Část dne před závodem jsem strávila ve škole zkrácenou výukou, což mi hodně pomohlo, a díky tomu jsem neměla moc čas přemýšlet nad následujícím dnem. Do postele jsem šla už kolem deváté večer, protože jsme museli vstávat brzy ráno na vlak do Londýna. Měla jsem trochu nervy jestli se mi podaří usnout. Tyto obavy se ukázaly jako zbytečné, usnula jsem prakticky hned, jak jsem položila hlavu na polštář.
I do no think I need to write about how nervous I have been since the beginning of April. The closer the race date was, the worse it was. On Wednesday, April 24, in London, I was going to collect my race number. The moment I held the printed racing number in my hand, I finally felt that it was happening, and for the first time in my nervousness, I was ultimately thrilled.
Nebudu se zbytečně rozepisovat o tom, jak jsem byla nervózní už od začátku dubna. Čím více se termín blížil, tím to bylo horší. Ve středu 24.4 odpoledne jsem v Londýně byla vyfasovat své startovní číslo. V okamžiku, kdy jsem držela tu cedulku v ruce jsem konečně pocítila, že se TO opravdu děje a poprvé za celou dobu mou nervozitu konečně vystřídalo nadšení.
