AnnaLogy

Between the worlds, real and unreal.

Život v UK

Temná stránka života v Anglii

Posledně jsem ve svém mini rozhovoru pro Lidové Noviny Anglii vychválila. Bylo by ale dost nefér to tu celé jen vychvalovat, protože je to jen jedna strana mince. A tento ostrov má i minci druhou, přirozeně. A upřímně mám kolikrát chuť vzít do ruky megafon s dosahem až k hranicím celého ostrova a zařvat „Se*u na vás klauni, jedu domů!“

Nejspíš tu mám na dost věcí také smůlu, nicméně mě to neodradí, abych vám vylila své imigrantské srdíčko plné sarkasmu. Angličanům říkám v tomto článku klauni a jistě brzy pochopíte proč. Pozor v článku, konkrétně v posledním bodě, se vyskytuje slovo „hovno“ v necenzurované podobě, tudíž tento článek berte prosím s nadsázkou.

1. Úřednické eskapády

Jedna z věcí, co mě netěší je, že se mi dosud nepodařilo zřídit bankovní účet. Musíte mít na to formulář dosvědčující trvalé bydliště a ne ledajaký. Nutno podotknout, že údaje z pracovní smlouvy nestačí stejně jako smlouva na připojení k internetu (být opice, začnu po všech těch úřednících házet banánové slupky).

Takže když se jako v mém případě k někomu nastěhujete, máte najednou problém. Možná byste mohli rozumně namítnout, že bych si měla zajít za majitelem nemovitosti, což je v tomto případě realitka. Pustit se tu do jakéhokoliv vyjednávání s realitkou je něco jako nechat si dobrovolně udělat lobotomii. Jako fakt, viz dále.

Nakonec k založení účtu mohl postačit dopis z Job Centra o přidělení NiNo (national insurance number), jenže ten zatracený korespondenční list byl starý tři měsíce a jeden jediňoučký den. Limit stáří korespondence je tři měsíce. To mi samozřejmě při předchozí návštěvě neřekli a já měla chuť si jít vyrvat vlasy z hlavy. Pravda, tohle byla jen Barclay`s banka, po návratu zkusím pro změnu Lloyds. Třeba na další návštěvě v Čechách budu skutečně plešatá.

Oblíbené úřednické heslo? Buduj umělé překážky, posílíš úmrtnost.

2. Pro odpálení nukleární hlavice stiskněte…

Jo a i když jsem si úspěšně požádala o National Insurance Number a poslali mi jej z Job Centre Plus, nedorazila mi ani jistá kartička (něco jako pojištěnce). To je ovšem zase jiný příběh, jehož hlavním předmětem je má naprostá nechuť to vyřešit. Protože když zavoláte na telefonní linku, tak to poslední co chcete je oblíbený styl komunikace „pro vyčurání do bažanta stiskněte jedničku, pro zmenšení záchodového prkénka dvojku a pro vykonání potřeby na hlavu Inda stiskněte nulu…“ Pak se proklikáte celou číselnou soustavou, čekáte asi tak patnáct minut na operátora a ten vás nakonec přepojí úplně jinam.

Co mě při mém prvním nevinném styku s úřady zarazilo byla rozvěšená upozornění na zdech o povinnosti jednat slušně, neútočit verbálně ani fyzicky, jinak budete vyvedeni. Dříve mi to nedávalo smysl, proč si takové divné plakáty vyvěšují. Po půlročním pobytu je mi to najednou více než jasné. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby celkové procento veřejných úrazů zvyšovaly nějaké ty „nehodičky“ na úřadech.

Jestli v něčem tato země exceluje, tak je to nekonečná délka vyřizování čehokoliv a to ještě s velmi nejistým koncem. Zmáčkněte křížek nebo zavěste.

3. Realitka? Zachraň se kdo můžeš!

Měli jsme takovou romantickou představu, že se přestěhujeme. Začalo to nevinnou prohlídkou ošklivého předraženého bytu o patro výše. Ta nás přivedla nakonec k prohlídce úplně jiného bytu v úplně jiné realitce. Byl větší, levnější a já se na první pohled zamilovala. Sice by to znamenalo významný zásah do rozpočtu, protože tu musíte skládat depozit pomalu za dva nájmy dopředu, nicméně přes veškerá váhání jsme to chtěli risknout. Paní, co nám byteček ukázala byla moc milá, předala potřebné formuláře a s Ondrou jsme dali hlavy dohromady, zda vůbec na přestěhování máme.

V rukou jsme drželi papíry, pomocí nichž lze složit rezervační depozit, aby nám byteček někdo nevyfoukl. Formulář byl plný nejasností a poplatků, které by mohly, ale i nemusely být zahrnuty. Před definitivním rozhodnutím vysolit realitce na stůl nekřesťanský peníz jsme samozřejmě měli doplňující otázky, které jsme obratem zaslali mailem a týkaly se právě rezervační smlouvy. Chtěli jsme si uchovat písemnou dokumentaci, ale klauni tu hrozně rádi volají.

A tak Ondrovi volali do práce v době, kdy nemohl vzít telefon. Tak pak volal on jim, kdy oni nemohli vzít telefon a nebo jej zvedli a řekli, že zavolají za chviličku zpátky.

Chvilička je u nich něco jako když vám manželka před odchodem řekne, že je za deset minut připravená a vy si můžete zatím v klidu zout boty a jít se dívat na fotbal. V lepším případě.

4. Volám, voláš, voláme…

V tom horším případě se vám ozvou další den v naprosto nevhodném čase. Realitní agenti asi žijí na nějaké jiné planetě, kde si lidi mohou z práce volat kdy se jim zachce. Nakonec to ženská vzdala a předala nás nějakému ještě většímu zoufalci, který při prvním telefonním střetu spustil „takže vy si chcete prohlídnout ten byt, jo?“

Evidentně jsme byli nějaký kus žvance, který přeletěl bez receptu na jiného realitního „kuchaře“. Ondra obrněn trpělivostí mu vysvětlil situaci, pán udělal „aha, musím to probrat se svým manažerem“ a prý zavolá za chvilku zpět. Co se stalo s tou chvilkou, si můžete jen domyslet.

Blížil se konec pracovního týdne, úspěšné jednání v nedohlednu a tak jsme vběhli na pobočku u nás v Hertfordu. Tam jen prodávali, nikoliv pronajímali, tak nám (překvapivě) do ruky vrazili telefonní číslo a my opět začali volat. Nervy nám vytekly v okamžiku, kdy Ondra opět vysvětlil celou situaci do telefonu a agentka jen „tak nám tu nechte své číslo a jméno, my vám zavoláme“. Zbělali nám klouby na kostech a stávající den jsme sepsali takový poměrně nespokojený email, kde jsme dali ultimátum, že chceme odpovědi do dalšího dne jinak se prostě toho zříkáme.

Překvapivě zase zavolali a odpověď emailem přišla dva dny na to, celkově o týden později. Nemohla zabrat více jak deset minut. Při představě, že by nám nedejbože bouchla elektrika nebo voda a my by pak museli s touto realitkou řešit mnohem závažnější věci než depozit, jsme se rozhodli do toho nejít ani náhodou.

A tak jsme nuceni zůstat v našem skromném podzemním bytečku. Místo toho, aby ti šmejdi ze stávající realitky byli rádi, že se stěhování nekoná, tak nám ještě nabubřele řekli, že příště musíme dát dopředu vědět celý měsíc (teď to bylo nějakých 28 dní…). Přitom se aktuálně lidi z tohoto domu houfně stěhují. V takové chvíli se projeví více než silně rozvinutá chuť nakopat všechny ty realitní agenty do zadku. Závěr?

Klauni tu milují telefonní hovory, protože jsou líní psát.

5. Jsi v pořádku, darling?

Další věc, co nechápu je to jejich neustálé vyptávání „r u alright?“ neboli „jsi v pohodě?“ První týden v práci jsem si myslela, že je se mnou něco špatně. Pořád se mě na to ptali a já neměla páru o nějakých zdvořilostních frázích. Tak jsem vždy odpovídala ve stylu „jsem v pohodě, proč se ptáš“ nebo párkrát jsem do konce na férovku odvětila „to vypadám nemocná, nebo co?“

Se stoupající délkou pobytu jsem zjistila, že si tu tak dávají najevo vzájemnou lásku a péči, která víceméně touto frází u většiny končí. Pak se tu mezi sebou častují takovými slovy, co jsou u nás významově‘ „zlatíčko, srdíčko, miláčku“. Obzvláště ženy pokročilejšího věku. Očekávají od vás standardní odpověď, jak si skvěle vedete. Když ne, vybočujete z normálu a máte tragický život, který záhy za rohem dopodrobna proberou.

Klauni se rádi ptají jak se máte, ale nebojte se, nemyslí to moc vážně.

 6. Úsměv, co nemá s dobrou náladou nic společného.

My Češi nadáváme, že jsme Miss Kyselý Ksicht, ale upřímně neexistuje snad většího mučení než lidé, kteří se na vás usmívají uměle, věřte mi. Proto jim říkám klauni. Tváří se tu na vás mile, i když tak nějak občas podvědomě cítíte, jak upřímně a rádi by vám strčili nějaký ten zahradní kolík do zadku.

Neřeknou, co děláte špatně nebo vám nedají přímou zpětnou vazbu na to, jak byste mohli něco udělat lépe. Spíše lítají jak mouchy kolem hovna, ale nikdy na něj nedosednou. Zlatá česká kritika. Jsou to ale upřímně dva extrémy. Zatímco my jsme mistří v kritice a atomových náletech do hoven, oni pro změnu taktně krouží, krouží a krouží, dokud VY si konečně nesednete kam máte.

Krásnou demonstrací anglického versus mého myšlení byla naše poslední vycházka s Charlotte. Kolem se vinul hroznej smrad, a jak si tak začala taktně kontrolovat podrážky bot, vypálila jsem na ní bez obalu jestli taky tak silně cítí hovna. Naštěstí do něj nešlápla ani jedna z nás.

Oxymoron: Upřímný Angličan.

Tož tak. A to jsem vám vážně vyjmenovala jen zlomek svých šílených a zároveň velmi poučných zkušeností. Člověk to prostě nesmí brát příliš vážně, což je vůbec ten nejtěžší úkol. Dokonalá země prostě neexistuje, protože všichni jsme pořád jen lidi.

1 Comment Temná stránka života v Anglii

  1. Martin V

    Jste tam jeste kratkou dobu, po delsi dobe si na usmevy a ‚how are you‘ zvyknete tak ze Vam to bude pripadat prirozene – usmevy a anglicke chozeni okolo je nahodou super :) Do CR se mi vracelo tezko.

    Reply

Leave A Comment

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..