AnnaLogy

Between the worlds, real and unreal.

Sport

Jak jsem běžela v Praze maraton

Zcela nepoučena minulou zkušeností jsem se znovu zaregistrovala na maraton. Tentokrát však chci zkusit něco většího a hlavně s lepším zázemím. Má loňská zkušenost mě naučila, že jako amatérský běžec bych měla chodit jen na závody, které mají skvělé zázemí ve všech ohledech. No a po mé poslední zkušenosti ve Startford upon Avon, kde bylo občerstvení akorát ve formě vody jednou za 10km, působil pražský maraton jako luxusní all inclusive na Kanárech.

Dávno před závodem

Plná optimismu už někdy v říjnu spřádám plány, jak nasadím tvrdý dietní a tréninkový režim. Bohužel jsem však nepočítala s obzvláště dlouhou a krutou zimou. Zní to asi jako hloupá výmluva, ale jestli něco opravdu nemám moc v lásce, tak je to anglická zima.

Díky vysoké vlhkosti tu zimu opravdu špatně snáším a ač jsem několikrát zkusila vyběhnout, moje levé koleno vždy neodbytně začalo tiše kvičet bolestí. Sice jsem se párkrát donutila jít na pás, ale nebavilo mě to. Zvláště pak cesta do posilky a nazpět. Pohyb po venku se totiž v zimě  vždy snažím omezit na minimum.

Každopádně chápu, proč se odsud mnozí důchodci na starý kolena stěhují do Španělska. Když si k tomu ještě domyslíte věhlasně mizernou izolaci domů i bytů, nenacházím jediný dobrý důvod, proč by tu člověk měl v zimních měsících setrvávat.

S jídelníčkem jsem si také moc nelámala hlavu a snahu o zdravé stravování pravidelně kazila má oblíbená pizza Roma z italské kolekce v Dominos, Toblerone a gumové žížaly z Marks n Spencer. Pokud budete někdy na návštěvě v Anglii, tu pizzu a gumové žížaly určitě vyzkoušejte.

Pizza roma Takhle vypadá pizza Roma s rukolou a kozím sýrem

Zkrátka jsem ve výsledku byla tlustší a měla jsem méně natrénováno. Navíc o rok starší. Bilance je to teda nic moc.

Startovní číslo

Víte, když jsem nadšeně zakoupila letenky i vstupné na maraton, netušila jsem, že mě to pak bude stát ještě jednou tolik. Letenku jsem totiž měla koupenou na sobotu pozdě večer. Žila jsem v domnění, že mi startovní číslo přijde poštou. V Anglii se totiž takhle běžně dělá, asi už tu žiju moc dlouho.

Jak se později ukázalo, v Čechách to takto nefunguje. Musím si pro startovní číslo na SportExpo. Jelikož mám přílet do Pardubic v sobotu pozdě večer, je to pro mě prekérka. Další variantu plné moci jsem musela též zavrhnout, protože úřední ověřování by znamenalo vzít si den volna, jet do Londýna a ještě započítat náklady na poštovné i ten čas strávený zařizováním.

Snažila jsem se všemožnými prostředky přemluvit administrativní tým pořadatele, jestli by mi to startovní číslo opravdu nemohli zaslat. Úhrada za poštovné a související výdaje byla pro mě samozřejmostí, nicméně mi  byl důrazně vysvětleno, že to nejde. Poučila jsem se pro příště.

Den před maratonem

Přilétáme do Čech s menším zpožděním. Hned po vyzvednutí auta se vydáváme na Sport Expo. Musím uznat, že výstava je docela fajn. Potkáváme i mého kamaráda Kubu, který také zítra běží, ale je samozřejmě trochu někde jinde než já. Kéžby bylo více času a mohli bychom někde posedět, ale spěcháme do Mostu.

Nechávám se aspoň zvěčnit ve foto koutku a hlavně mi uhranou vystavené kompresní ponožky CEP. Už dlouho jsem po něčem takovém pokukovala. Pan prodavač byl navíc strašně sympatický a upřímně zapálený pro věc. Miluji, když potkám lidi, co jsou upřímně nadšení pro věc. Takoví prodavači mají u mě hned napůl vyhráno.

A tak jsem si pořídila kompresní podkolenky. Navíc v nich v roce 2014 vyhrál Bostonský maraton americký běžec Meb Keflezighi tak to by nebylo, aby mi trochu nepomohly:

Také jsem si koupila nové běžecké kraťasy. Potřebovala jsem něco, co by mi trochu stáhlo nebo přinejmenším  chránilo můj vnitřní stehenní špek, protože mezi stehny nemám mezeru a není nic nepříjemnějšího než je mít dodřené z běhu.

Po výstavišti míříme směr Most. Těším se do peřin. V hlavě mi to před spaním šrotuje, ale už mám ověřený trik jak obalamutit mysl a usnout. Odpočítávám z 1000 a někde u 650 se začínám ztrácet. Spím jako špalek.

Den D

Vyrážíme brzy ráno směr Praha. Naznám, že cestování takhle z rána je únavné. Jestli poběžím znovu příští rok, hodlám přespat rovnou někde ve městě, které je naštěstí v neděli ráno vylidněné jako po apokalypse. V pondělí je státní svátek, což zjevně vyhnalo velkou část lidí mimo město.

Auto necháváme na parkovišti na kulaťáku a míříme na zastávku metra. Už na zastávce se shlukují cestující a prakticky všichni jsou to běžci i běžkyně. Někteří jedou sami, jiní s partnery nebo s celými rodinami. Kdo jiný by se taky potuloval v neděli ráno na Dejvické?

V metru se dáváme do řeči s jednou sympatickou rodinou. Po pravdě už mám mozek seřízený na autopilota a nemohu si vybavit o čem jsme se to bavili. Jen si pamatuji, že jsme si vzájemně popřáli hodně štěstí a cesta metrem byla fajn.

Vystupujeme na Můstku a připojujeme s k roztroušenému davu lidí. Před vstupem do areálu technického zázemí se mě ještě Ondra zeptá, jestli se nechci namazat krémem. Ve stínu domů je příjemný chládek a tak prohodím „není třeba“. Této věty pak lituji celý následující týden, protože Praha v květnovém Slunci zatraceně pálí. Nezbývá mi než se opět vymluvit na život v jiné zemi. Na takovou ostrou sluneční dávku jsem si dávno odvykla.

3,2,1… a ještě 20 minut

Mířím do své startovní zóny L. Je to ta úplně nejvíc vzadu, tak si dělám srandu, že je to L jako pro lamy. Po svých zkušenostech však vím, že je lepší být lama, která doběhne do cíle než-li gazela, která někde v půli cesty umře. A tak se loučím s Ondrou a pokorně se řadím za pacemakery jejichž cílem je uběhnout pod pět hodin.

Vedle mě živě diskutuje skupinka Angličanek. Jen z té země vypadnu, tak stejně u té angličtiny zase neplánovaně skončím. Ne, že by mi to vadilo, mám britskou angličtinu moc ráda. Rozhlížím se kolem a lidé se sem sjeli ze všech koutů světa. Na startovních číslech běžců kolem mě jsou vlaječky Brazílie, Itálie, Anglie i Číny. Za sebou pak spatřím povědomou tvář. Spolužák ze základky, kterého jsem naposledy viděla před více než dvaceti lety. Zdravíme se a přejeme si hodně štěstí.

S jednou z Angličanek jsem se pak dala do řeči. Paní bylo kolem čtyřiceti a její specializace jsou ultratraily. Doporučila mi ať to zkusím taky, prý je to mnohem větší zábava, i když tentokrát neodolala pražskému maratonu už jen kvůli skvělé dostupnosti a ceně. Jak jsem později zjistila, absolvovala i londýnský maraton, tak jsem se jí svěřila, že běžet Londýn by byl můj sen. Dostat se však na něj skrze slosování je téměř nemožné a někteří zájemci čekají dlouhá léta než se na ně usměje štěstí.

Start

Dav se pomalu dává do pochodu a já se soustřeďuji na dýchání. Když jsem nervózní, začínám rychle a mělce dýchat, a tak to obratem beru pěkně zhluboka. Hudbu si do sluchátek zatím nepouštím, protože z dáli už hraje Smetanova Vltava a tak si tu atmosféru náramně vychutnávám.

Slavnostní moment mi pouze překazilo nemilé zjištění asi metr před startem. Jako na potvoru se mi rozvázala bota. Začala jsem se tomu smát, což mi zrovna moc nepomohlo, protože jsem při opětovném pokusu o rozběh zakopla o vyvýšený obrubník a předvedla běžcům okolo solidního klokana.

No nic, konec srandy, musím nasadit rychlejší tempo, protože mi pacemakeři začali utíkat. Plán začít na pohodu a poněkud volněji mi zrovna moc nevyšel. Trvalo totiž snad 20 minut než jsme se dostali ze zadu ke startu a nabraný skluz bylo samozřejmě potřeba nějak dorovnat. S takovým skluzem jsem samozřejmě vůbec nepočítala.

Průběh

Po prvních šesti kilometrech přichází na řadu občerstvovačka. Beru všechno co je k dispozici, od vody přes energetický nápoj až po banány i pomeranče. Jsem totiž poučená z loňska. Nechat tělo bez jakéhokoliv paliva je to nejhorší, co si jako běžec můžete provést.

Mé velmi zodpovědné doplňování tekutin v kombinaci s horkem má však jeden háček – chodím snad každé třetí stanoviště na záchod. Mám v podezření, že za to může i ten energetický nápoj, protože normálně nemám ve zvyku chodit každý čtyřicet minut čurat, ale když ono je to tak dobrý! Udělala jsem samozřejmě amatérskou chybu, protože dávat si v den závodu něco, co vaše tělo nezná je tak trochu známkou šílenství.

Na stanovištích velice oceňuji i osvěžující houbičky, hojně si jimi chladím nohy. Sami pacemakeři se snaží ostatním běžcům ve skupině pomáhat co to jde. Někteří běžci se s nimi v pohodě vybavují. Osobně se snažím šetřit síly a spokojím se s hudbou v uších. Míjíme 25. kilometr a já jsem překvapená, jak v pohodě se cítím. Naposledy při tréninku po této vzdálenosti jsem se sotva dobelhala domů. Tempo se stále drží kolem 6:45. Mám velkou radost, která mi bohužel pak moc dlouho nevydrží.

Kromě občerstvovacích stanic se člověk mohl těšit i z hudebních stanovišť. Nejlepší samozřejmě pro mě byly živé kapely, i když taneční hudbou  z mixpultu též neopovrhuji. Dunivá hudba dokáže člověka při běhu dost dobře nabudit. Jediné co mě trochu na občerstvovacích stanicích trápí je to množství plastových kelímků, promiň planeto. Aspoň, že ten energetický nápoj servírují v papírových kelímcích.

Pořadatelé a dobrovolníci však nepořádek ze země pravidelně odklízí. Přesto jsem párkrát solidně uklouzla na slupce od banánu. To je ta nevýhoda, když jste mezi posledními běžci. Maraton si ale stejně velice užívám, protože můj cíl není trhat rekordy, ale uběhnout to a být pokud možno v pohodě.

Fandíš, fandím, fandíme

Lidé fandící kolem byli také super ač s anglickou náturou se to nedá srovnat. Nemyslím to zle, lidi jsou tu úžasní, fandí tu snad více cizinců než Čechů. Já mám tu neýhodu a zároveň výhodu, že mohu srovnávat. Už jsme to asi v minulosti zmínila, ale když vám lidi v UK při závodě fandí, dávají tomu neskutečné grády.

V Anglii totiž ty větší závody opravdu hodně prožívají, otevřeně vás obdivují a povzbuzují vás se slovy, jak jste naprosto úžasní, jak skvěle si vedete a máte jejich veškerý obdiv. Pokaždé mě to jejich povzbuzování dostane do kolen. Já jsem z toho o to více hotová tím spíš, že na otevřenou chválu neznámých lidí nejsem moc zvyklá. A po pravdě, sama mám co zlepšovat. Mohla jsem třeba lépe povzbudit ty úžasné běžce, kteří ve dvojicích vezli na speciálně upravených vozících ty, co sami běžet nemohou. Kloubouk dolů před vámi!

Když už tak mluvím o tom fandění, v Čechách se podle mě málo vzájemně chválíme a podporujeme. Na věci se hodně díváme často více kriticky než pozitivně, což je škoda. Skvělým příkladem budiž kritika, jak je to hrozný, protože kvůli maratonu si Pražáci nemůžou ani pořádně jet nakoupit, jak je ochromená doprava a nebo jaký je to potom nepořádek a běžci jsou hrozný prasata.

Ono se to těžko někomu sportovně negramotnému vysvětluje, že když se soustřeďujete na výkon, to poslední co řešíte je, kam odhodíte kelímek. Při tom množství běžců  se to ani moc řešit nedá.  Těžko se vysvětluje, že to zdaleka není o nějakém plastovém kelímku, ale o samotné atmosféře, společném nadšení a v neposlední řadě o překonávání sebe sama. Osobně jsem za akce typu pražský maraton opravdu vděčná. Ukazujeme tím západní Evropě, že umíme s nimi v tomto držet krok, vřelé díky za to!

Ke třicítce a po

Někde u 27. kilometru si běžím zase odskočit. A toto odběhnutí se mi stane osudným, protože své pacemakery už nejsem s to dohonit. Je mi to líto, byli vážně super. Ještě někdy do 33. kilometru se alespoň snažím držet ve viditelné vzdálenosti, ale pak to na mě udeří plnou silou. Nohy mám jako z betonu a mé tempo se začíná propadat. Zpomaluji, ale snažím se stále běžet.

A to jsem si říkala, že těch posledních deset kilometrů už by mohlo být v pohodě, ha ha. Opak je pravdou. Po cestě potkávám stále více chodců než běžců. Na posledních sedmi kilometrech jsem předběhla snad nejvíce lidí za celý závod. Chtěla bych se na někoho pověsit, ale není na koho. Pak si všimnu, že mě dobíhá krátkovlasá blondýnka. Po chvílí však přechází do kroku a tak dobíhám pro změnu svým šnečím, ale vytrvalým tempem já ji. Po chvílí zase ona a pak zase já a tak se to táhne až ke zbývajícímu kilometru závodu. Obě meleme z posledního.

Na posledním kilometru jsem sesbírala poslední zbytky sil, dobíhám tu sympatickou slečnu. Jsem rozhodnutá, že tohle už spolu dáme do konce na jeden zátah. Začnu jí hlasitě povzbuzovat a tak se obě rozběhneme. Pokřikuji na ní ať nezpomaluje, už to má přece za pár. Ptá se mě, kde beru tu energii. Sama to nevím, ale pokračuji v povzbuzování. Pak se odmlčím a slečna pro změnu hecuje mě a tak jsme nasadily slušné tempo. Jmenuje se Bára a běží první maraton, gratuluji Báro vedla sis parádně!

Na posledních čtyři sta metrů jsme k sobě ještě přibrali jednu Angličanku, která také předtím běžela ve skupince s pacemakery jako já. Všechny tři jsme proběhly vesměs zaráz. Závěr byl díky tomu moc fajn. S Angličankou jsme se v cíli přirozeně objaly jako staré známé a já byla za to objetí šťastná, protože to bylo přesně to, co jsem v tu chvíli potřebvala. Byly jsme všechny tři rády, že to máme za sebou.

Upřímně obdivuji lidi, co mají třeba ještě sílu se v cíli radovat. Já mám akorát tak sílu umřít. Rozhodně nejsem prototyp člověka vhodný na focení při doběhnutí, protože se většinou tvářím dost naštvaně. Čas na tabuli při doběhu ukazoval skoro pět a půl hodiny, reálný čas je 5:12:35 včetně mých záchodových pauz, což je pro mě skvělý výsledek.

Výsledky

Šourala jsem se směrem k technickému zázemí pro své věci. Ta cesta mi přišla nekonečná. Hostesky mi daly nealkoholické pivo, ale raději jsem do sebe nacpala ještě další pomeranč. Nejraději bych se teleportovala do vířivky a posléze do rukou nějakého zdatného maséra, který by mě dal dohromady.

Každý schod je pro mě peklo takže jízda metrem nazpátek se zdá být za trest, ne všude jsou totiž eskalátory! Později sedím v KFC a Ondra mi ukazuje výsledky dnešního běhu. Jsem nadmíru potěšená, protože oproti loňsku jsem se zlepšila o dobrých dvanáct minut, což je s ohledem na tu letošní mizernou přípravu doslova zázrak.

Pokud to tak půjde dál, tak to příští rok dám pod pět hodin. Nejlepší by bylo, kdybych mohla svůj další maraton absolvovat v Londýně. Přihlásila jsem se do slosování o lístky, třeba se na mě usměje štěstí a pokud ne, zkusím to přes charitu, tak uvidíme. Každopádně mi držte pěsti!

2 Comments Jak jsem běžela v Praze maraton

Leave A Comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.