AnnaLogy

Between the worlds, real and unreal.

K zamyšlení / Život v UK

Skok do neznáma

Brzy tu v Anglii oslavím tři roky. Jak ten čas neúprosně běží. Posledních několik měsíců jsem sváděla vnitřní boj. I když tu mám dobrý život, dobré bydlení, dobře placenou práci a skvělý vztah, vnitřně jsem cítila nutkání se posunout. Tak jsem začala hledat nové příležitosti, zejména pracovní. Nechybělo málo a málem jsem dokonce odletěla na pohovor do Čech, ale okolnosti nakonec ukázaly, že ještě nenastal čas k mému návratu (pokud někdy nastane).

Tak jsem začala zkoušet štěstí a dlouho se na mě odmítalo v tomto ohledu usmát. Znáte ten pocit, kdy se urputně snažíte a ono to nejde? Přesně tak to vypadalo u mě. Snažila jsem se a snažila, zatímco ono to nešlo a nešlo. Tak jsem vnitřně rezignovala. Přijala jsem skutečnost, že na změnu patrně nejsem ještě připravená, vnitřně jsem jí ale stále zůstala otevřená. Během jediného týdne pak za zcela nevídaných okolností došlo k několika zvratům, až jsem se nestačila divit.

Přišlo to rychle, nečekaně a stále to vnitřně vstřebávám (rozuměj, stále tomu nemohu uvěřit). Přitom už bych měla tento proces důvěrně znát. Ten proces, kdy změny v našem životě obvykle přichází nečekaně, rychle a jsou mimo naší kontrolu. Jsou to přesně ty okamžiky, kdy jste přímo ve víru dění i mimo něj. Pokud jste po této změně opravdu toužili, vnitřně cítíte, že se to tak mělo stát a je to tak v pořádku.

Sledujete bez většího přičinění, jak se věci daly do pohybu a vy jste pro to udělali úplné minimum (ve srovnání s předchozí veškerou snahou). Ale právě to minimum je klíčové. Je to minimum nenucené energie, které vás nakoplo k tomu, že jste to zkusili a díky tomu se mohli posunout. Je to okamžik bytí ve správný čas na správném místě a být přitom připravený. Alespoň pro ten okamžik zahodit veškeré obavy a zkusit to.

Přála jsem si změnu, tak konečně přišla. Jestli se na mě skutečně usmálo štěstí, se teprve ukáže. Já věřím, že ano, takže dělám další velký krok do neznáma. Před třemi lety to byl odjezd do Anglie. Když jsem se tehdy pro svůj náhlý odchod rozhodla, vůbec jsem nepřemýšlela nad možnými následky a v tom bylo to největší kouzlo. Dala jsem totiž na prostou Ondrovu prostou radu: „Řiď se svým srdcem, ne rozumem.“

Teď, o pár let starší a méně bláznivější, mnohem více o svých možných krocích přemýšlím. Vedle pocitu štěstí mě tak díky přílišnému přemýšlení chytají zbytečné záchvaty paniky, jestli tu změnu zvládnu. Snažím se panice nepropadat a odevzdat se tomu. Vytěsnit z hlavy to zlověstné „Co když…“. Mít obavy je v pořádku, ale jakmile jednou skočíte, už není cesty zpět. Nemá smysl se rozčileně držet suché větve prožité minulosti nad propastí budoucnosti. Je otázkou, času kdy tato větev praskne a vy se jí definitivně pustíte.

Takže pokud procházíte nějakou změnou nebo jste zrovna skočili do neznáma, zhluboka se nadechněte a roztáhněte křídla. Naposledy se ohlédněte zpět a upřímně si poblahopřejte. Doteď jste všechno ve svém životě vždy zvládli. Není důvod, proč by to teď mělo být jiné.

sunsetBrno

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on StumbleUponEmail this to someone

Leave A Comment

This site uses cookies to enhance your experience. By continuing to the site you accept their use. More info in our cookies policy.     ACCEPT