AnnaLogy

Between the worlds, real and unreal.

K zamyšlení / Život v UK

Továrna na ne-absolutno

Když mi bylo patnáct, chodila jsem na různé brigády. Práci jsem dostávala prostřednictvím agentur, které se převážně specializovaly na krátkodobou výpomoc. Jednu brigádu si vybavuji obzvláště živě. Bylo to ve velkém studeném skladě jednoho renomovaného prodejce ovoce a zeleniny. Moje práce byla prostá – třídila jsem zeleninu a ovoce, kterou kamiony dovážely ve velkém. Potraviny byly určeny k další distribuci do známých obchodních řetězců odkud putovaly k zákazníkům.

Vypomáhaly jsme tam s mou dobrou kamarádkou. V igelitových rukavicích jsme se prohrabávaly tunou zeleniny (například papriky) a vyhazovaly vše, co vzhledově neodpovídalo čerstvé zelenině. Do odpadkového koše padalo potenciální zboží, které bylo otlučené, plesnivé nebo shnilé. Veškerý sortiment se musel udržet co nejdéle čerstvý takže ve skladě bylo neustále chladno. Připomínal jednu velkou ledničku. Práce nebyla žádný med, ale jednou za čas se to dalo zvládnout.

Pamatuji si hlavně na své kolegy, kteří zde pracovali dlouhodobě na plný úvazek, což jsem nedokázala pochopit. Děsila mě představa, že bych takovou práci dělala častěji než jednou za dva týdny. Právě tito kolegové byli neuvěřitelně zajímaví lidé. Měli jen jednu zásadní nevýhodu – jejich čeština zatím nebyla dost dobrá na to, aby mohli uplatnit svůj potenciál na pracovním trhu jinak než tříděním plesnivého zboží. Byl tu například strojní inženýr. Byl to neuvěřitelně chytrý a vzdělaný člověk, který miloval českou literaturu (zejména Kafku a Čapka).  Nikdy nezapomenu na ten jeho vyčítavý pohled, když jsem se přiznala, že jsem ve svém tehdejším věku nečetla R.U.R, a nebo Válku s Mloky. V patnácti jsem byla spíše fanouškem časopisu zvaným „Top Dívky“.

Byl to vážný člověk, ten inženýr. Svou práci bral též vážně a zodpovědně. Nechápala jsem to, protože jsem v té době tu práci považovala za nesmyslnou a jeho přístup mi připadal směšný. Neměl to se mnou jednoduché. Když mi vyčetl, že jsem zapomněla v paletě plesnivou papriku, zvedla jsem oči v sloup a prohodila „mým posláním není zelenina!“ Dnes vím, že se jen cítil zodpovědně i za mou práci. Ty palety jsme většinou dělali společně a nechtěl, abych mu narušila jeho pověst dobrého pracovníka. Tehdy jsem ještě nechápala sílu významu týmové spolupráce.

O necelých čtrnáct let později se ironií osudu znovu ocitám ve skladu. Tentokrát rovnou u výrobního pásu a skládám odličovací tampóny do krabice. Člověk by nevěřil kolik dřiny se skrývá za jednorázovým kosmetickým tamponem na čištění pleti. Je to moje první práce v Anglii. Práci v továrně už dávno nevnímám jako něco nesmyslného nebo ponižujícího. Život mi nadělil příležitost nahlédnout do běžného života miliardy lidí na světě a na chvíli se stát jedním z nich. Do té doby jsem totiž žila v jakémsi ideálním světě a tohle byl doslova pád na holý zadek.

Za tuto práci jsem vděčila pracovní agentuře. I když to byla jen práce v továrně, přistupovala jsem k tomu stejně vážně a zodpovědně stejně jako ten strojní inženýr z Ukrajiny, protože to byl jediný způsob jak ukázat, že jsem nějakým způsobem pro společnost cenná. Když pak firma nabízela různým pracovníkům možnost úvazku, manažer si mě zavolal do kanceláře.

Vyptával se mě se zájmem na můj dosavadní život a pak diskuzi zakončil prostým: „Nemá smysl ti nabízet plný úvazek. Počítám s tím, že se brzy pohneš na lepší místo než je tohle, protože jsi šikovná a chytrá“ Jeho kompliment mě potěšil. Byl to první kompliment od nadřízeného v Anglii a v té době mi velice pomohl, protože mé sebevědomí se pohybovalo na bodu mrazu. Tady mi Magisterský titul i dosavadní zkušenosti z ČR byly k ničemu. Navíc moje Angličtina nebyla na takové úrovni, abych se mohla ucházet o něco lepšího. Agentura mi naštěstí brzy nabídla práci v kanceláři.

Pracovat přes agenturu je v Anglii běžná praxe, má ovšem i velké nevýhody. Vaše mzda se díky provizím pohybuje na minimu a máte velice omezené zaměstnanecké benefity. Stačí jednou zavolat, že vám není dobře a oni vás snadno a trvale nahradí. Snadno tak skončíte bez práce. Uvědomila jsem si, jak málo stačí k tomu, abyste skončili na ulici jako bezdomovec.

Pro mnohé cizince je agentura často jediný a nejjistější způsob, jak si legálně najít práci. Pracovní agentury jsou vhodné především pro zaměstnavatele, kteří hledají dočasnou nebo sezónní výpomoc. Bohužel však existují i společnosti, které si najímají externí výpomoc dlouhodobě, což je pro pracovní agentury nejlepší byznys. Sama jsem zažila firmu v níž pracovali ti samí lidé pěknou řádku let právě přes agenturu. Přesto těmto lidem nikdy nebyl nabídnut zaměstnanecký poměr přímo od firmy. Tato společnost vysílala jasný vzkaz: „Nezajímají nás lidé, kteří pro nás pracují. Je to jen levná pracovní síla, nahraditelná ozubená kolečka našeho fungujícího byznysu.“

Přístup firmy k lidem se pak značně odrážel v atmosféře i na pracovišti. Bylo to příšerné místo a ukázalo mi jak moc můžou dobré i špatné vztahy ovlivnit chod celého oddělení. Slova jako respekt, pochopení a tolerance tu byla jednou velkou neznámou. Z pohledu mezilidských a pracovních vztahů bylo tohle místo to nejhlubší dno. Přitom by velmi pomohlo, kdyby tomu někdo trochu věnoval pozornosti a kdyby tato společnost měla schopné lidi v oddělení lidských zdrojů (neboli HR). V tomto případě nikdo nevěděl jestli tu něco takového vůbec existuje.

Díky této zkušenosti považuji jakékoliv dlouhodobé zaměstnávání lidí přes agenturu jako podporování určité formy novodobého otrokářství. Můžete mi oponovat, že to ti lidé dělají dobrovolně. Mnohdy to není úplně pravda. Nájem a jídlo se totiž sám od sebe nezaplatí. Někdy bohužel nemáte na víc než na danou práci, ať už jsou okolnosti jakékoliv. Sama jsem si tím prošla. Ne každý má dostatek odhodlání, ambicí a štěstí, aby se mohl osvobodit z tohoto bludného kruhu. Věci nikdy nelze hodnotit černobíle, protože jdou málokdy podle plánu a často si musíte vystačit s tím, co vám život v danou chvíli nabízí. Nejsmutnější je, když pak někdo právě z této situace těží ve svůj prospěch. Ono skutečně stačí málo k tomu, abyste se ocitli na okraji společnosti.

Žádný člověk na Zemi si nezaslouží ponižující označení „Levná pracovní síla“, protože nebýt těchto lidí, tak si celý svět nemá ani do čeho utřít zadek. (O tom také vím svoje, protože jsem byla ve svých šestnácti na brigádě, kde jsme balili toaletní papír do igelitových obalů).

PS: Dosud jsem neměla to štěstí poznat nějakou firmu s opravdu dobrým HR oddělením. Snad mě ještě život překvapí.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on StumbleUponEmail this to someone

This post is also available in: enEnglish (Angličtina)

Leave A Comment

This site uses cookies to enhance your experience. By continuing to the site you accept their use. More info in our cookies policy.     ACCEPT