Jak jsem poprvé darovala krev

V Čechách jsem nikdy nebyla darovat krev. Důvodem je můj nefalšovaný odpor k areálu Bohunické nemocnice v Brně – místu, kde se dělají odběry. V tomto areálu jsem strávila více času než bych chtěla, a to i kvůli mým opakovaným odběrům krve na alergologii. Alergologie byla hned za ORL mým druhým nejméně oblíbeným místem. Bytostně jsem to nesnášela a nebylo to jen kvůli tomu depresivnímu tichu nemocničních čekáren a zkamenělým tvářím personálu. Je to shodou okolností část mého dětství na kterou opravdu nerada vzpomínám.

Continue reading »

Z dětského snu

Jako malá jsem chtěla být řidičkou sanitky, protože mě fascinovalo její houkání. Honem rychle z cesty, vezeme raněného! Možná mě fascinovala sanitka i proto, že ukazovala, jakou prioritu má lidský život.

Continue reading »

Báseň na počkání

Létám do Čech moc ráda, je skvělé vidět svou rodinu i blízké. Těžko ho popsat, ale je to jako když Vás při přistání do nosu udeří ta známá vůně domácí marmelády, kterou dělá Vaše maminka. Té marmelády si o to více vážíte, protože ji ujídáte pouze při zvláštních příležitostech.

Continue reading »

Kdo za to může?

Na přelomu srpna došlo v nedalekém městě Harlow k útoku na dva Poláky. Harlow je jedno z nejxenofobnějších měst, kde nejvíce lidí volilo pro Brexit a místo je populární pro své místní, kteří spadají do sociálně slabší skupiny, z níž velká část žije na dávkách. Nejvíce krizová skupina je dle mě vždy ta, která bilancuje na hraně společnosti, ať už pro finanční nebo jiné sociální problémy. Je to neustálý cyklus, v němž jedná skupina neustála obviňuje druhou ze své situace. Vždy je jednodušší na někoho ukazovat prstem než převzít za svůj život zodpovědnost.

Continue reading »

Květiny z útulku

Ondra mi pomohl vyhradit prostor na naší malé zahrádce, kam chci vysázet nějaké ty rostlinky. Plán je postupně „zalesnit“ vymezený prostor různými květinami. Těm pořízeným květinám říkám „květiny z útulku“, protože je kupuji napůl zničené z obchodních domů s garantovanou životností 14 dní. Tedy to alespoň tvrdí ty popisné štítky v jednotlivých květináčích. Zvykla jsem si na to, že tu lidé vyhazují mraky prošlého jídla i krásného oblečení, ovšem vyhazování okrasných květin i bylin je pro mě tak trochu bolestivou novinkou.

Continue reading »

Zodpovědnost

Možná jste slyšeli o tom případu, jak v Anglii odsoudili majitele restaurace, která používala namísto mandlového prášku levnější arašídový, což bohužel stálo zákazníka život. Člověka, který vždy velice důrazně informoval obsluhu o své alergii.

Continue reading »

Phoebe styl

V minulém článku jsem stačila letmo nakousnout můj příšerný běžecký styl. Běh sice není o tom jak u toho člověk vypadá, ale momentálně jsem průkopnicí názoru, že pokud něco dělám s radostí, měla by být aspoň trochu radost i na to pohledět.

Continue reading »

Moje druhá desítka

Po dvou letech jsem se znovu odhodlala k závodu na 10 km. Pro mě to byl spíše kontrolní běh v rámci příprav na půlmaraton, který chci běžet v září. Konal se v Harlow, kde mají opravdu krásný městský park, navíc je to celkem blízko. Rozhodla jsem se pro charitativní závod, jehož výtěžek jde na výzkum pro léčbu rakoviny. S Cancerresearch.org mám skvělou zkušenost z Londýnského nočního pochodu, tak jsem se rozhodla vyzkoušet akci za denního světla. Této akce se z devadesáti procent účastní ženy a všechny jsou oblečeny v něčem růžovém. Závod se jmenuje „Race for life“. 

Continue reading »

Cesta za anglickým snem

Píše se září roku 2013. V Anglii jsem několik měsíců a konečně mám práci. V továrně. Monotónní práce u které jsem cítila, jak se mi pomalu a jistě scvrkává mozek. Na víc momentálně nemám, neznají mě tu a mé dosavadní zkušenost i vzdělání z rodné země tu nic neznamenají. Nelehká doba sebezpytování a nalézání pokory. Na druhou stranu kolektiv, který jsem v továrně poznala, byl jeden z nejmilejších a nikdy na něj nezapomenu. Poznala jsem úžasnou Charlotte, díky níž jsem v továrně přežila. Sama byla čerstvě absolventkou vysoké školy učitelství pro první stupeň. Ani ona, rodilá mluvčí, nemohla sehnat místo. Když totiž žijete na venkově a do Londýna se zrovna nehrnete, uchytit se je náročnější.

Continue reading »

Skok do neznáma

Brzy tu v Anglii oslavím tři roky. Jak ten čas neúprosně běží. Posledních několik měsíců jsem sváděla vnitřní boj. I když tu mám dobrý život, dobré bydlení, dobře placenou práci a skvělý vztah, vnitřně jsem cítila nutkání se posunout. Tak jsem začala hledat nové příležitosti, zejména pracovní. Nechybělo málo a málem jsem dokonce odletěla na pohovor do Čech, ale okolnosti nakonec ukázaly, že ještě nenastal čas k mému návratu (pokud někdy nastane).

Continue reading »

Load more 62 more remaining
This site uses cookies to enhance your experience. By continuing to the site you accept their use. More info in our cookies policy.     ACCEPT