AnnaLogy

Between the worlds, real and unreal.

K zamyšlení

Duševní odbočka z dálnice

Od malička to slýcháte. Tohle je dobře. Tohle je přece špatně. Tohle nesmíš. Tohle musíš. Prostě jasné stanovení toho, jak mají věci ve vašem životě být. Slyšíte instantní návody na spokojený život. Dozvídáte se účinné metody a hledáte způsoby, jak efektivně pracovat, vydělávat nebo zvýšit ve firmě zisk. Jak zvládat životní úkoly i projekty. Může se tak zdát, že svůj život žijeme daleko víc naplno. Ano, možná mám věci pod kontrolou a jsem tak spokojenější. Byť každý den čelím nečekaným okamžikům i dobrodružstvím, které do mého života vstupují. A díky za ně! Ale stačí to? Vážně?

Opravdu je tohle momentálně maximum, které ze svého života dokážete vytáhnout?

Odpověď sami už dávno znáte. Myslím, že v každém z nás je daleko víc, než si sám určil. Je to jakýsi paradox, že se od dětství učíme zvládat svůj vnější život, ale na ten vnitřní stále zapomínáme. Připravujeme se školou i společností na to, abychom v ní dokázali přežít. Ale jak opravdově milovat, sdílet, prožívat a cítit – to nám nikdo nikdy přesně neřekl. To nás jaksi nikdo nenaučil..

Přitom o kolik je ten vnější život důležitější než ten vnitřní? Jsme jednoduše odkázání na sebe a hledání těchto věcí, hluboko ukrytých a zaprášených v sobě. Jenže kdo to skutečně dělá? Jaksi není čas. A tak nás učí sám život svými plácanci přes zadek, abychom si uvědomili to, čemu úspěšně odoláváme a nechceme to přijmout nebo vidět. Jelita naskakují jedna báseň, obviňujeme své okolí, ale pořád ne a ne nahlédnout dovnitř. Do sebe. Protože to nás taky jaksi nikdo nenaučil.

Takže nakonec zdokonalujeme to, co právě máme, zatímco málokdy hledáme to, co nám chybí. A  ještě více zřídka to nacházíme. Možná stejně jako já setsakramentsky dobře víte, že nám vnitřně něco schází. Někdy to cítite více, někdy méně.

Kašlete na vlastní limity a představy o tom, jak by věci měly být.

Naslouchejte i tomu, co se vám zdánlivě příčí. Všímejte si věcí, na kterých pevně, až nezdravě visíte, protože věřte nebo ne, na ně dříve nebo později dojedete. A budete na tato vlastní omezení tak dlouho narážet, dokud se vám nerozsvítí v hlavě. Třeba až do smrti.

Všímám si, jak na svých utkvělých představách vždy schytám největší lepance. A pak se ještě divím za co. Tak sdělejte ten vlastní myšlenkový ostnatý drát, tu trnovou korunu, co vám leda maximálně ubližuje. A nadělte si vnitřní svobodu. Neříkám, že to jde hned a snadno, ale postupné upouštění od zajetých myšlenkových stereotypů je základní krok. Podívejte se na svá vlastní pravidla i stereotypy, na nichž nezdravě lpíte. Nemluvím teď o tom co děláte, nemluvím o vašem vnějším světě. Mluvím o vašich postojích, myšlenkách a názorech. O vašem vnitřním světě. Jsou ty myšlenky skutečně vaše nebo vám je vštípila společnost? Vážně se vám takové uvažování líbí a zamlouvá? Podívejte se na sebe.

Podívejte se do sebe.

Nebudu vám namlouvat, že pokud takhle budete postupně obracet směr, tak se vám bude žít lépe. To ne. To je největší kec a omyl lidstva, které na této lži visí. Protože „lepší život“ je relativní pojem, na který se většina z nás vymlouvá, aby nemusela převzít zodpovědnost za to, jaký má život teď. Ale objevíte zakoutí vlastního já, o kterém jste dosud nemělí ani ponětí. A čím více budete objevovat, tím více vás to patrně bude bavit. A tím více budete k okolí i k sobě tolerantní. A pak třeba jednou přijdete na to, že pojem „lepší život“ neexistuje. Že je dokonalý přesně tak, jak je.

Takže to, že využíváte svůj čas efektivněji ještě zdaleka neznamená, že jej dokážete prožít. Prožít: to je přesně ten nevšední moment, který vás nechá příjemně rozechvělého, zatímco kráčíte po ulici a usmíváte se sami pro sebe. Jak často takový pocit zažíváte? Jak často se sami pro sebe usmíváte? Až příště takový pocit znovu zažijete, až se budete navenek nebo uvnitř spokojeně uculovat, zeptejte se sami sebe, jak tento okamžík vznikl a proč jej nezažíváme v životě více. A co můžete udělat pro to, abyste jej časteji zažívali.

Odpověď sami dávno znáte. Stačí se tomu vlastnímu dobrodužství jednou provždy otevřít.

4 Comments Duševní odbočka z dálnice

  1. Kubakubula

    A Anni? Podařilo se ti to, o čem píšeš? Usmíváš se uvnitř a navenek na sebe? Pro jinou dobu, pro jiný pocit? Pro otevřenou duši?

    Reply
    1. admin

      Kubo. Ano, daří se mi to. Záleží samozřejmě na stavu, ale většinou každý den najdu dost dobrý důvod, který mě minimálně nahlas rozesměje. Pro otevřenou duši doslova žiju.

      Reply

Leave A Comment

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..