AnnaLogy

Between the worlds, real and unreal.

K zamyšlení / Sport

Moje druhá desítka

Po dvou letech jsem se znovu odhodlala k závodu na 10 km. Pro mě to byl spíše kontrolní běh v rámci příprav na půlmaraton, který chci běžet v září. Konal se v Harlow, kde mají opravdu krásný městský park, navíc je to celkem blízko. Rozhodla jsem se pro charitativní závod, jehož výtěžek jde na výzkum pro léčbu rakoviny. S Cancerresearch.org mám skvělou zkušenost z Londýnského nočního pochodu, tak jsem se rozhodla vyzkoušet akci za denního světla. Této akce se z devadesáti procent účastní ženy a všechny jsou oblečeny v něčem růžovém. Závod se jmenuje „Race for life“. 

Příjezd na místo činu

Hned po ránu jsem nervózní jak sáňky v létě. Tu nervozitu moc nechápu, protože deset kilometrů mi běžně nedělá žádný problém. Přesto lítám jak mimoň sem a tam a panikařím. V instrukcích mi doporučili, ať jsem na místě alespoň hodinu před závodem, tak jsme tak učinili a bylo to zbytečně brzy. Kdybych přišla tak patnáct minut před startem, bohatě by to stačilo. Navíc jsem se v panice nabalila jako malé mimino. Brzy ráno si byl totiž Ondra vyjet na kole a přijel napůl omrzlý, což mě vyděsilo, tak jsem si vzala nejteplejší kalhoty, tričko a zateplenou bundu.

Hlavní místo setkání bylo na otevřené louce parku a jelikož se startovalo až v jedenáct, sluníčko mezitím stačilo rozehnat ranní mrazíky a pořádně se do toho opřelo. Bylo nádherně. Na místě jsem litovala, že jsem zvolila naprosto blbé oblečení. Být takhle oblečená na půlmaraton, tak po cestě asi zkolabuji. Běh v zateplenýh legínách se změnil v termoběh.

Bundu jsem si svlékla a telefon původně ukrytý v kapse bundy jsem narvala do malé kapsičky v nohavici, na druhou jsme přišpendlili startovní číslo. Mobil v nohavici pak při běhu způsoboval, že mi kalhoty sjížděly dolů. Když jsem doběhla, div jsem neměla rozkrok u kolen. Musím si rozhodně koupit nějaký běžecký opasek, tahat věci po kapsičkách je pěkná otrava.

U stánků…

Protože se jednalo o solidně velkou akci, na místě byly různé stánky s občerstvením a právě nad nimi jsem se docela šokovaně pozastavila. To se tak chystáte na svůj běh proti rakovině a kolem Vás jsou stánky s těmi největšími kalorickými bombami, které si dovedete představit. Přesně s těmi jídly, které dle mého názoru hrají klíčovou roli ve zdraví člověka.

Procházíme kolem stánků, kde se prodávají muffiny, koblihy s křiklavou polevou a další sacharidové bomby. V lednici se chladí sladké limonády. Na dalším stánku se prodávají hamburgery s hranolkami a jiné průmyslově zpracované masné výrobky. Opodál stojí stánek se zmrzlinou.

Je to taková ironie běžet na výzkum léčby rakoviny a zároveň sledovat jak to naprosto nezdravé jídlo mizí v útrobách macatých účastnic. Drtivá většina lidí kolem mně má těžkou nadváhu, protože tento závod nemusíte jen běžet. Stačí, když ujdete pět kilometrů a jste za hrdinku dne. Ještě nikdy jsem neviděla tolik tlustých lidí pohromadě. Více komerční už to být nemohlo.

Start

Konečně přichází chvíle startu. Nejprve vyvolávají ty, kteří dokážou uběhnout pět kilometrů pod 30 minut, tak se jdu optimisticky vmísit do hloučku nejhubenějších běžkyň mezi kterými vypadám jak metráček. Účastníků se štíhlou postavou je tu jen malý zlomek. Za běžce se pak řadí chodci.

Před startem držíme minutu ticha za oběti rakoviny. Já myslím na svou babičku, která na rakovinu neumřela, ale prodělala ji. Nedávno to byly dva roky, co odešla. Říkám si „babi, dnes běžím pro tebe“. Myslím na ní a dodává mi to uklidňující sílu. Za chvíli začíná odpočítávání, na telefonu aktivuji běh, na hodinkách také, pouštím hudbu přes sluchátka a… nic. Znovu odemykám telefon, abych mohla pustit hudbu. Zatracená technika, zásadně selhává ve chvíli, kdy to nejméně potřebuji. Hudba se nakonec spustí, ale v náhodném pořadí. Není čas zkoumat, jak si tuto funkci vypnout, takže jen frustrovaně povzdechnu a soustředím se na samotný běh.

U startu jsem vypadala komicky, protože jsem se místo pohodového startu zabývala tím, proč mi nehraje hudba a pak se to snažila nahnat, takže jsem to hned ze začátku rychlostně přepálila. První kilometr jsem dala za 5:15, což bylo na mě zbytečně rychle. Kdybych běžela bez hudby i telefonu, udělala bych nejspíš lépe jenže na hodinkách nemám GPS. Ondra mi později moudře navrhuje, jestli by pro mě nebylo opravdu lepší mít nějaké běžecké hodinky, které mají GPS i možnost hudby.

Prvních pět kilometrů jsem měla za 28:20. Trať byla docela kopcovitá, na což nejsem moc zvyklá. Snažím se sice trénovat i kopce, ale nejsem moc velký fanoušek svažitých terénů. V tomto případě se mi to trochu vymstilo. Sice jsem to všechno vyběhla na jeden zátah, ale nohy jsem téměř necítila, jak mě pálily a to mě čekalo ještě druhé kolo.

Druhé kolo

Na šestém kilometru rozdávali vodu, takže jsem si vzala malou 200ml flaštičku a začala to do sebe obratem klopit. Běžně při běhu v délce jedné hodiny nepiju, jenže mé termo legíny mi dávaly zabrat, Potila jsem se jako prase na Sahaře. Sluníčko pražilo o sto šest, takže jsem vítala, když občas zavál studený vítr.

Situace se ve druhém kole stále více komplikovala, protože se přede mnou vynořil průvod chodkyň, které jsem doběhla. Ony jsou teprve na druhém kilometru, já na sedmém. Zabírají celou cestu, tak musím ty davy obézních Angličanek obíhat a nemám z toho radost. Co chvíli se mi pod nohy vplete nějaké dítě nebo pes. Běh se mění v překážkovou dráhu.

Druhá polovina za moc nestojí. Navíc, když odbočuji se záměrem pokračovat po stejné trase jako v prvním kole, organizátoři na mě hulákají, ať se vrátím, že mám běžet jinudy. Vracím se tak zpět, což je pro mě další zdržení. Myslela jsem na Zátopka a jeho „Když nemůžeš tak přidej“ a opravdu jsem na to šlápla. Držet tempo jako z prvního kola se mi sice nedařilo, ale nebylo to tak zlé. Nejpomalejší kolo jsem zaběhla za 6:14.

Druhé kolo z velké části vedlo úplně jinou cestou patrně proto, aby se chodci a běžci tak moc nemíchali. Před startem bohužel nebyla k dispozici žádná mapka s informací jak a kudy se běží, celé to bylo jedno velké překvapení. Krásu parku si moc neužívám, protože mě na osmém kilometru brní nohy. To je moje další amatérská chyba – potřebuji minimálně o půl čísla větší boty a ne velikost akorát. Několikrát míjím Ondru, vychytal základní stanoviště kudy poběžím a fotí i točí o sto šest.

Finiš

Přede mnou se opět šnečím tempem valí masa. Přála bych si být na chvíli Mojžíšem, aby se to moře lidí rozestoupilo na strany a já mohla proběhnut. Ač na každém druhém sloupu je napsáno ať se chodci drží vlevo, aby běžci mohli v pohodě proběhnout, na pravidla tu kašlou.

Vztekle se prodírám mezi měkkými tukovými polštáři účastnic závodu, o nohu se mi co chvíli otře něco chlupatého nebo to minimálně kontrolně přičichne. Runtastic (aplikace v telefonu na běhání) mi hlásí do uší deset kilometrů a šedesát metrů za 0:59:02, ale moje cesta pokračuje ještě dobrých 300 metrů.

Zatímco já dobíhám svou desítku, chodci zrovna finišují pětku. Když se přede mnou skupinka špekatých mamin na posledních dvacet metrů symbolicky rozběhne, nevím co si o tom myslet. V cíli pochopím, proč najednou chytly druhou mízu. Na konci rozdávají každému účastníkovi pytlík poctivě vysmažených brambůrek a buchtu.

V oficiálním cíli to mám za 1:00:45. O necelé dvě minuty a celých tři sta metrů později. Pokud započítám to moje chybné odbočení a navíc kličkování kolem davů v druhé polovině, celkem to i sedí. Opakované obíhání velkým obloukem se nějak projevit muselo.

Mám za za sebou běh pro největší charitativní organizaci, která se věnuje výzkumu proti rakovině, ale se stoickým klidem Vám nabídnou ty největší jedy s nulovou nutriční hodnotou před závodem za poplatek, po závodu zdarma. Když se rozhlédnu kolem sebe, dává mi to smysl. Většina „závodnic“ by se totiž s nějakým banánem rozhodně nespokojila a oni si tu účast nějak zajistit musí. K mému velkému zklamání tu běžci a normálně vypadající jedinci tvořili jen malinkou část.

Dokumentace

Doma jsem se těšila na foto a video dokumentaci od Ondry. Když jsem se pak spatřila, šly na mě mrákoty. Nic z toho nelze zveřejnit, protože vypadám příšerně. Jsem jak tlustej kačer Donald s nohama z betonu. I běžící slon vedle mě vypadá jako laňka. Inu kondici už mám, na technice musím zapracovat, abych u toho nevypadala jako utečenec z Jedličkova ústavu. A taky musím zhubnout, při běhu vypadám jako obří rozhoupané želé, achjo.

PS: Promiň babi jestli ses na to musela koukat, příští závod už bude určitě mnohem lepší! (Já vím, že bys na mě stejně byla pyšná.)

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on StumbleUponEmail this to someone

2 Comments Moje druhá desítka

  1. Honza R.

    Pár tipů po několika půlmaratonech (které ti už stejně asi došly):
    – obléct se jako by bylo o deset stupňů víc, měla by ti být trochu zima
    – boty mít o celé číslo větší (nohy opravdu dost otečou)
    – hudbu si pouštět už při řazení na start, při startu jen pustit GPS a nasadit sluchátka
    – nepoužívat kapsy ale pouzdro na ruku nebo ledvinku (věci v kapsách skáčou a stahuje to kalhoty)
    – po doběhnutí se osušit, obléct a protáhnout

    Reply
    1. Anička

      Ahoj Honzo,

      moc děkuji za tipy, rozhodně se mi to bude hodit! I závod byl v tomto směru pro mě velice poučný.

      Ještě bych potřebovala pomoci s tou technikou běhu. Nejsem si jistá v čem je největší problém, protože pronaci nemám a stejně běhám jak kačena :(

      Pěkný den přeji.

      Reply

Leave A Comment

This site uses cookies to enhance your experience. By continuing to the site you accept their use. More info in our cookies policy.     ACCEPT