Už jsem vám řekla, že čas je neskutečná svině? No, tak teď už to víte. Každopádně vám přináším, byť se skluzem, další report z páteho týdne, který byl ve znamení výletování. Takže jsem z toho udělala takovej pěknej výtah o tom, jak jsem zvládla malej výlet a jak organizačně nepodělat velkej výlet. Mimochodem dělat plánovače a něco organizovat může být vážně hrozně nevděčná práce. Cenu umolousaného medvídka PÚ za to rozhodně nečekejte.
Už skoro týden je to více jak jeden měsíc, co jsem přiletěla a nastal čas prvního bilancování a mého duchaplného kvákání, na které se tu těším celou dobu. Mimochodem, i zde dolehlo léto plnou vahou a je opravdu krásně. Jestli jsem si něco zamilovala tak je to anglická zeleň, kterou nelze vytvořit ani v té nejlepší aplikaci na úpravu fotek…
Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že budu touto dobou trávit svůj čas severně od Londýna, asi se mu troufale vysměji a přetáhnu trencle přes hlavu. Ale láska i nekončící touha po poznání zjevně i La Manche přenáší.
