AnnaLogy

Between the worlds, real and unreal.

K zamyšlení / Recenze

Zapomenuté Hejno bez ptáků

Musím se vám svěřit. Je to více jak rok, kdy jsem se dobrovolně a nadšeně upsala na recenzi knihy „Hejno bez ptáků“. A na tento závazek jsem nikdy nezapomněla. Jen jsem potřebovala dozrát. Nejspíše. Trvalo mi více jak rok tohle dát dohromady. A možná více než recenze je tohle tokem vlastního poznání, které ve mně Hejno vzbudilo.

Shodou okolností ten rok, kdy jsem knihu dočetla, jsem se odstěhovala do Anglie. Děj se totiž odehrává v bílé knize zejména v Cambridge. V černé pro změnu v Asii. Ano, chápete správně – jsou to dva výtisky. Jeden příběh a jeden deník.

A tak jsem se několikrát vydala do Cambridge. Nezávisle na knize, toto město se stalo jedním z mých nejmilejších míst v Anglii. Když jsem knihu dočetla, vyvrcholením pro mě byla opět náhodná návštěva kostela Sv.Mikuláše v Praze na Staroměstském náměstí. Bylo před Vánoci a v tu dobu jsem už věděla, že recenzi se i přes ostudně dlouhou pauzu nevyhnu.

Sladká krutá nevědomost

Když jsem si tehdy napsala o výtisk, netušila jsem, jaký na sebe pletu bič. Takový pěkný černobílý bič. Ta černá kniha mi ze zběžného prolétnutí bůhvíproč připomínala pořádné důtky, takže jsem nejprve sáhla po té, která se mi jevila na strávení jednodušší. Bílá kniha mi ale dala tak zabrat, že mi trvalo více jak půl roku, než jsem se odvážila vzít do rukou tu druhou. Černý deník se naštěstí ukázal jako balzám, po ranách mého vnitřního sebe-lynčování, jež plynulo z urputné snahy o pochopení všeho, co se v knize píše.

Jak já byla naivní, když jsem si malovala, že mi na to bude stačit pár večerů. Protože většinou mi vážně stačí několik večerů, pokud zrovna nečtu v angličtině. Knihu jsem četla několik měsíců a poté jsem ji nějakou dobu nechávala v sobě uležet, abych jí mohla popsat s větším odstupem.

Když dočtete knihu, není tak podstatné, co to s vámi udělá v daný okamžik jako to, jak se na knihu díváte zpětně.

Bílá

I vytane mi na mysl Adam, inteligentní a ambiciózní mladý vědec, studující v Cambridge. Trpí standardním komplexem většiny vědců – myslí si, že je chytřejší než ostatní. Bohužel ale není dost chytrý na to, aby poznal, že má vedle sebe poklad v podobě milující Niny. Umělkyně. Co více si přát než někoho, kdo vás upřímně má rád. Opravdu. Člověk, který sice nikdy nemůže nést celé vaše bříme, ale může vám být výraznou oporou.

Nina je přesný opak Adama, obdivujíc na něm jeho zapálení pro jeho program Faustomat, který má zachycovat spojitosti nahodilých událostí tak, aby vyvrátil jakékoliv náhody, jelikož náhodami nikdy nebyly, a protože všechno má svůj řád, svůj smysl.

Intermezzo

Věřím, že čím více se člověk hledá, tím více hledá pravdu tam někde venku.  O to více se upíná na informace zvenčí. A čím více inteligence do vínku má, tím více dává věcem kolem sebe význam a snaží se spojovat do souvislostí věci zdánlivě neslučitelné.

Ve výsledku nakonec jen zoufale sleduje, jak mu všechny jeho vytvořené velké myšlenky i domněnky proklouzávají mezi prsty, aby se staly součástí i dílem něčeho mnohem většího a zcela jiného. A něco takového nelze nikdy dokonale uchopit. Tak jako Faustomat.

Komplexy

Další role – velmi silně věřící babička Adama, která se v životě řídí jednoduchými pravidly, jejichž základ stojí na její vlastní neoblomné víře, nikoliv racionalitě nebo logice. To jejího vnuka irituje, protože jemu samotnému tato pravidla nedávají smysl. Jeho nevyřešený vztah vůči ní vás bude provázet v obou knihách.

Koneckonců, všichni si vláčíme své komplexy (již od samotného dětství) a je patrné, že náš život ovlivňují mnohem více, než bychom si přáli. Až si sama kolikrát říkám, že vyrůstáme jen proto, abychom pak objevovali a napravovali všechny ty naše naučené chybné mechanismy v myšlení, neužitečné návyky v postoji k sobě samému. Všechno to, co nás vzdaluje od spokojeného, blaženého života.

Adam svým vzdorovitým postojem vůči babičce jen dokazuje, že si sám se svým postojem v otázce víry i Boha nikdy nebyl zdaleka jistý, v čemž by mu mohl Faustomat pomoci. Nepomohl ani Faustomat, ani profesor, který se Adama pokusil zastrašit a nakonec ani Nina. Pomoci si mohl jedině sám, jenže je do všeho tak stržen, že nedokáže a neumí vnímat věci s dostatečným odstupem. Experimentuje sám se sebou, aby zarputile posouval hranice svého poznání. Přitom dveře poznání se nám každý den v životě otevírají dokořán samy, není třeba bourat zdi.

Intermezzo 2

Každá zarputilost vede člověka k neúnavné snaze k přesvědčení sebe i okolí o své pravdě. A to proto, že si sám sebou i svou pravdou není jistý.

Tak mě napadá, že dříve se lidé museli naučit přežít. Dnes se musí naučit přemýšlet a používat informace.

Adam není zatížen bežnými problémy dnešního světa jako je platba nájmu, hypotéky, školného na děti atp. Tudíž má spoustu prostoru pro vlastní experimenty. Ty mnohdy vyvěraly až v absurdnosti, kterým se budete přirozeně vnitřně vzpírat.

Navzdory tomu oceníte snahu autora přelít na vás maximum ze sebe. Jeho snahu podělit se o své bohatství a jeho naprosto neotřelé způsoby pohledu na věc. A také na vás možná dolehne uvědomění, že navzdory svobodné vůli a vlastnímu intelektu, se snadno stáváme cvičenými opicemi v důsledku různých myšlenkových paradigmat, které jsme jako společnost převzali již stovky let před naším narozením.

 Shrnutí bílé knihy

Bílá kniha je jako hodně bohatá exotická hostina mnoha známých i neznámých chutí a vůní. A pokud si tuto hostinu opravdu chcete  řádně vychutnat, řádek po řádku poctivě strávit, pak to bude chtít svůj čas. Hodně času. Připravte se na to, že budou dny, kdy tato hostina bude zůstávat osamoceně vystrojená za zavřenými dveřmi, zatímco budete zápasit se svou denní realitou a již vám na další velké niterné přemýšlení nezbyde síly. Na to musíte mít rozpoložení a pokud se raději necháváte strhávat všedními problémy, než abyste objevovali se v sobě přehrabovali, pak se této knize vyhněte.

Těšte se na obrovské množství neustále se otevírajících témat na pozadí hlavního příběhu. Toto dávkování informací mi připomínalo rozbíhající se velké množství myšlenkových proudů, které se bohužel málokdy vlilo zpátky do hlavní řeky, jež tvořila hlavní příběh. Lehkost a přirozenost stylu střídá až mechanisticky propracované dílo. A ty okamžiky, kdy dílu chybí lehkost, poznáte. Přesto stojí za to celý ten proces vydržet až do konce.

Autor bezpochyby těží ze svého osobního fondu obrovského kvanta nabytých informací, které má napříč různými oblastmi. A nelze mu upřít talent. Tyto znalosti navíc kříží se svou schopností věc velmi dobře uchopit z mnoha úhlů pohledu. Kniha také obsahuje citace z různých děl, které jsou vloženy v kontextu na příběh a vlastní úvahy, jež mnohdy odbočují dál, než byste si přáli. Navzdory některým nedostatkům má Filip Doušek můj obdiv.

Dobré dílo osobně poznám tak, když sama sobě přiznám, že něco takového bych nedokázala vytvořit.

Po pravdě? Trvalo mi několik dalších měsíců, než jsem sáhla po druhém výtisku. Cítila jsem se doslova překrmená. A tak na černou knihu začal padat prach, až jednoho dne, v době kdy jsem pracovala v továrně a měla jsem pocit scvrkávajícího se mozku, jsem po ní sáhla. A bylo to nejlepší čtení za posledního půl roku. Vážně.

Černá kniha

Je deníkem věnovaným milované, dávno ztracené Nině i úvaham. A jako deník je mnohem uvěřitelnější než předchozí celý příběh. Je osobnější i osobitější, niterný, a i když se vám v závěru připomene cosi agresivního a zarytého z původního bílého výtisku, bude se vám číst příjemně lehce. Mnohem lépe.

Celé dílo nakonec dosvědčuje to, že sebevětší nabytá míra poznání z literatury nikdy nevede ke změně postoje i člověka jako tvrdě prožitá vlastní zkušenost.

Tuhle knihu budete buď milovat a nebo nenávidět, dle toho jaký postoj k ní zaujmete, což bude ostatně hodně demonstrovat i z vás samých. Pokud nejste zrovna typ člověka, co se rád niterně zaobírá zdánlivýma hovadinama, pak vás to asi moc neosloví. Osobně rozhodně nelituji toho času věnovanému četbě. Za pozornost stojí.

Takže buď černá nebo bílá, je to na vás.

Leave A Comment

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..