Hodně mě na životě baví, když hledám nějaké odpovědi, téměř pokaždé se objeví v nejméně nečekanou chvíli a v takových věcech, u kterých bych to nečekala. Tou se stala i knížka Biomanželka od Viewegha. Měla posloužit pouze jako mentální odreagování na jedno odpoledne. Nic co by stálo za zmínku. Jenže… Dala mi také hodně přesnou odpověď na důsledky toho, když lpíme na vlastních představách o našem životě.Je to učebnicový příklad ze života toho, jak si do něj vnést pocit frustrace a zoufalství. A kniha mě dovedla k odpovědi na to, co je dobré udělat, když se vnitřně zasekneme. Když kdesi v hloubi uvízneme na mrtvém bodě a točíme se stále dokolečka. Ale hezky popořadě…
Příběh ignoranta
Starý alfa-samec si nabrnkne mladší beta-samici. Tedy aspoň se domnívá, že je taková. Postaví krásný dům, zplodí děti a čeká, že bude mít navěky po boku milující a obětavou manželku, která mu zhltá každé slovo. Že bude mít beta-samici, co se chová skromně, je nesobecká a staví Pana Spisovatele na první místo (nebo spíše na piedestal). Ideálně se mu obdivuje. Pan Spisovatel zjevně patologicky lpí na obdivu i pozornosti své ženy. Jo a hrozně žárlí.
Jenže co se nestane. Paní manželka se ukáže jako aktivní žena, která hledá způsoby seberealizace. Stará se svědomitě o dům i o děti. Vedle toho s úspěchem založí mateřské centrum, absolvuje kurz duly (taková lepší porodní bába), laktační poradkyně (jak přikládat hladová mimina k prsu, aby vás nebolely bradavky), pěstuje zeleninu, nastolí s ostatními maminami domácí výuku a vytváří neskutečně silné rodinné zázemí. Prostě fajn ženská.
Jenže tohle se panu manželovi nelíbí. Tohle prostě nespadá do jeho plánovaného konceptu oddané milující ženy, která by měla směřovat veškerou svou pozornost k němu a pouze k němu. S každou novou aktivitou jeho ženy se jí vzdaluje a je odsouván v jejím žebříčku hodnot. Na seznamu rostoucích manželčiných aktivit se tak postupně ocitá až na posledním místě. A stěžuje si na svou “hroznou situaci” svému poloretardovanému kamarádovi, se kterým chlastá a v zoufalství chodí do strip baru. Dávno není na piedestalu. A končí to tím, že ona nakonec nemá prostor ani na to, aby si spolu o jeho problémech pořádně promluvili.
Pointa?
Manžela ani nenapadne zkusit se do toho jejího světa ponořit. Zapojit se. Nechal si patrně ujít ty nejlepší příležitosti, jak prožít skvělé chvíle se svou rodinou. Místo toho se mnohdy žalem opíjel ve víru města a osáhaval cecíky jiných dam. Nemusel jen stát po jejím boku. Mohl s ní i kráčet. Mohl zjistit, že to co manželka po jeho boku vytvářela, je třeba daleko lepší, než to, na čem si pořád tak trval (a také než ty cecíky jiných žen).
Jenže on se nezapojil. Nezkusil to. Bouřil se a protestoval jako malé dítě, kterému seberou oblíbenou hračku. Dítě co chce motorku místo toho, aby odhalovalo krásy darovaného, dvakrát tak lepšího autíčka. Bojuje s tím, že věci nejsou tak, jak by sám chtěl a přitom má klapky na očích vůči tomu kouzelnému a neobjevenému, co mu život nabízí.
Poučení?
Takže až se budete příště durdit, že věci nejdou podle vašich představ, zamyslete se jestli je to opravdu tak zlé nebo je to jen kvůli vašim nesplněným představám a vašim očekáváním. Jestli to není vlastní uzavřeností před podněty z vnějšího světa. Jestli to není vnitřním odmítavým postojem vůči čemukoliv, co se vám na první pohled vůbec nemusí zamlouvat.
Dětinským vzpouzením a osočováním se frustrace jen prohlubuje. Mnohé nutí k různým formám utěku. Ke zbabělému chování. Tak jako hlavního představitele knihy, který připomínal zaseknutou gramofonovou desku. Možná proto je lepší začít poslouchat tu gramodesku, jež vedle vás po celou dobu tak pěkně hraje… a hledat společnou notu. A další. A další. A třeba se vám podaří vytvořit něco zcela nového a nevšedního. Něco, co ve výsledku překoná všechny vaše představy.
Už jen to, že sami projevíte opravdový zájem o svět té druhé strany, posune váš pracovní, milostný i rodinný vztah do nové roviny. A kdo ví – možná právě tím splníte dávné přání toho druhého, abyste jí nebo jemu věnovali nefalšovanou účast.
A hlavně! Přejte si to vždy jen to, co jste schopni splnit vy sami sobě.
————————————————————————————–
Epilog*
(…) Tuhle mě někdo přesvědčoval, že kokos do polévky nepatří. Překvapilo mě to. Proč by tam patřit nemohl? “Je bohatý na kvalitní tuky, lehce stravitelný, voní hezky a skvěle chutná!” snažila jsem se obohatit oponentovu mysl. “Nojo, ale prostě tam nepatří,” odsekl. Aha, snažím se pochopit. Jistě má zkušenost, která ho přesvědčila o nevhodnosti kokosu v polévkách. Šokuje mě však zjištění, že jeho zkušenost s kokosem je nulová. (…)
*Epilog je výňatek z příspěvku Radky Hetmánkové “Náckové v nás” (časopis Nový Prostor)
4 replies on “Ze zajetí představ do objetí života”
Ono to tady působí tak jasně, alespoň na první pohled. Manželka dělá jakože spoustu zábavných věcí a týpek se opíjí po stripbarech. Dobro a zlo. Měl by to přece zkusit!
Já bych možná ještě zmínil, že bychom měli vědět co chceme a hlavně _proč_. Takže když chceme tu motorku z těch a těch důvodů a to autíčko se nám nelíbí a víme proč, tak ho zavrhněme. Nenechme se pomlít okolnostmi, prostředím…
Je tady spoustu bio děvčat, které baví hodiny a hodiny sadit a pěstovat mrkve. Mě to nebaví, odmítám to apriori. Možná jsem ignorant. Možná ale taky vím co chci, je to to není holt ta strana, která se prezentuje v knihách jako dobrá…
Zavrhovat věci, které jsi ani nezkusil je možná chyba. Nikdo neříká, že to musíš udělat, ale přijde mi logicky lepší, jednou to zkusit a přesvědčit se, že to skutečně není nic, co by tě bavilo. Samozřejmě nejít do toho s odporem. Podle mě minimálně ta snaha se přidat je smysluplnější, než plýtvat energií poflakováním se a stěžováním si po stripbarech.
Jde o to, že dokud to nezkusíš, tak nevíš a posuzuješ jen na základě vlastních, dosavadních zkušeností a svýho genofondu, což je dost zavádějící. Souhlasím s tím, že bychom měli vědět co chceme, jenže kdo to skutečně ví? Pokud jemu vadí, že jeho žena dělá věci při kterých je šťastná, tak pak by spolu neměli být a vzájemně se vysávat.
V prvé řadě by měl člověk sám sebe činit šťastným a neviset na druhým.
A samozřejmě nejsi ignorant, jen tě zajímají jiné věci to je v pořádku, ale je potřeba se pak vzájemně respektovat. V článku mi nešlo o to poukázat na to kdo je dobrý a špatný, ale na to, kam sobectví vede.
Nejde o to, co tě baví a co ne, ale domnívám se, že nikdo z nás nemá právo sobecky vyžadovat, co má druhá strana pro nás dělat a jak se má chovat. A na to jsem hodněkrát ve vztahu osobně narazila….
Ok, modelová situace:
Ona chtěla, aby s ní pěstoval zeleninu. On chtěl, aby ho obdivovala.
a) ona je zlá
b) on je zlý
c) nejde rozhodnout, jsou to dva svobodní lidé a mají své požadavky, buď se domluví nebo půjdou svou cestu.
Já volím za c), co volíš ty?
(Já vyžaduju po úplně cízích lidech tisíce věcí… kór ve vztahu, tam jim vyžaduju milión:) Třeba aby nemluvila sprostě nebo nosila (občas) sukně. Za což by mě feministky oběsily:))
Já si prostě myslím, že se v tomto případě k sobě v tomto směru nehodili. Nejde o to, že by byli zlí ale on třeba nechtěl zkusit jinou alternativu, než tu na které lpěl. I to co píšeš ty, je východisko. Ale ono těch možností existuje mnoho, je to o tom se jim vždy otevřít.
A je to jednoduché, najít někoho kdo tvé požadavky splňuje Nepřetvařovat se na začátku vztahu a na nic si nehrát (to mají lidé tendence dělat). A feministiky ti můžou být putna :)