Když jsem se přesunula do UK, měla jsem pevnou víru v pohodové nalezení nějaké fajn práce a poklidný partnerský život. Samozřejmě, věci málokdy jdou podle plánu. Alespoň pro mě. Najít práci nakonec bylo mnohem horší než jsem čekala. Práci tu blbě shání i sami absolventi univerzit, natož pak takoví prdlí imigranti jako já.
Vítám tě s blažeností, studená sprcho
Věci v životě se otáčí jako ručičky na hodinách. Nemusí jít jen kupředu. Stanovujeme si pravidla, podle kterých si určujeme, kdy se posouváme tak, jak chceme, a nebo kdy naopak podle sebe stagnujeme, či selháváme. V Brně jsem měla hodně fajn život obklopená lidmi, co mě měli (a doufám, že stále mají :) rádi. Studium, rodinné zázemí, práce na volné noze, zajímavé akce i setkání a hlavně – dělala jsem si víceméně co jsem chtěla, kdy jsem chtěla a jak jsem chtěla.
Do Anglie jsem si přijela přesně pro to, co mi v mé rodné zemi chybělo – pokora a schopnost nevymezovat tak jednoznačná stanoviska a názory vůči různým situacím, sobě, okolí i životu. Vážit si přesně těch věcí, které dosud byly naprostou samozřejmostí. A uvědomit si slabiny své i mé rodné země. A to, v jakých bublinách my lidé žijeme. Jsou to bubliny stvořené naším vlastním přesvědčením a zevnitř této bubliny se nám svět jeví takový, jaký jej chceme skrze bublinu vidět.
Pokud máte štěstí, přijde za vámi takový škodolibý chaun s jehlou v ruce a podlým úsměvem. Jmenuje se Osud. Píchne do bubliny, ta praskne a najednou čelíte něčemu, co neodpovídá všem těm vzorcům, kterýma jste dosud vyplňovali prostor kolem sebe až po hranici tenkého pláště bubliny. Dezorientovaní pak vytváříte nové postoje a hranice schopnosti vnímání reality se může výrazně změnit a posunout. K lepšímu nebo horšímu. Můžete vnímat ostřeji. A nebo naopak se ještě více zaslepit. A to, co jste dosud vnímali jako jasnou pravdu, se může náhle jevit jako něco velmi rozporuplného.
Bohém v továrně
A tak jsem skončila v takové malé britské továrně, kde se vyrabí odličovací tampony na oči nebo odlakovací na nehty. Jak chcete. Malá společnost čítající cca patnáct stálých zaměstnanců a deset brigádníků, mezi něž patřím i já. Poznala jsem tu zajímavé charaktery lidí a stále jsem do určité míry prostředím fascinována, protože je to jako když vás vyhodí z luxusní vily do paneláku na Jižáku. Tedy nějaký šmejd mi také propíchl tu bublinu. Věci, ve kterých jsem měla dosud hodně jasno, se mi začaly rozpíjet jako inkoustové písmo na papíře, ponechané svému osudu kdesi na venkovní terase a na nějž můj život spustil stále sílící déšť, který rozpíjí mé dosavadní představy o životě.
Pracuji zejména rukama. Osm hodin denně ve stejnou dobu. Tady to přežitek není. Tady je to základní pravidlo. Jsou tu lidé, co tu dělají přes třicet let. Společně tu doslova zestárli a strávili velkou část života. Jsou to milí lidé, o nichž bych si v životě netroufla prohlásti, že jsou méně inteligentní nebo horší, jelikož je tolik nepoháněla touha stát se byznysmeny, advokáty nebo třeba doktory. Nepoháněla je touha přispět světu více než měkkoučkým tampónkem, který pak bude někomu nabízet Avon Lady, či prodavačka v Body Shopu. Lidé, co makají denně osm hodin proto, aby pak někdo ten kosmetický produkt jedinkrát použil a vyhodil. Tak to holt je. Můžete mi oponovat – sami si tak vybrali. A já říkám – každý nemůže jít na Harvard. A je to tak naprosto v pořádku.
Sousto zvané život
Vždy budou lidé, jenž život přijímají tak, jak do něj vstoupili se svými genetickými dispozicemi, s prostředím, ve kterém vyrůstali a budou chtít od života jen takové sousto, které bezpečně stráví. I tak jim život bude cpát i sousta, co se mnohým nebudou zamlouvat a přesto je budou muset nějak strávit.
Vždy budou lidé, kteří nechtějí nést na svých bedrech příliš zodpovědnosti. Kteří nevyhledávají stres a starosti související s dnešní dobou. Lidé, co preferují, když za ně v mnohých ohledech rozhoduje někdo jiný. O náplni jejich dnešní práce, zítřku, příštím měsíci i celém roce. Nebudou nikdy do hloubky bádat nad smysly i nesmysly své existence. Nebudou studovat politické, bankovní ani právní systémy. Ale budou se o to více spoléhat na systém, ve kterém žijí. A na lidi, kteří takovým věcem rozumí. Nebo se přinejmenším tváří, že jim rozumí. Dle mě totiž celé té mašinérii, jíž lidstvo čelí, nerozumí totiž vůbec nikdo a přitom se v ní každýsnaží nějak uchytit. Každý přispívá svým střípkem do mozaiky obrazu společnosti takové, jaká je.
Nemějme pak lidem za zlé, pokud činí svá (životní) rozhodnutí na základě dění kolem nich a v jejich životě. Neměli bychom je obviňovat za jejich volbu většího nebo menšího zla, jak mnozí s oblibou říkávají. Nic takového totiž neexistuje. Všechno je to jen opět ta naše bublina. A že se určitá část konzistence shoduje s bublinou někoho dalšího není zárukou toho, že je to pravda. A nezapomínejme – jednoduché vzorce přesvědčení a názorů se pojí dohromady nejsnáze a přirozeně chceme, aby nám bublina praskala co nejméně.
Děj se s nejlepší vůlí
Člověk a jeho prostor je tak omezený, jak mu to dovolí. A i když dokážeme vstřebat hodně informací, nikdy nebudeme mít na to, abychom doslova sežrali všechnu moudrost světa (byť si to zjevně mnozí myslí a chovají se podle toho). V přírodě lev nepřijde za jiným lvem a neřekne “hele, tahle antilopa vypadá nějak nemocná, sejmeš ju raz dva”.
I zvířata se dokážou spolehnout na vlastní úsudek a nemusí přemýšlet nad tím co je dobré a špatně. I mravenci jsou skvěle naprogramovaní na týmovou spolupráci. Tak jak to máme my? Máme to nejlíp ze všech, protože si můžeme vybrat. Nemůžeme však vyčítat ostatním, že si vybrali jinak. Stejně jako lev se rozhodl nakonec sežrat třeba klokana.
Můj plán je jednoduchý – vydělat peníze na kurz, naučit se pořádně anglicky a promyslet si, co dál. A žít i učit se žít. Z přítomností. Protože na budoucnost… na budoucnost ´spoléhat nelze. A na plány také ne. Jen na sebe a vlastní rozhodnutí, za něž vždy neseme určité následky.
PS: V rámci zdokonalování kvality textu nebylo výjimečně ani jednou použito slovíčko prostě a mluvení sprostě :-). Příště opět odlehčeněji. Díky za přízeň.
