AnnaLogy

Between the worlds, real and unreal.

Život v UK

Stěhování do nového bydlení

Jako obvykle, život mi věci dopřál až s odstupem. Když jsem přiletěla těsně před létem, plánovala jsem, jak si najdu do nadcházejícího podzimu práci, do zimy už budeme z našeho starého bytečku pryč a já si budu moc na podzim přivézt svého králíka. Bohužel to ale beze mně nevydržel ani do konce léta. Chybíš mi Merline, promiň že jsem se s tebou ani pořádně nerozloučila. Nevěřila jsem, že bys to mohl tak rychle zabalit.

Lepší práci jsem našla až s příchodem nového roku a to jsem zdaleka neskončila tam, kde bych si přála být. Pochopila jsem ale, že jsou v životě věci, které nemohu chtít hned. S Ondrou jsme pravidelně sledovali naší oblíbenou aplikaci www.rightmove.co.uk a trpělivě vyčkávali na naše vysněné bydlení. Stihli jsme se také podívat na pár zajimavých bytů, ale nebylo to pořád ono. Nebyla to prostě srdcovka. Vyplatilo se počkat.

Když si člověk není svým rozhodnutím jistý, odpoveď vždy najde hluboko ve svém srdci.

Vysněný domek

Jednoho krásného dne se objevil v nabídce malý krásný domek v doslova pohádkové lokalitě. Okamžitě jsme si domluvili s realitní agenturou schůzku a hned po první prohlídce jsem věděla, že je to přesně to, co jsem chtěla. V srdci mě to doslova jiskřilo a hřálo, i když mě předcházely oprávněné předtuchy, že to ze začátku nebude vůbec jednoduché, protože bydlení bude nákladnější stejně jako stěhování. A taky, že jo. Ale když je sen na dosah, nejde to vzdát. Pokaždé, když se pro něco rozhodnete, musíte počítat s nějakou malou nebo větší obětí.

 Všechno má svou cenu, ale pocit prosté radosti se vyčíslit nikdy nedá.

Útulnost z domku vyzařovala, jen jsme otevřeli dveře dřevěného plotu na zahrádku. Vzpomínám si, jak se milá agentka nemohla hlavním vchodem dostat, takže jsme to museli obejít. Domek je řadový, takže z každé strany máme sousedy. Má dva vchody. Jeden hlavní a druhý ze zahrady, kudy projdete rovnou do obýváku. Když jsem skypovala s rodiči, řekli že je to jak pro Sněhurku a sedm trpaslíků. Pro dva je to ale naprosto ideální bydlení.

Už se moc těším, až to dáme zevnitř kompletně dohromady a já budu moci začít řešit exteriér, respektive pěstování a sázení. Zeleninu a okrasné květiny. Už chápu lidi, kteří propadli kouzlu zahradničení a to jsem ještě nezačala. Těším se, že budu jako čuně, celá od hlíny klečet na kolenou, na hlavě slamák a mou jedinou starostí budou slimáci nebo plevel.

Proč jsme chtěli pryč?

Naše staré bydlení nám přestávalo stačit. Velikost pro permoníky by mi ani tak nevadila jako to, že byt byl udělaný z bývalého sklepení a tak vedle vysoké vlhkosti se zde po zdech šířila plíseň snáze než kdekoliv jinde. Když jeden chtěl umývat nádobí, druhý se nemohl osprchovat. Mrňavý bojler vám dopřál teplou vodu asi tak na 15 minut. Takže jak se po přestěhování naskytla příležitost, dala jsem si snad po roce parádní horkou koupel. A je to naprosto skvělý pocit, když víte, že vám nikdy nepřestane téct teplá. (I když pohled na účtenku už pak tak super nebude, no).

Větrání nebylo snadné a elektrické vytápění se špatně regulovalo. Navíc se nedalo cokoliv položit na kamna, aby věci uschly. Kamna jela naplno nebo vůbec a stačilo, že se mi podařilo jednou lehce roztavit dálkové ovládání a ovladač na Playstation. Totiž, někdo to tam odložil….

Oblečení nám schlo i několik dní a ručníky, které jsme používali, nám nestačily uschnout prakticky nikdy. Dveře z obýváku vedly na parkoviště a neskutečně jimi protahovalo, i klíčovou dírkou. A chytali jsme čerstvý olověný vzdoušek parkujících nebo odjíždějících aut. Ale vězte, že to pořád nebylo nic oproti našim sousedům.

Sousedská úskalí

Naši staří známí a vesměs slušní sousedi postupně mizeli a objevovali se noví, kteří nebyli zrovna příjemní. Vedle jsme měli hrozně uřvanou a okouřenou ženskou, která si kvůli kouření v bytě permanentně spouštěla alarm (zákaz kouření v budově ignorovala). Pouštěla si hluboko v noci rádio a měla partnera, se kterým se často hádala a pak jej vyhodila. A on se pak vždy po pár dnech vrátil, což jsme poznali podle toho, že nám stál na našem parkovacím místě se svou malou bílou dodávkou jako by se nechumelilo. (Co na tom, že to místo jsme si na rozdíl od něj platili).

S úsměvem jen vzpomínám, jak paní naházela prádlo do odstavené nefunkční pračky v naší sušárně a divila se, že jí nejede. Nebo zapomínala pro změnu zcela funkční pračku zapnout. A jejich autu nefungovala zpátečka, takže pán vždy couval odrážejíc se nohou o silnici. Byli vlastně dost komický pár.

Problém je, že jakožto byli podivná individua přitahovali další individua. Mnohá ale už vůbec komicky nepůsobila. Naopak vyvolávala ve vás chuť spát s nožem pod polštářem. Vůně trávy (bohužel ne čerstvě posečené), odhozené plechovky od alkoholu i nedopalky se tak k mému smutku staly běžnou přítomností v bezprostřední blízkosti našeho bydlení.

Naproti nám přes chodbu pro změnu bydlela pořádně macatá černoška s nějakým roztodivným chlápkem, který na mě působil jako bulharský utečenec. Byl to pár, který zásadně nezdravil, nikdy vás nenechal projít dveřmi jako první, nebo sejít ze schodů, i když jste měli ruce plné tašek z nákupu. Raději se kolem procpali, div vás jejich panděra nepřidusila.

Jednou nám dokonce ten chlap zablokoval výjezd tak, aby Ondra nemohl ráno odjet do práce. Samozřejmě naschvál. Ten chlápek se navíc po nocích vracel s plnými igelitkami nějakého nářadí, které dělalo hluk. Raději jsme moc nedomýšleli, co si to bere a odkud to bere. Já mám  bujnou fantazii a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby si podomácku vyráběl výbušniny a prodával dále. Jen jsem si sentimentálně vzpomněla na Brno a jak tam v naší čtvrti sbíral jeden pán pravidelně kov. Od táty si vyškemral jednou pivo a já mu před odletem stihla darovat DVD přehrávač, tak byl rád a pořád stokrát slušnější než naši sousedi!

Musím podotknout, že tu uječenou ženskou ani ten pár jsme nikdy neviděli odcházet do práce. Nešlo si nepovšimnout, že úroveň toho domu a nájemníků postupně upadala. Už mi z toho pak hrabalo a nejen mě. Nervy tam tekly leckomu, protože domem vládla stále více dusná atmosféra. Čím více jsme chtěli pryč, tím víc napětí gradovalo.

Všude je to stejné…

Navíc realitní agentura, která byty v domě pronajímá, je předražená a chovají se velmi neprofesionálně.  Vůbec nereagují na potřeby svých klientů. A protože nastavili neskutečně vysoké ceny bytů, nikdo se tam nechce nastěhovat. Za ty peníze totiž hravě seženete lepší bydlení jinde. Jediné cenově dostupnější byla ta sklepení nebo studia. A lidi, co tam bydlí, jsem vám už představila. Vlastně vůbec nechápu politiku té agentury. (Kdyby náhodou, pokud někdy budete hledat v UK bydlení, obloukem se vyhněte stevenoates.com nebo si budete rvát vlasy z hlavy).

Nemohu tak po svých zkušenostech o Angličanech říct, že by byli zrovna skromný nebo šetrný národ. Na vlastní oči se dennodenně přesvědčuji, jak naopak přistupují k věcem až s neuvěřitelnou lhostejností. Kolikrát jsem se kvůli tomu jejich přístupu rozčilovala. Žádná zodpovědnost, žádná snaha přemýšlet aspoň trochu dopředu.

Nemohu je všechny házet do jednoho pytle, ale jen mě to usvědčuje v tom, že lidé jsou prostě všude stejní. A tak jsem šťastná za ten domek, který je naším útočištěm pro společný život z dosahu pařátů nemilosrdné kapitalistické reality. Aspoň na chvíli.

Leave A Comment

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..