Zubničková story

U nás se remcá nad jednorázovým poplatkem u doktora a tady dáte za registraci u lékaře i £40 liber (cca 1300 Kč). Můžete se také ohradit, že platy jsou tu někde jinde. Platy možná ano, ale důchody moc ne. Vlastně moc nechápu, jak tu důchodci přežívají. Současná základní sazba důchodu je totiž £110.15 týdně (3 630 Kč na týden), což zdaleka nepokryje základní životní náklady. Pokud si někde nespoříte, tak jste jednoduše nahraní. Na stát tu rozhodně spoléhat nelze. K mé nelibosti jsem také dosud neviděla tolik Domovů pro důchodce jako tady. Překvapivě se v tomto článku nebudu opírat do mizerných důchodů, ale do ještě mizernějšího zdravotnictví. Mám neblahé tušení, že lidé se tu mají dobře do okamžiku, kdy jsou zdraví a všechno slouží, jak má. A tuhle se stane, že i nám mladým občas něco sloužit přestane. Třeba Ondrovi zub. A i bolavý zub tu bohatě stačí k tomu, abyste si užili pořádné patálie a připravili se o solidní úspory.

A jak to vlastně celé začalo? V raném dětství se mu v rámci hokejového tréninku podařilo přerazit levou horní jedničku. A tak se utíkalo k paní zubařce, ta mu chybějící zoubek namodelovala, přilepila a život šel dál. Čas od času se pak buď nalepená náhrada rozpadla, a nebo odpadla. Po pěti letech od posledního zákroku ten D přišel znovu. Část umělého zubu se rozhodla opustit své působiště po jednom vydařeném víkendovém kousnutí do křupavého keksu. Ondra s rukou přes pusu vyletěl z gauče a já správně tušila, že je něco špatně. Přirozeně mi jeho mužská ješitnost příští hodinku až dvě nedovolila ihned přiznat, která bije. Zavolal pak Michelle s Colinem, ježto jeho bratr je zubař z Kentu, tak snad by si mohl najít chvíli i slitování. No, bohužel.

Zvažovali jsme i rychlou otočku do Čech. Zubař je tu totiž tak nákladný tak, že v některých případech se skutečně vyplatí i koupit zpáteční letenku a zaplatit si zákrok u nás. Zvolili jsme proto tu taktiku, že v pondělí si Ondra zkusí sehnat zubaře, a když to nepůjde, nebo to bude předražené, vezme si nás do parády naše dobrá známá Martička. Ta, navzdory narvaným termínům v příštích týdnech, byla schopná zajistit volný chlíveček v kalendáři, jelikož je prostě úžasná a na rozdíl od místních obětavá. Druhý den v neděli jsme se vydali do terénu a poměrně brzy narazili na dům v centru města, ve kterém sídlilo hned sedm zubařů. To by v tom musel být čert, aby žádný nevyšel! Shodou okolností to byl víkend před začátkem half-termu (to jsou jednoduše jaráky), takže Ondra měl celý týden volno a tudíž prostor to řešit. Takové malé štěstí v neštěstí.

Dentisti všech britských zemí, polibte si p…

Pondělní ráno se neslo ve smolném duchu. Ani jeden ze zubařů ve vyhlédnutém domě nechtěl Ondru přijmout. Provázely to výmluvy typu “máme plno”. Ano navzdory tomu, že jen za registraci platíte nehorázné částky, vás bez problému odmítnou přijmout. Neznamená to, že by byli zubaři xenofobové nebo rasisté. Našeho známého Angličana bolel zub, tak si zašel na zubní, tam uvalil nehorázné peníze za registraci a termín dostal až za měsíc. Měsíc se krmil ibáčem ve velkém a pak vysolil nějakých £200 za vytržení. A pak mi nemají problémy s poplatky u nás směšné… Že já blbec jsem se nedala na zubařinu. Už chápu, proč tu existují zoubkové víly a dávají dětem pod polštář peníze. Kdepak dáreček, tohle je tvrdý byznys a investice do budoucna.

Nakonec tedy Ondra našel jinou kliniku, kde ho objednali za nějakých 14 dní. Tak to bychom měli. Až jsem vztekle ufrkla “No co, vykašlali se na nás za druhý světový, tak proč by nemohli i teď”. Zašli jsme tedy do Boots (prodejna všech možných léčiv, kosmetiky a podobných zbytečností) a koupili jsme lepidlo. Do té doby jsem nevěděla, že se prodávají lepidla na vypadané zuby, ale nyní mi to dává smysl perfektní. Speciální lepidlo bohužel nezafungovalo. Mezi návrhy padl i tip na sekundové lepidlo. Mně se návrh z finančních důvodů líbil, ale zas mít dlouhodobě v puse něco, co není doporučeno užívat vnitřně, asi taky není úplně košer. Umělý zub se sice dal nasadit zpátky na to, co kdysi bývalo původním zubem, ale padal Ondrovi stále častěji.

Záchrana u žabožroutů

Další den v útery nás čekal výlet do Paříže a už při cestě začala být situace neúnosná. Byl to přesně ten okamžik, kdy jsem vytáhla sendviče a chudák Ondra se už nemohl ani nasnídat. On se přirozeně odmítal smířit s tím, že by v den našeho výročí zastával roli pizizubky. Já jsem se jako správně ohleduplná žena všem těm patáliím se zubem už jen smála. Nenechte se zmást. Já se směji i ve velmi zoufalých situacích, kdy se vnitřně konfrontuji s nějakou situací a nastoupí tahle divná obrana. Průšvih je, když nastoupí v nejméně vhodném okamžiku jako jsou dojemné nebo tragické momenty a já jsem za naprostého debila. Usmívám se i v naprosto trapných momentech.

Naštěstí můj bystrý muž si všiml, že poblíž nádraží je poměrně velká nemocnice. Vlastně proč ne, třeba nám tu pomohou. A tak jsme zamířili ke staré, ale krásné budově pařížské nemocnice:

Zdroj obrázku zde.

Byl to tak velký komplex, že jsme se párkrát šikovně zamotali, až jsme skončili na urgentním přijmu porodů. Pak jsme ještě chvíli lítali sem a tam, až jsme narazili na schodech na paní doktorku, která nám lámaně vysvětlila, že musíme budovu obejít zvenčí. Tak jsme se konečně dometali tam, kam jsme potřebovali.

Na příjmu seděl mladík a Ondra anglicky pozdravil. Po své poslední zkušenosti v Paříži věřím, že pokaždé, kdy tu Francouze pozdravíte anglicky a ten se na oplátku usměje, umře v Anglii jeden zubař. Mladík se usmál a francouzsky nejspíš pronesl něco jako “co tu chcete”. Zubaře. Nerozuměl. Tak jsme se vrátili k pravěkému způsobu komunikace pomocí gest. Ondra otevřel pusu a ukazováčkem poklepal na přední zub. Mladík ochotně vyběhl ze své kukaně a dal nám leták s adresou na nejbližší zubařskou kliniku. Byla vzdálena asi tři minuty chůze.

Na klinice

Kliniku jsme na rozdíl od urgentního příjmu našli snadno. Vešli jsme dovnitř a vzali lísteček s pořadovým číslem. Až teď v čekárně mi došlo, že jsem nikdy nikde neviděla tolik černochů. Ani v Londýně. Asi to bylo umocněno i tím, že v čekárně seděli samí černoši a pak už jen my dva. Čas rozjímat nad divným pocitem z toho ale moc nebyl, protože o chvilku později naše číslo blikalo na displeji a tak jsme se vydali k dřevěnému pultu recepce a Ondra opět anglicky pozdravil. Recepční vybuchla smíchy, takže předpokládám, že za kanálem La Manche proběhla menší genocida.

Zrovna přišla na recepci i mladá zubařka, tak se s námi pokusila bavit. Můj drahý, vědom si smysluplnosti pantomimy, rovnou místo dlouhého vykládání zub vytáhl a podal doktorce. Ta si jej prohlédla a odpověděla cenou. Vycházela na nějakých £80 liber a jestli je to v pohodě. Tohle bylo více než v pohodě. Ondra celý šťastný přitakal a tak nás rozkošná Francouzka vzala rovnou do ordinace. Francouzky jsou vážně moc hezké, hlavně jsou opravdu štíhlé, což po našem dlouhodobém pobytu mezi kynutými Angličankami náramně lahodilo oku. Škoda jen, že hulí jak fabriky.

Ordinace, do které nás doktorka přijala, byla naprosto parádní. Oba jsme z toho byli dost na větvi, protože takové futuristické vybavení jsme ještě neviděli. Přímo nad křeslem byl namontovaný LCD monitor, který ukazoval, co právě dělala doktorka na počítači. Takže jsme  sledovali seriál o tom, co se nejspíš bude s Ondrovým zubem dít. Svítil na nás obrázek bílých zubů s dásněmi tak, jak ho znáte z vaší dětské encyklopedie. Doktorka klikla na zub a pak se objevila další okna a bylo to celé ve francouzštině. Nejspíš jí to ale pomohlo určit, co s tím zubem provést a jaký materiál použít. Zajímalo by mě, jak to vypadá, když někdo přijde na kompletní vytrhání zubů. Hledět, jak klikáním myši mizí jeden zub po druhém musí být bezplatná vstupenka na hororový film prožitý na vlastní kůži.

Můj drahý mezitím spokojeně ubytovaný v křesle začal dělat kraviny, vypadajíc jako retardovaný Otík, takže jsem se jen tiše dávila smíchy schovaná za nějakým letákem. Pak k němu slečna zubařka přistoupila, dala mu do pusy odsavač slin, vytáhla vrtačku a oba nás smích v milisekundě přešel.

Ještě před zákrokem se nás stačila zeptat, odkud jsme a co nás zaválo do Paříže. Tak jí Ondra vysvětlil původně romantický záměr oslavit zde naše výročí vztahu. Po obličeji jí přeběhl úsměv a padla i nějaká poznámka o tom, že tohle je bezpochyby originální a nezapomenutelný způsob oslavy. Celé to trvalo je chviličku, takže než jsme se nadáli, stáli jsme s platební kartou zpátky u recepce a pak se vesele vydali do víru kouzelných francouzských uliček, nevěda jaké nástrahy nás ještě budou čekat…

PS: Čím větší bylo vaše pobavení, tím větší kopanec do zadku si uchystala Zoubková víla pro každého neochotného a bezohledného dentistu.