AnnaLogy

Between the worlds, real and unreal.

K zamyšlení

Princové, princezny a banány

Láska a vztahy. Nevyčerpatelné téma. Proč? Jedním z důvodů je i nekonečný konflikt mezi tím o čem sníme a tím, jaká bývá realita. Jako malá jsem milovala pohádky v němž dobro vždy zvítězilo nad jakoukoliv formou zla. Pohádky, v nichž princové zachraňovali své princezny a šli pro ně až na kraj světa. Pak spolu samozřejmě žili šťastně až do smrti. Později se k mému překvapení ukázalo, že skutečný svět je na hony vzdálen od toho pohádkového.

Kdysi jsem měla utkvělou představu o tom, jak by měl fungovat vztah a jaký by měl být můj partner. To samozřejmě zahrnovalo takové ty základní požadavky na vzhled, povahu a na to, jak by se měl i neměl chovat. Život mi pak ukázal, že utkvělé představy jsou jedna z nejhorších lidských vlastností. Právě utkvělé představy o vztazích mohou vést k naší zatvrzelosti.

Povím Vám k tomu následující (a trochu bizarní) příběh: Byla jednou jedna malá opička, která potkala opuštěné ptačí mládě. Bylo jí líto malého ptáčka, a tak se ho snažila zachránit. Nosila mu ty nejlepší banány z džungle. Málo naplat, samozřejmě jej  nezachránila. Opička byla smutná, protože dělala co mohla. Přesto to bylo k ničemu.

My lidé máme naštěstí k dispozici podstatně vyšší intelekt, díky kterému bychom měli být schopni lépe věci ve vztahu i v životě vyhodnotit. Přesto, jakmile se jedná o emociální záležitosti, náš mozek začíná obvykle selhávat. Vztahy se rozpadají v prach a my ani nevíme proč. Kolikrát jsme udělali všechno proto, aby to fungovalo, ba mnohem více! Tak proč to (opět) nevyšlo?

Možná by stačilo si uvědomit, že na světě neexistuje něco jako příklad dokonalého vztahu nebo partnera. Takový model by totiž odporoval jedinečnosti každého člověka žijícího na zemi, protože každého z nás dělá šťastným něco jiného. Mám za to, že škála věcí, která nás činí šťastnými je mnohem širší než si umíme představit. Pokud sami sobě nikdy nedovolíme tuto škálu neustále objevovat, těžko to zjistíme.

Příliš často jsem svědkem toho, jak lidé okamžitě jeden druhého odsuzují aniž by se skutečně snažili vzájemně poznat. Odmítají pochopit nebo vnímat věci z jiného úhlu pohledu. Nebo jednoduše nedávají ani šanci vzniknout ničemu, co neodpovídá jejich zažitým představám a přesvědčením.

Kdybych i dnes žila představami o vztazích, které jsem mívala ve svých dvaceti, patrně bych byla single a tvářila se, že si to i užívám. Nejspíš bych také psala nešťastné povídky o tom, že princové dávno vymřeli. Jenže oni nevymřeli, ani princezny. Pouze fungují na jiné bázi než v pohádkách. Život totiž může být naštěstí mnohem dobrodružnější než vysněný pohádkový svět. Stačilo si pro jednou připustit, že…

…neexistuje partner/ka snů, zato na světě existují lidé, se kterými můžete sny společně tvořit a plnit.

Tak do toho!

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on StumbleUponEmail this to someone

Leave A Comment

This site uses cookies to enhance your experience. By continuing to the site you accept their use. More info in our cookies policy.     ACCEPT