AnnaLogy

Between the worlds, real and unreal.

Život v UK

Jak jsem poprvé darovala krev

V Čechách jsem nikdy nebyla darovat krev. Důvodem je můj nefalšovaný odpor k areálu Bohunické nemocnice v Brně – místu, kde se dělají odběry. V tomto areálu jsem strávila více času než bych chtěla, a to i kvůli mým opakovaným odběrům krve na alergologii. Alergologie byla hned za ORL mým druhým nejméně oblíbeným místem. Bytostně jsem to nesnášela a nebylo to jen kvůli tomu depresivnímu tichu nemocničních čekáren a zkamenělým tvářím personálu. Je to shodou okolností část mého dětství na kterou opravdu nerada vzpomínám.

Pamatuji si, jak jsme s mou sestrou jezdívaly do nemocnice na vyšetření velice brzy ráno. Jedinou možností jak se tam dostat bylo v přeplněném trolejbuse, který mířil do nemocnice na druhé straně města. Odběry krve navíc musely probíhat na lačno. Pro mě to byla nekonečná cesta a pavilon alergologie byl kdesi na druhém konci areálu nemocnice. Toho rána mi zdravotní sestra znovu dělala odběr a jak jsem tak koukala na ampule plnící se krví, najednou se svět zatočil a seklo to se mnou. Ležela jsem na lůžku, nohy nahoře a moje sestra šla shánět nějaké občerstvení, které by mě postavilo na nohy. Od té chvíle jsem nemohla krev už ani vidět.

O více než dvacet let později se zničehonic objevila příležitost darovat krev. Darování krve v Anglii funguje úplně jinak. Mně ten způsob zaujal zejména díky tomu, že to není spojeno s nemocničním prostředím. Na odběr krve se jde s plným žaludkem a musíte samozřejmě dodržovat pitný režim. Zaregistrovala jsem se na stránkách blood.co.uk a vybrala si místo odběru v kombinaci s nejvhodnějším termínem. Vybrala jsem si Ware, což je městečko hned vedle Hertfordu. Já jsem byla objednaná na 18:30, Ondra v 17:40. Hned jakmile jsem se zaregistrovala, dorazila SMS s poděkováním za registraci. Tři dny před darováním přišla další SMS „Těšíme se na Vás atp“. V pátek ráno (v den darování) mi přišla znovu podobná zpráva ve které mi navíc připomněli ať nezapomenu dostatečně jíst i pít. Ten den jsem dělala vánoční cukroví, takže jsem se krmila opravdu důsledně.

Večer jsme vyrazili na místo, kde se odběry krve konaly. Byla to nějaká veřejná zrenovovaná hala. Celá tato hala byla dekorovaná ve vánočním stylu a v rohu svítil velký vánoční stromek. Část haly zabírala dárcovská křesla (tuším tak deset křesel ve dvou řadách), kde seděli dárci s napíchnutými jehlami a člověk mohl pozorovat, jak se jim plní pytlík krví zatímco cvičili s napíchnutou rukou. Další část místnosti zabíraly plátěné kóje, kde sestřičky zpovídaly dárce. Byla zde malá recepce, dále stolek se židlemi na kterém byly nápoje a také jeden stolek s občerstvením. V hale bylo velice rušno. Po dobu akce se tu otočí cca 120 dárců. Sotva jsem přišla, musela jsem nahlásit jméno, adresu a datum narození. Tohle jsem za ten večer opakovala asi sedmkrát.

Protože jsme byli darovat poprvé, museli jsme vyplnit dotazník. Tento dotazník jsme po vyplnění předali zpět personálu a dostali jsme informační materiály k povinnému čtení. V těchto materiálech jste se mohli dozvědět na co všechno může být Vaše krev použita a další užitečné informace ohledně dárcovství. Poté si nás zavolali na pohovor v těch malých plátěných kójích, které měly zajistit jistou míru soukromí při pokládání osobních otázek.

Mé interview proběhlo dle očekávání hladce a na závěr se mě zdravotní sestřička zeptala, zda přicházím do pravidelného styku s lidmi nakaženými HIV, hepatitidou atp. Zatvářila jsem se asi hodně výmluvně, protože se rozesmála a řekla, že teda můžem přejít ke druhé části. Z mého pravého prostředníčku odebrala kapku krve kvůli kontrole hemoglobinu. Hodila odebraný vzorek do zkumavky s modrou kapalinou. Pokud tato kapka klesne ke dnu, je prý vše v pořádku a může se jít na odběr. Tak jsem s napětím sledovala, co se bude dít. Moje kapka neomylně klesala ke dnu zkumavky jako mrtvola s přivázaným balvanem k noze. Zatímco sestřička odříkávala proslov typu „Nemáte se čeho bát“, ozvalo se hlasité žuchnutí hned kousek ode mě. Na zemi ležela paní středního věku, kolem ní se slétl personál jako včelí roj a jali se jí dávat dohromady. Připadala jsem si jako v nějaké komedii. Usměju se a prohodím „tohle teda není zrovna motivační pohled“. Ujistila mě, že se to stává velice zřídka.

Snažím se očima najít Ondru. Už sedí na „upírském křesle“. Nad ním stojí sestřička, která by mohla hrát pečovatelku v domově důchodců z hororového filmu. Je to naprosto děsivá paní. Posadím se k jednomu ze stolů a sestřička přede mě postaví pintu vody, rozkáže mi ať to vypiju a zmizí mi z dohledu. U stolu sedí ještě jedna milá a mladá slečna. Ptá se mě jestli jsem tu také poprvé. Tak jsme si trochu pokecaly, ale moc mi do řeči nebylo. Sledovala jsem po očku tu satanistickou sestru a doufala jsem, že to nebude ona, kdo nabodne mou žílu.

Přišla pro mě naštěstí jiná, podstatně milejší paní. Posadila mě do křesla u Vánočního stromku, zeptala se mě kdo jsem, kde bydlím a kdy jsem se narodila. Studovala jsem obří baňky na stromku, když se objevila další sestra. Zase jsem zopakovala kdo jsem, kde bydlím a kdy jsem se narodila. Prohodila jsem ve vtipu, že v této místnosti už nejspíš není nikdo, kdo by nevěděl kolik mi je. Tato sestřička evidentně nebyla moc pozitivně naladěná. Beze slov mi pod ramenem zaškrtila ruku, nastavila polohu křesla a vytáhla jehlu u níž jsem měla pocit, že se během víkendů používá na oplodnění krav. Odvrátila jsem svou hlavu a v duchu si říkala jestli mám tohle zapotřebí. Když jsem se pak podívala na mou nabodnutou ruku, říkala jsem si, co se to na mé ruce odehrálo za krvelačný boj.  Pří napíchnutí má žíla musela stříkat jako fontána. Má ruka by v tuto chvíli prošla castingem na hororový záběr. Sestřička začala mou ruku čistit.

Snažím se zuby nehty zůstat pozitivně naladěná a ptám se, jak se dozvím krevní skupinu a jestli je má krev v pořádku. Budou mi volat? Sestřička na vteřinu přestane utírat krvavé skvrny a pozdvihne obočí. Vzápětí pronese, že to poslední co chci je, aby mi někdo zavolal. V takovém případě to totiž značí nějaký velký problém. „OK tak já budu doufat, že mi nikdo nezavolá“ odpověděla jsem. Fascinovaně hledím na tu obří jehlu.

krev

Vedle mého ramene je malý stolek s nějakou mašinkou a pod ní je v plechovém odkladači můj pytlík na krev. Po celou dobu odběru se tento plechový odkladač se spolu s krevním pytlíkem houpe. Poctivě cvičím s napíchnutou rukou, protože jakmile přestanu, mašinka začne žalovat, že to neteče jak má. Dříve byl pro mě pohled na krev děsivý, ale dnes je ten pohled neuvěřitelně uklidňující a fascinující. Sleduji jak krev pomalu zaplňuje pytlík. Jakmile je tato taštička na krev plná, mašinka začne opět žalovat a sestřička se obratem vrátila. Když sundávala všechny ty lepící pásky, povídám jí, že příště už si mé ruce oholím. Tohle sundávání mi totiž připomíná velice bolestivou voskovou depilaci.

Pohlédla jsem znovu na ten strom a povídám „Škoda, že není živý. Živé stromky nádherně voní, ale s úklidem je to horší“. Sestřička se najednou rozpovídala o tom, jak se doma už ani neobtěžuje s vánoční dekoraci. Bydlí sama a tak nevidí důvod. Tak jsem ji řekla, že nejhezčí Vánoce jsou beztak s dětmi. Najednou se pousmála. Pověděla mi, jak jí její sestra  každý rok na několik dní přes Vánoce vždy poslala její děti, takže nebyla přes svátky úplně sama. Její sestra totiž věděla, že právě přítomnost děti ji donutí, aby měla vánoční výzdobu. Byl to milý příběh. Podívala jsem se na její jmenovku. Jmenovala se Jan a od toho okamžiku byla na mě velice milá. Malý příběh zjevně sehrál svou roli.

Odvedla mě ke stolku s občerstvením, kde už na mě čekal Ondra. Další sestřička za stolkem se zeptala, zda si dám vodu nebo limonádu a ať si vyberu co chci jíst, tak jsem si vzala malý balíček sýrových krekrů. Tahle paní vypadala jako zdravotní sestřička jen díky své uniformě, jinak to byla spíše čarodějnice. Zjevně měla jiné představy o tom, jak by měl vypadat její páteční večer. Když jsem řekla, že potřebuji na záchod, otráveně pronesla, že to by musela najít někoho kdo půjde se mnou. Raději jsem to ještě chvilku vydržela. Její nepříjemné vystupování bylo pro mě i Ondru velice demotivující a odmítli jsme se znovu objednat na další termín, raději to zase uděláme z pohodlí domova.

Upřímně ten odběr ve mně zanechal rozporuplné pocity právě kvůli personálu. Na jednu milou sestřičku tu připadly dvě čarodějnice. Přijde mi to nepěkné vůči dárcům, kteří zanechají v jejich rukou půllitr krve. Samozřejmě ten cíl je mnohem vyšší a ušlechtilejší. Koneckonců všechno proběhlo tak jak mělo a pro mě je nejdůležitější, že jsem to zvládla. Pro mě to bylo o překonání vlastního strachu i nepříjemné zkušenosti a jsem ráda, že jsem to udělala. Už se nebojím dávat krev jak v Anglii, tak v Čechách.

A vy popřemýšlejte koho byste mohli potěšit svou přítomností o těchto svátcích, protože nikdo by neměl být na Vánoce sám.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on StumbleUponEmail this to someone

4 Comments Jak jsem poprvé darovala krev

  1. Honza

    Je dost rozdíl mezi darováním krve a odběrem na rozbory nebo sedimentaci. Na odběr se nemá jít na lačno ale rozhodně by se měl člověk vyhnout tukům (takže vánoční cukroví určitě ne).
    Jinak průběh v ČR:
    – dotazník je pokaždé, jsou tam věci které se mění
    – odběr krve z prstu (ne jehlou, ale takovým škrábátkem, prakticky to nebolí)
    – testy – tedy nejen hemoglobin, ale i obsah destiček, červených i bílých krvinek, test na nejčastější nemoci. u prvodárců i určení krevní skupiny
    – prohlídka lékařem – tlak, srdce, dýchání
    – samotný odběr (450 ml) a ten je (alespoň tam kam chodím) v malé místnosti pro čtyři dárce, s televizí.
    Podle popisu bych řekl zlaté ČR zdravotnictví (a to je údajně odběr krve ziskový, část krve se prodává na zpracování do léčiv)

    Reply
    1. Anička

      Žádný lékař mě teda nekontroloval, až na sedadle mi zkontrolovali jestli mám v pohodě žíly. V dotazníku se ale vyptávali, zda jsem v posledních dnech byla nemocná, mám problémy se srdcem atp. Byl to fakt dlouhý dotazník.
      Jinak u mě ten test byl jen na hemoglobin a ani nevím jakou mám krevní skupinu :).

      A co se týče krve – největší část jde pacientům, pak na výzkum no a plazma (vedlejší produkt) se také odvádí na nějaký výzkum.

      Jinak v ČR JE zlaté zdravotnictví – pro demonstraci: mamince od jedné známé vyoperovali nádor na prsu, zjistili, že nemají pro ní volnou postel, tak ji po operaci rovnou poslali domů. A ona teda ještě šťastná, že může být po operaci doma. Také bych mohla vykládat o tom, jak tady (ne)funguje gynekologie a mám dost dobrý důvod proč si raději platím za vyšetření v ČR a chodím na pravidelné návštěvy.

      Reply
  2. Peterko

    Hm, mam za sebou 72 odberov, spejem k diamantovej plakete. Nieco som pri odberoch uz zazil. Uprimne, nepochopil som system odberov v GB. Krv beru bez kontroly? Cize daruju aj ludia, ktori o svojom moznom probleme nevedia? Ved to je blbost. Na odber sa ani u nas nechodi nalacno, ale napchat sa hocicim sa nesmie. To by som si mohol dat stejk, nieco masne a tukove. To je zakazane, znehodnocuje to krv. Rovnako tie masove odbery a „vludny“ personal je kontraproduktivny. U nas ( hovorim o Slovensku ) hoci zdravotnictvo je v hroznom stave, su odbery omnoho kultivovanejsie. Dat krv a ani nevediet svoju skupinu? Uuuf. Rovnako odber bez kontroly lekara? Do GB urcite dat krv nepojdem… :)))

    Reply
    1. Anička

      Ahoj,

      Ano – kontrola krve probíhá zpětně. Pokud tě posoudí jako vhodného dárce, krev ti vezmou a v Případě, že je něco v nepořádku se ti ozvou.

      Krevní skupinu se dozvím nekolik týdnu po odběru, chodi mi aktualizované zprávy o stavu meho odběru. Naposledy mi psali v pondělí, zatim vypada vse ok.

      Lékařů je v UK celkové nedostatek, takze tu v lescem zaskakuji zdravotní personal. Rozhodne je to tu takove divocejsi, v nekterych věcech se tu s tim s prominutím „neserou“ az me to s ohledem na tu obvyklou britskou korektnosti zaráží.

      Reply

Leave A Comment

This site uses cookies to enhance your experience. By continuing to the site you accept their use. More info in our cookies policy.     ACCEPT