Létám do Čech moc ráda, je skvělé vidět svou rodinu i blízké. Těžko ho popsat, ale je to jako když Vás při přistání do nosu udeří ta známá vůně domácí marmelády, kterou dělá Vaše maminka. Té marmelády si o to více vážíte, protože ji ujídáte pouze při zvláštních příležitostech.
Bylo pozdě večer a vycházeli jsme z kina. Naproti přes ulici stál milý chlapec. Držel v rukou tabuli, na níž bylo křídou napsáno “báseň na počkání”. Zaujala mě jeho čelenka s tykadly a tričko s motivem berušky. O sklo výlohy měl opřené modré příruční zavazadlo. Na nose měl brýle s výraznými černými obroučky, které zvýrazňovaly jeho jiskřívé bystré oči. Připadal mi jako pohádkové stvoření, které nějakou nešťastnou náhodou zabloudilo do centra Brna.
Já věřím, že když někoho takového potkáte, přinese Vám to štěstí. Přinejmenším v daný okamžik. Vždy budu chovat neskrývaný obdiv k dobrým lidem, jež se vymykají veškerým konvencím a (a díky Bohu) nikdy nezapadnou do průměrné šedi každodenního života. Vězte nebo ne, není nic lepšího než si vyslechnout půlnoční báseň bez ohledu na věk. A ON recitoval překrásně. Šimon. Jestli budete mít to štěstí jako já a někdy ho v Brně nebo kdekoliv jinde potkáte, dopřejte své duši také pohlazení. Vstupné je dobrovolné:
A kolik je na světě spočítaných květin
Tolik polibků se z nich dá utržit
A kolik lží lpí na každém trnu
Tolik pravd sluha do pytle shrnul
A kolik písní skřivan umí
Tolik pleská vítr s větví
A kolik kroků k Tvému srdci
Tolik sněhu musí stéci
2 replies on “Báseň na počkání”
Hledám si takhle literární definici “analogy” a nedopatřením napíšu dvě n. Automaticky klikám na první odkaz – Tvůj blog. Hm, titulky článků slibují člověka, který ví, co píše! Otevírám tedy Báseň na počkání – přeci jen je noc a sentimentalita poletuje kolem – a co nevidím! Kluka, který u nás v olomouckém pokoji kdysi trošku nesměle přespal po své první slam poetry! Taky mi tehdy učaroval jeho hlas a taky měl s sebou kufřík a křídovou tabulku s básněmi na počkání. Ještě mám někde jeho básnickou sbírku, která čeká na mou pozornost.
Čtu dál a s požitkem vychutnávám skvělý styl a přehršel pronikavých vhledů, pohledů a vůbec toho popisu života, který jej krájí opravdu zaživa. Není nad to, když ze psaní sebevědomě kouká bystrý duch. Zápisky o krvi a životě v Anglii a cestách po městech kontinentu navíc příjemně ladí s mým nynějším rozpoložením: za týden jedu na půlrok do Norwiche a v tom novém světě čichám velké změny; milovaný Amsterdam jsem dvakrát prochodil dnem i nocí, kdy jsem neměl kam hlavu složit a zahříval jsem se v uličkách Red Light District; a po Brugách už dlouho toužím víme proč.
Není divu, že se ve mně zrodilo nutkání se potkat a říkám si, jestli jsme se o sebe už někdy neotřeli v intimních pospolitostech Brna či Olomouce; přeci jen “Minds of a feather flock together.” Prozatím posílám pozdravení a dík, Anno!
Borisi! Tisicere Diky za ten cas, ktery jsi venoval tomu, abys napsal tento krasny komentar. Opravdu moc me to potesilo!