Z předchozího článku už víte, že touha běžet maraton v Londýně se ve mně formovala hezkých pár let. Když se koncem dubna 2018 otevřely oficiální stránky pro přihlášení na slosování o vstupenky, sebrala jsem konečně odvahu a přihlásila se.
Mnozí z vás už dávno díky mému blogu ví, že moje začátky v UK vůbec nebyly jednoduché. Jednou ze zásadních věcí, které mi pomohly mé těžké začátky překonat, byl právě běh. Začalo to prostým nazutím tenisek a vyběhnutím v ústrety velkého parku za domem. Patrně to asi ani jako běh tehdy nevypadalo, ale chytlo mě to a díky tomu vzniklo pár zásadních běžeckých milníků, které mě dovedly do dnešního bodu.
Zcela nepoučena minulou zkušeností jsem se znovu zaregistrovala na maraton. Tentokrát však chci zkusit něco většího a hlavně s lepším zázemím. Má loňská zkušenost mě naučila, že jako amatérský běžec bych měla chodit jen na závody, které mají skvělé zázemí ve všech ohledech. No a po mé poslední zkušenosti ve Startford upon Avon, kde bylo občerstvení akorát ve formě vody jednou za 10km, působil pražský maraton jako luxusní all inclusive na Kanárech.
Před závodem nás provázely těžkosti. Ondra měl problémy s řetězem a já jsem nebyla s to si zvyknout na své nové boty s klipsy. Nohu jsem zapomínala vyšlapávat z pedálů včas takže jsem po našich cyklistických vyjížďkách vypadala jako oběť domácího násilí. Dva dny před závodem mi navíc praskl výplet na předním kole. Vyděsila jsem se tak, že jsem zapomněla nohu vytáhnout z pedálu a překulila jsem se na bok jako když náhle omdlí slon. Tentokrát jsem spadla dost nešikovně, nejvíce to odneslo pravé koleno.
Nemůžu usnout. Alarm na hodinkách jsem si nastavila zbytečně, protože jsem vzhůru už v šest ráno. Spánek jsem měla hodně lehký, necítím se vůbec svěže nebo odpočatě. Celé ráno mi připomínalo noční můru. Všechno jsme zvládali dobře na čas – sprcha, snídaně a vyrazit. Trochu jsem ale opomněla skutečnost, že se na závod chystalo dalších pár tisíc lidí.
Poslední dobou moc nepíšu, protože žádné téma mi nepřipadá dost dobré. Musí obstát před největším kritikem – přede mnou. Zvlášť v dnešní době to není jednoduché, protože kolem kolují miliardy všelijakých článků a já si říkám jestli to má vůbec smysl, přispívat do té velké černé díry neprobádaných dat. Jenže když Vám nic nepřijde dost dobré, nedáváte ničemu vzniknout. Někdy zkrátka nelze jen čekat na dokonalý okamžik, protože věci jsou už perfektní tak jak jsou. Život je přece jenom tady a teď bez ohledu na to, co k nám přichází a jak fádní nebo dobrodružné to je.
V minulém článku jsem stačila letmo nakousnout můj příšerný běžecký styl. Běh sice není o tom jak u toho člověk vypadá, ale momentálně jsem průkopnicí názoru, že pokud něco dělám s radostí, měla by být aspoň trochu radost i na to pohledět.
Po dvou letech jsem se znovu odhodlala k závodu na 10 km. Pro mě to byl spíše kontrolní běh v rámci příprav na půlmaraton, který chci běžet v září. Konal se v Harlow, kde mají opravdu krásný městský park, navíc je to celkem blízko. Rozhodla jsem se pro charitativní závod, jehož výtěžek jde na výzkum pro léčbu rakoviny. S Cancerresearch.org mám skvělou zkušenost z Londýnského nočního pochodu, tak jsem se rozhodla vyzkoušet akci za denního světla. Této akce se z devadesáti procent účastní ženy a všechny jsou oblečeny v něčem růžovém. Závod se jmenuje “Race for life”.
