Ráno jsem se probudila s rýmou jako trám, která je pro mě malou třešničkou na dortu náročného předvánočního období. Od podzimu mě kolí jedna viróza za druhou v důsledku stresu a práce. Dnešek je však pro mě tak důležitý, že bych vyrazila i s horečkou. Jedu se totiž podívat do jedné soukromé hudební školy.
Láska a vztahy. Nevyčerpatelné téma. Proč? Jedním z důvodů je i nekonečný konflikt mezi tím o čem sníme a tím, jaká bývá realita. Jako malá jsem milovala pohádky v němž dobro vždy zvítězilo nad jakoukoliv formou zla. Pohádky, v nichž princové zachraňovali své princezny a šli pro ně až na kraj světa. Pak spolu samozřejmě žili šťastně až do smrti. Později se k mému překvapení ukázalo, že skutečný svět je na hony vzdálen od toho pohádkového.
Když mi bylo patnáct, chodila jsem na různé brigády. Práci jsem dostávala prostřednictvím agentur, které se převážně specializovaly na krátkodobou výpomoc. Jednu brigádu si vybavuji obzvláště živě. Bylo to ve velkém studeném skladě jednoho renomovaného prodejce ovoce a zeleniny. Moje práce byla prostá – třídila jsem zeleninu a ovoce, kterou kamiony dovážely ve velkém. Potraviny byly určeny k další distribuci do známých obchodních řetězců odkud putovaly k zákazníkům.
Poslední dobou moc nepíšu, protože žádné téma mi nepřipadá dost dobré. Musí obstát před největším kritikem – přede mnou. Zvlášť v dnešní době to není jednoduché, protože kolem kolují miliardy všelijakých článků a já si říkám jestli to má vůbec smysl, přispívat do té velké černé díry neprobádaných dat. Jenže když Vám nic nepřijde dost dobré, nedáváte ničemu vzniknout. Někdy zkrátka nelze jen čekat na dokonalý okamžik, protože věci jsou už perfektní tak jak jsou. Život je přece jenom tady a teď bez ohledu na to, co k nám přichází a jak fádní nebo dobrodružné to je.
Mnoho z nás se na přelomu roku zabývá novoročními předsevzetími. I já mám své skromné cíle, ale letos je to jiné. Tentokrát to není o (téměř bezhlavém) slibování sobě samé co všechno letos musím stihnout nebo dokázat. Svá letošní předsevzetí chci jednoduše stavět na tom, co mi přinesl rok předchozí, a že byl štědrý! Přinesl mi spoustu nového a krásného, tudíž si zaslouží malé ohlédnutí.
Jako malá jsem chtěla být řidičkou sanitky, protože mě fascinovalo její houkání. Honem rychle z cesty, vezeme raněného! Možná mě fascinovala sanitka i proto, že ukazovala, jakou prioritu má lidský život.
Létám do Čech moc ráda, je skvělé vidět svou rodinu i blízké. Těžko ho popsat, ale je to jako když Vás při přistání do nosu udeří ta známá vůně domácí marmelády, kterou dělá Vaše maminka. Té marmelády si o to více vážíte, protože ji ujídáte pouze při zvláštních příležitostech.
Ondra mi pomohl vyhradit prostor na naší malé zahrádce, kam chci vysázet nějaké ty rostlinky. Plán je postupně “zalesnit” vymezený prostor různými květinami. Těm pořízeným květinám říkám “květiny z útulku”, protože je kupuji napůl zničené z obchodních domů s garantovanou životností 14 dní. Tedy to alespoň tvrdí ty popisné štítky v jednotlivých květináčích. Zvykla jsem si na to, že tu lidé vyhazují mraky prošlého jídla i krásného oblečení, ovšem vyhazování okrasných květin i bylin je pro mě tak trochu bolestivou novinkou.
Možná jste slyšeli o tom případu, jak v Anglii odsoudili majitele restaurace, která používala namísto mandlového prášku levnější arašídový, což bohužel stálo zákazníka život. Člověka, který vždy velice důrazně informoval obsluhu o své alergii.
V minulém článku jsem stačila letmo nakousnout můj příšerný běžecký styl. Běh sice není o tom jak u toho člověk vypadá, ale momentálně jsem průkopnicí názoru, že pokud něco dělám s radostí, měla by být aspoň trochu radost i na to pohledět.
