AnnaLogy

Between the worlds, real and unreal.

K zamyšlení / Život v UK

Shine Night Walk

„Tak co, půjdeme do toho?“ zeptal se mě Ondra. „To si piš, letos nám ten pochod neunikne“. Bavili jsme se o Londýnském nočním pochodu proti rakovině. Jedná se o velice populární kampaň. Peníze z této kampaně putují na výzkum této zákeřné nemoci. Lístky na tuto akci bývají velice rychle vyprodané. Letos se na svou pouť vydalo přes 17 000 odvážlivců, kteří se rozhodli překonat něco málo přes 42 kilometrů křížem krážem centrem Londýna. Moc jsme na tento pochod netrénovali, ale byli jsme odhodlaní to zvládnout. Koneckonců miluji procházky, co na tom, že pro jednou půjdu celou noc.

Zmeškaný start

Spěcháme do metra, které míří směrem k Southwark Parku. Přesně tam začíná náš noční pochod. Přícházíme s menším zpožděním, jakmile se dostaneme ven ze stanice metra, připojíme se rovnou k procházejícímu davu lidí. Základem celé akce je pokud možno co nejvíce zářit (proto se to jmenuje Shine Night Walk), což mnozí vzali velice zodpovědně. Vedle neonových náramků mají lidé na hlavách blikající čelenky, barevné paruky nebo vánoční blikající žárovky. Některé dámy i pánové mají barevné růžové sukýnky. Pohled na dav je vskutku uchvacující. Lidé se baví a jsou plni elánu, pořadatelé nás co chvíli povzbuzují. Míříme k Tower Bridge, který je v noci krásně osvětlený. U Tower Bridge bude naše cesta také končit.

night shine walk

Noční Londýn je svět sám o sobě. Lidé jedoucí kolem na nás troubí a mávají. Líbí se mi to, ale zdá se mi, že čas i míle utíkají pomalu. Začíná mi pomalu docházet jak šílené bude jít 42 kilometrů po vybetonovaném chodníku. Přihlásila jsem se na ten to pochod, protože jsem si tu vzdálenost nedovedla představit. Nyní tuto mou neurčitou představu začala dohánět drsná realita. Už teď vím, že tohle bude bolet. A hodně.

Poznávací znamení

Každý účastník má kromě čísla na sobě přišpendlenou cedulku, na níž je jeho jméno a pro koho tento noční pochod jde. Většinu lidí, co jsem viděla, šla pro své zesnulé blízké. Lidé kráčeli za své partnery, děti, manželky, sestry, maminky, tatínky, babičky, dědečky a další rodinné příbuzné. V záři všech těch neonových barev a křiklavě růžových podkolenek najednou čelíte skutečnosti, že na tomto pochodu není nic veselého. Někteří na zádech nesou doslova nekrology plné krásných citátů i fotografií in memoriam. Trochu se stydím, jak jsem odbyla můj popisek. Na poslední chvíli jsem načmárala jméno mé švagrové. Pro mě je přece jen důležitější co nesu uvnitř v sebe samé a ne na zádech. Navíc jsem neměla potřebu sdílet můj příběh, to bylo už tak dost depresivní.

Mnozí kráčeli za ty, co se uzdravili, jiní kráčeli za vynalezení léku. Všechny však spojovalo jedno – každého se nějakým způsobem rakovina dotkla. Přemýšlím, zda vůbec existuje někdo, kdo nebyl nijak zasaženou rakovinou, ať už přímo nebo nepřímo. Má vlastní zvědavost přemohla pud sebezáchovy. Hltala jsem ty příběhy na zádech ostatních lidí, kteří nás míjeli. Některé byly barevně olepené, jiné obsahovaly prostý text. Když jste například kráčeli a před sebou jste viděli postaršího osamělého pána s prostým textem „for my dear wife“, těžko jste se bránili soucitu a i slzám. Těch příběhů kolem bylo tisíce, a i když účelem tohoto pochodu je pomoci porazit rakovinu, uvědomíte se, že jste obklopeni mnohými, co sami byli životem nemilosrdně poraženi.

Třináctá míle

Pokračujeme dál a blížíme se k nádraží King Cross (ano, tady je to pověstně nádraží Devět a tři čtvrtě z Harryho Pottera). Stejně jako na všech nádražích na světě, i zde na zemi spí bezdomovci zachumlaní ve spacácích. Hezké je, že hodně pochodujících lidí vedle spících bezdomovců nechávají občerstvení, které mají z nedalekého občerstvovacího stanoviště. Každou chvíli tu projede houkající policejní auto nebo sanitka. Venku postávají dealeři. Míjíme i různé hudební kluby, našimi fanoušky jsou nyní místní opilc, kteří na nás pokřikují.

Mé původní nadšení a touha dělat fotky je ta tam. Veškerou svou energii vkládám do chůze a zároveň hltám rozmanitost města. Ondra udržuje živou konverzaci, mě to stojí dost sil. Obdivuji ho, protože vstával ve tři ráno, jel závod na kole z Londýna do Brightonu a napříč ošklivému pádu, díky němuž hraje všemi duhovými barvami jako jednorožec, měl nejen kuráž zdolat tento pochod, ale i energii mě povzbuzovat a povídat si. Mám chuť pozvolna upadnout do bezvědomí a jeho konverzace mě udržuje při životě. Moje mysl mě nelítostně komanduje tím, které části těla mě bolí a hecuje mě v mrzuté náladě plné sebelítosti.

Blížíme se k Notting Hill. Překrásná rezidenční čtvrť je zahalena světla pouličních lamp a vládne tu klid. Obrovské vstupní dveře vysokých domů mi dávají pocit Alenky v říši divů. Původní dav lidí se roztrousil na menší skupinky. Je kolem druhé hodiny ráno a dělá se mi mdlo z představy, že musím ujít ještě jednou takovou vzdálenost, zato Ondra je mnohem optimističtější než já. Za chvíli nás navíc čeká další stanoviště s občerstvením a záchody.

Odpočívadla jsou přibližně každé čtyři míle. Vedle nápojů a občerstvení tady na vás čekají „vypucované toitoi“. Záměrně zmiňuji „vypucované“, protože jsou skutečně luxusní ve srovnání se záchody na jakémkoliv festivalu. Teče v nich voda, mají toaletní papír a dokonce i zrcadlo, takže můžete zhodnotit jak bídně momentálně vypadáte. Organizace pochodu je zkrátka ve všech ohledech zvládnutá skvěle, mezi auty jsem musela čurat jen jednou.

Za dvacátou mílí

Na bolest jsem si už dávno zvykla. Připadá mi, že čas utíká pomaleji a pomaleji. Namísto optimismu, že jsem překročila hranici dvaceti mil, cítím naprostou letargii. Ondra už také nemá sílu udržovat konverzaci. Na dalším stanovišti, jsme usedli na lavičku a okamžitě usnuli. Ondra navrhuje usnout v místním parčíku. Zrovna se pomalu rozednívá. Ne, nechci usínat v parku jako bezdomovec a kažu vyrazit zase do boje, tentokrát jsem to já, kdo přebírá štafetu odhodlání. Jsme jako dva mučednící.

rest

Když se podívám na ostatní, zcela rozumím tomu, co se v nich momentálně odehrává. Všechny nás spojuje ten nekonečný pochod za lepší zítřky, všichni se pomalu suneme krok za krokem. Pokud bychom dělali konkurz na kráčející mrtvoly, bezpochyby bychom uspěli. Před námi kráčí slečna s baťůžkem na němž má připnutou cedulku věnovanou své mamince. Vedle ní její tatínek tlačí prázdný invalidní vozík. „Jestli zvládneme dostihnout tu slečnu před námi, chci si její baťůžek vyfotit, přesně vystihuje povahu celého toho pochodu.“ Brzy nám však zmizela z dohledu.

Před námi nadějně svítí dvacátá třetí míle, poslední stanoviště. Zoufale se rozvalíme na lavičku v parku pod parlementem. Shodujeme se, že jsme to podcenili, protože jsme netrénovali. Přece jen běh a jízda na kole je jiný typ pohybu. Sleduji východ slunce, jak paprsky prosvítají skrze stromoví, je překrásné ráno, Ondra spokojeně podřimuje. Přemýšlím, která část těla není v bolestech a shledávám, že moje oči jsou na tom dobře. Míjíme Big Ben a sleduji, jak se slunce od něj odráží. Až na pár pochodujících zombie nikde ani noha. Ráno je to na Londýn nezvykle klidné. Tak jako byl Ondra plný optimismu někdy v půlce tohoto pochodu, poslední tři míle nazval docela nepěknými slovy.

Čím blíže jste k cíli, tím více vám vzdálenost připadá jako relativní pojem.

Last station night shine walk

Cíl

Po nekonečném plahočení se náhle před námi konečně vynořil Tower Bridge, to dlouho očekávané znamení, že vítězství je na dosah. Před námi se opět objeví ta slečna s baťůžkem. Sbírám zbytky mých sil a odhodlaně jí doháním. Chci totiž zvěčnit její příběh pro tento článek. Jemně se dotýkám její paže a prosím o svolení. Tiše kyne hlavou a odstoupí mimo hlavní proud kolemjdoucích mrtvol. Nechá mě vyfotit její baťoh. Fotím si její nápis, který nese celou dobu na zádech. Najednou mi to dojde. V tom prázdném kolečkovém křesle ještě někdo loni seděl. Teď zel prázdnotou a na rohu opěrky byl zavěšený květinový růžový náhrdelník – přesně takový, jakým vás vítají na Havaji, tenhle symbolizoval vzestup do nebe. Pán, který kolečkové křeslo tlačil byl nejspíš tatínek té dívky s baťůžkem. Měl na sobě růžovou sukni a jeho oči byly plné slz po celou dobu.

night shine walk bagpack

V poslední fázi se slzy nemilosrdně draly do mých očí, v tichosti jsme vytrvale šli. Ondra byl na tom ještě hůř jak já. Kráčeli kousek od nás. Drkotající kolečkové křeslo fungovalo jako zesilovač už tak nesnesitelné reality. Přála jsem si, abych měla více odvahy k ním znovu přijít a obejmout je. Pevně, vřele a s pochopením. Zmohla jsem se jen na tichý pláč.

Konečně se před námi vynořila poslední cedule s číslem 26, slavnostně se u ní fotíme. Za pár set metrů nás čeká stoupání po červeném koberci do uvítací místnosti, kde nám nasadí na krk medaile. Pořadatelé všem upřímně gratulují. Já už dávno vím, že je to zážitek, na nějž nikdy nezapomenu. Minimálně ještě týden budu cítit pravé koleno. Ne, vážně – tento pochod byl přesně ta zkušenost, u níž na konci zjistíte, že jste to nedělali jen pro ty, kteří už mezi námi nejsou a nedělali jste to ani tolik proto, že jste přispěli nemalou částku na výzkum rakoviny.  Nejvíce jste totiž udělali pro sebe.

Kudy se šlo?

Ignorujte výsledné číslo na obrázku, mapa je přesná, vzdálenost nikoliv :)

shine night walk map 2015

Pokud byste někdy plánovali nevšední výlet do Londýna, přihlásit se můžete zde. Pokud vám chybí odvaha, ale chtěli bystě přispět, tak můžete učinit pomocí tohoto odkazu.

 

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on StumbleUponEmail this to someone

This post is also available in: enEnglish (Angličtina)

2 Comments Shine Night Walk

Leave A Comment

This site uses cookies to enhance your experience. By continuing to the site you accept their use. More info in our cookies policy.     ACCEPT