AnnaLogy

Between the worlds, real and unreal.

Sport / Život v UK

Můj první maraton ve Stratford upon Avon

Nemůžu usnout. Alarm na hodinkách jsem si nastavila zbytečně, protože jsem vzhůru už v šest ráno. Spánek jsem měla hodně lehký, necítím se vůbec svěže nebo odpočatě. Celé ráno mi připomínalo noční můru. Všechno jsme zvládali dobře na čas – sprcha, snídaně a vyrazit. Trochu jsem ale opomněla skutečnost, že se na závod chystalo dalších pár tisíc lidí.

Nejvíce času tak strávíme v koloně aut, když se snažíme najít volné místo na zaparkování. Drobné peníze na parkování jsem samozřejmě zapomněla doma. Času je málo a teď tohle. Letím rozměnit na stánek, kde starý pán prodává pěkná maratonská trička. Mávám před ním pětilibrovou bankovkou a prosím o drobné. V duchu si říkám, že bych si později mohla koupit tričko jako suvenýr. Starý muž mi řekne ať raději zkusím stánek s jídlem.  Tss…

U stánku s jídlem si kupuji colu a s rozměněnými penězi se rovnou řadím na konec fronty, abych mohla zaplatit parkovné. Hodinky hlásí necelých dvacet minut do startu. Naštěstí čekání nezabere více jak pár minut. Teď už jen vyrazit pro startovací balíček, který měl přijít poštou, ale údajně se ztratil. Nemám moc času, tak to beru svižným poklusem, Ondra  jede vedle mě na kole. Všude jsou mraky lidí, kličkujeme mezi nimi jako myši. Přestože jsou tu dnes davy lidí, na půvabu tohoto městečka to nic nemění. Stratford upon Avon je vskutku z nejhezčích míst, které jsem v Anglii navštívila.

Stánek s informacemi samozřejmě stojí na jiném místě než jak popsali v emailu s instrukcemi. Je tu další nekonečná fronta. K davu se připojuji přesně minutu před startem. Zatímco se lavina lidí postupně přibližuje ke startovní čáře, snažím se trochu protáhnout, ale během necelé minuty už jsem zase v poklusu. Atmosféra kolem je super a nadšení davu je více než nakažlivé. Konečně se začínám na běh těšit a první část běhu si vyloženě užívám. Vyběhnu bez problému i jeden dost nepříjemný kopec. Škoda, že mě čeká i ve druhém kole. Cítím se podvedena, protože z popisu tratě vyplývalo, že se jedná o příjemný běh po rovině. Data z mých hodinek ovšem mluví jinak, však můžete posoudit sami:

Znepokojují mě občerstvovací stanice. Mají JEN vodu, což mi přijde jako podfuk. Nepotřebuji se každé tři kilometry krmit, ale cukry se při dlouhém běhu snažím doplňovat. Spoléhat se na pořadatele byla velká chyba. Je pravda, že drtivá většina lidí zde běží pouze půlmaraton. Přesto nenabízet vůbec nic mi připadá z jejich strany velké zanedbání. Má jediná raw tyčinka v kapse mě nemá šanci zachranit, i když mě Ondra a pár místních hodně pomohli. To, co nepokryli pořadatelé, se místní snažili kompenzovat a nabízeli na podnosech maratoncům kousky nakrájeného ovoce. Jejich podpora byla úžasná, skandovali více než dobrovolníci na trati.

Angličani jsou v tomhle bezkonkurenční. Zatímco se plahočíte venkovem a kocháte se jejich krásně upravenými zahrádkami před domem, oni vás nadšeně povzbuzují a tleskají vám. Prostě vám všichni upřímně fandí. Staří, mladí a děti. Všechny konvence jdou stranou a vy máte jedinečnou šanci spatřit jednu z ryzích vlastností tohoto národa. Nejvíce však fandí, když míjím běžce, který běží spolu s dospělým postiženým chlapcem na vozíčku.

Půlmaraton mám za 2:17:11, což je pro mě super čas. Pak se to jako mávnutím proutku začne lámat. Korunu tomu nasadí ten debilní kopec. Od té chvíle mám pocit, že se proti mně všechno spiklo. Zejména mé levé koleno. Na chvilku mi pomohla krátká konverzace s milým padesátníkem, který běžel svůj jedenatřicátý maraton. Jeho příběh zněl super a motivačně. Přestal po třiceti letech kouřit a začal běhat. Mé tempo se bohužel neustále propadá, takže mi brzy zmizí z dohledu. Vytahuji sluchátka a pouštím si hudbu. Necítím se totiž vůbec dobře a doufám, že můj super hudební mix mě znovu nakopne.

Snažím se znovu rozběhnout, ale místo toho se mi podlomí noha. Po vnější straně levého kolene cítím velice nepříjemné pnutí, které zesílí natolik, že musím přejít zpět do chůze. Cítím několik škubnutí a můj lehký běh se na několik kilometrů doslova proměnil v zombí chůzi. Levá noha mě nepříjemně tahá, brzy mě předbíhají i důchodci. Zatímco kulhám do kopce, svižně mě předběhne vetchý stařeček. Skupinka cyklistů stojící na protější cestě se tomu nahlas směje. Nu což, není nic zábavnějšího než cizí neštěstí.

Úsek mezi 24. a 30.kilometrem se pro mě stává doslova noční můrou a zvažuji odstoupení od závodu. Časový limit pro závod je šest hodin a já si nejsem úplně jistá jestli to s tímto tempem zvládnu. Za obzorem se náhle objeví Ondra, pevně mě objímá a dává mi své tyčinky se zbytkem vody. Mám slzy v očích a chuť se pořádně rozbrečet. Jeho přítomnost v tuto chvíli byla tím největším zázrakem. „Vždyť už je to jen kousek Aničko, to zvládneš!“

Beru si Aspirin, který jsem si chtěla vzít až po závodě. V hloubi duši cítím, že přesně teď nastal okamžik, kdy se budu snažit překonat svůj vlastní limit. Ondrovo objetí, tyčinka a písnička od Underworld (RezCowgirl) mi naštěstí vnesly novou energii do žil. Tempo sice není zdaleka tak svižné jako v prvním kole, ale pořád je to lepší než chůze.

Motivuji se tím, že každý kilometr běžím za někoho blízkého. Neustále se předbíhám se skupinkou dvou mladých mužů a starší paní. Běží společně maraton za léčbu Alzheimera. Později mi Ondra řekl, že to byli dva synové se svou nemocnou maminkou. Ta milá trojice mi zhruba tři kilometry před koncem utekla. Zatímco oni nabírali tempo, na mě začala pozvolna přicházet další krize. Čím blíže jsem byla k cíli, tím to bylo horší. Nejdůležitější však pro mě bylo závod dokončit, což se mi podařilo. Upřímně mi bylo celkem jedno za jakou dobu. Byla jsem šťastná za doběhnutí do cíle. Když si uvědomím, že před týdnem jsem nebyla ani schopná normálně chodit (kvůli viróze), jsem navýsost spokojená.

Nejlepší na uběhnutí maratonu je, že můžete bez výčitek sníst jakoukoliv kalorickou bombu. Nemohla jsem se dočkat až se pořádně najím. O to více jsem pak byla překvapená, když to nešlo a zbytek skvělé Thajské večeře jsem si musel nechat zabalit. Nevadí, třeba mi to přejídání i běhání maratonu půjde příští rok lépe. Tak ahoj, sejdeme se příští rok v Praze!

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on StumbleUponEmail this to someone

This post is also available in: enEnglish (Angličtina)

Leave A Comment

This site uses cookies to enhance your experience. By continuing to the site you accept their use. More info in our cookies policy.     ACCEPT