AnnaLogy

Between the worlds, real and unreal.

K zamyšlení / Život v UK

Hrdina dne

Do práce chodím kaźdé ráno pěšky, část cesty vede lesem. Většinou se tu potkávám s pejskaři, pravidelně se zdravíme. Na lesní křižovatce také čas od času míjím shrbeného kluka s elektronickou cigaretou, která vytváří hustý, ovocem vonící dým. Kráčí vždy pomalu a rozvážně zatímco se opírá o berli. Je vidět, že jeho nepřirozeně ohnutá záda mu nedovolují pohybovat se svižněji. Stydlivost mi nikdy nedovolila toho kluka pořádně nahlas pozdravit, i když jsem moc chtěla. Nechci ho ignorovat jen proto, že ho záda nutí sledovat každý jeho krok místo okolního světa.

Jednoho dne jsme se znovu potkali na oné lesní křižovatce. Tentokrát jsme šli přímo naproti sobě a tak jsme se konečně pozdravili a já mu říkám, že ten jeho voňavý dým, co nechává za sebou, je jako z nějaké pohádky. V tu chvíli se rozpovídáme.

Sklonila jsem se, abych mu podala ruku a hlavně viděla na jeho rty až mi bude říkat své jméno. Když jej řekl, tak se moc pěkně usmál. Být mladší a nezadaná, asi se na druhý pohled zamiluju (na ten první mu nebylo vidět do obličeje). Uvědomila jsem si, jak moc milý kluk to je. Trochu jsme pokecali a já se pak omluvila, že už musím běžet do práce. Od té doby se vzájemně zdravíme a čas od času spolu prohodíme pár slov. Jsem za to ráda.

Tuhle jsem jedno ráno zase spěchala do práce. Spatřila jsem jej před sebou už z dálky. Šel ještě pomaleji než obvykle a chvílemi se mu podlamovaly i nohy. Měl v uších sluchátka a tak jsem ho jemně pohladila po rameni. Pohlédl na mě a ptá se jak je. Odpovím „dobrý“ a ptám se, jak je na tom on. Upřímně odpověděl, že je to dnes o ničem. Bolí ho každý krok, záda se tentokrát ozvala naplno. Je mi to líto a ptám se, jestli má nějaké prášky na bolest. Prý si dal ráno morfium.

Upřímně dětinsky se ptám, jak tohle může zvládat – být nadopovanej morfiem a ještě pak v práci myslet hlavou. Nevydržím to a říkám mu, že ho fakt obdivuji a je pro mě hrdina dne. Myslím to upřímně. Hezká slova mu záda nevyléčí, ale snad jej aspoň zahřejí u srdce. Zbytek cesty jsem si trochu pobrečela. Přišlo mi nefér, že tak pěknej a milej mladej kluk musí takhle trpět.

Uvědomila jsem si, jak moc jsem vděčná za své tělo, které mi dovoluje dělat věci, které mě baví. Jaký je to dar neprobouzet se v bolestech a dívat se na svět zpříma. Neumím si to představit. Vzhlížím k tomu mladému nemocnému klukovi o berli, kterého potkávám. Právě ta jeho síla a odhodlání mi ukázaly, že je v každém z nás více, než si umíme představit. Že stojí bojovat za každý nový den, protože

Šance zvaná život je totiž jen jedna a neměli bychom ji zahazovat, i když některé věci mnohdy stojí za hovno.

Leave A Comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.