AnnaLogy

Between the worlds, real and unreal.

K zamyšlení / Život v UK

Slzy na piánu

Pátek byl den blbec. Doslova o centimetry jsem se vyhla čelní srážce, protože se řidič rozhodl vjet do protisměru ve chvíli, kdy jsem tam byla já. Chtěl se vyhnout překážce na jeho straně, ale nebral zřetel na to, co se děje na straně druhé. Byla to už několikátá, ne zrovna příjemná konfrontace, která sice nakonec dobře dopadla, ale měla jsem toho už plné zuby, a to mě ještě čekala poslední soukromá lekce klavíru.

Moje hladina psychické odolnosti se ocitala pod potřebným minimem zajišťující mozku a nervům normální chod. Je to jako v nějaké on-line hře, kde máte u hlavní postavy ukázán stav zdraví. Když se vyčerpá, musíte chvíli počkat nebo z něčeho nabrat sílu. Některé situace Vám na stavu ubírají nebo přidávají i světelnou rychlostí, jiné naopak přichází pozvolna a všechno je to o jakési nahodilosti dle toho, co se zrovna děje.

Začátkem prosince čeká některé mé žáky zkouška na kterou jsem je připravovala a mezi nimi je i holčička, za níž jsem ten den jela. Má skvělou mámu, která mě skoro vždy něčím pohostí. Nevím jestli snad šestým smyslem vycítila můj těžký den, ale zajistila mi na lekci obzvláště velkou porcí úžasných čokoládových mincí a sušenek. Ani to však bohužel nezabránilo blížící se pohromě.

Holčička, která už skladbu na zkoušku perfektně uměla, ji najednou nebyla schopná zahrát. Hrubky padaly na každou druhou dobu, což byl v jejím případě šok. Já vím, jsou dny kdy se nedaří, ale tohle byla hrůza. Představa, že by něco takového předváděla porotě mi zježila všechny chlupy na těle. Mám přece jen za děti zodpovědnost a za to, v jakém stavu je na zkoušku pošlu. Holčičce jsem na férovku řekla, že takhle ji nemůžu pustit, což otřáslo jejím sebevědomím v základech.

Poprvé v životě se mi rozbrečelo na lekci dítě, což jsem pro změnu nečekala já. Cokoliv jsem řekla, jakkoliv mile a konejšivě ji povzbudila, to vše bylo ztraceno ve stále silnějším pofňukávání. Nelibě jsem pozorovala, jak se pozvolna propadá do vlastní emoční bažiny na jejímž dně jsem už ten den ležela i já. Tak to teda ne. Uvnitř jsem pocítila vztek a místo dalšího zcela neúspěšného konejšení jsem otevřela jinou skladbu a povídám ji „ty poslyš, nešlo ti to, ale svět se nezboří. Máme ještě dost času to dát do kupy takže žádné drama. Teď mi místo brekotu zahrej tuhle věc.“

Řekla jsem to ve stylu „nebudeme se o tom dohadovat“ a zafungovalo to. Holčička se vzchopila a zahrála. Zahrála moc dobře a zvládla obě skladby, co má na zkoušku. A já ji samozřejmě nadšeně pochválila a řekla jak pyšná na ní jsem, protože zabojovala a dokázala to otočit ve svůj prospěch.

V těch skladbách byly cítit všechny její emoce – strach, smutek a v neposlední řadě vztek. Přes tohle všechno se dostala až na konec skladby, aby zjistila, jak silná vlastně je. Někdo si může říct „však o tolik nešlo“, ale já vím jaké to je, když propadnete pocitu zoufalství, vzteku nebo sebelítosti tak, že nad tím ztratíte kontrolu. Je to jako náhlý zkrat řídící jednotky v letadle a vy jen strmě padáte dolů. Zvláště pak, když jste dítě, které nemá nad sebou zdaleka takovou kontrolu jako dospělý člověk. (Mnozí tuto kontrolu nemají ani v dospělosti).

Nejsem nikterak pyšná na to, že jsem holčičku rozplakala avšak lekce byla nakonec mnohem silnější než jsem si dovedla představit. Holčička se nenechala ovládnout strachem ani vztekem a vydala ze sebe to nejlepší. Já jsem byla moc ráda, že jsme to obě zvládly.

A moc jí i přeji, aby až bude jednou velká a věci se zase začnou zdánlivě hroutit:

Ať nikdy nezapomene utřít slzy, vyhrnout rukávy a nenechá se jen tak ovládnout vnitřním strachem, hněvem nebo sebelítostí, protože to zvládne. Stejně jako vy.

Leave A Comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.