Mnozí z vás už dávno díky mému blogu ví, že moje začátky v UK vůbec nebyly jednoduché. Jednou ze zásadních věcí, které mi pomohly mé těžké začátky překonat, byl právě běh. Začalo to prostým nazutím tenisek a vyběhnutím v ústrety velkého parku za domem. Patrně to asi ani jako běh tehdy nevypadalo, ale chytlo mě to a díky tomu vzniklo pár zásadních běžeckých milníků, které mě dovedly do dnešního bodu.
Pátek byl den blbec. Doslova o centimetry jsem se vyhla čelní srážce, protože se řidič rozhodl vjet do protisměru ve chvíli, kdy jsem tam byla já. Chtěl se vyhnout překážce na jeho straně, ale nebral zřetel na to, co se děje na straně druhé. Byla to už několikátá, ne zrovna příjemná konfrontace, která sice nakonec dobře dopadla, ale měla jsem toho už plné zuby, a to mě ještě čekala poslední soukromá lekce klavíru.
Do práce chodím kaźdé ráno pěšky, část cesty vede lesem. Většinou se tu potkávám s pejskaři, pravidelně se zdravíme. Na lesní křižovatce také čas od času míjím shrbeného kluka s elektronickou cigaretou, která vytváří hustý, ovocem vonící dým.
Nesnášela jsem konce školního roku kvůli vysvědčení. Důvod byl prostý. Známky se doma kvalifikovaly jako jedna z nejdůležitějších věcí v mém životě a já musela nosit dobré známky ze všech předmětů bez ohledu na to, co mě bavilo a v čem jsem vynikala.
Jak mnozí víte, v minulém článku jsem vás poprosila o pomoc se splněním jednoho mého vánočního přání. Mám pro vás skvělou zprávu. Do Sanatoria odešlo celkem 12,000 Kč. Dnes jsem odeslala zbývajících 2,500 Kč. Tímto upřímně děkuji všem, kteří se i přes nemalé výdaje před Vánoci nezdráhali poslat peníze. Vybraná částka bude stačit na to, aby Sanatorium opravu pianina zrealizovalo.
Ráno jsem se probudila s rýmou jako trám, která je pro mě malou třešničkou na dortu náročného předvánočního období. Od podzimu mě kolí jedna viróza za druhou v důsledku stresu a práce. Dnešek je však pro mě tak důležitý, že bych vyrazila i s horečkou. Jedu se totiž podívat do jedné soukromé hudební školy.
Před závodem nás provázely těžkosti. Ondra měl problémy s řetězem a já jsem nebyla s to si zvyknout na své nové boty s klipsy. Nohu jsem zapomínala vyšlapávat z pedálů včas takže jsem po našich cyklistických vyjížďkách vypadala jako oběť domácího násilí. Dva dny před závodem mi navíc praskl výplet na předním kole. Vyděsila jsem se tak, že jsem zapomněla nohu vytáhnout z pedálu a překulila jsem se na bok jako když náhle omdlí slon. Tentokrát jsem spadla dost nešikovně, nejvíce to odneslo pravé koleno.
Nemůžu usnout. Alarm na hodinkách jsem si nastavila zbytečně, protože jsem vzhůru už v šest ráno. Spánek jsem měla hodně lehký, necítím se vůbec svěže nebo odpočatě. Celé ráno mi připomínalo noční můru. Všechno jsme zvládali dobře na čas – sprcha, snídaně a vyrazit. Trochu jsem ale opomněla skutečnost, že se na závod chystalo dalších pár tisíc lidí.
Když mi bylo patnáct, chodila jsem na různé brigády. Práci jsem dostávala prostřednictvím agentur, které se převážně specializovaly na krátkodobou výpomoc. Jednu brigádu si vybavuji obzvláště živě. Bylo to ve velkém studeném skladě jednoho renomovaného prodejce ovoce a zeleniny. Moje práce byla prostá – třídila jsem zeleninu a ovoce, kterou kamiony dovážely ve velkém. Potraviny byly určeny k další distribuci do známých obchodních řetězců odkud putovaly k zákazníkům.
Pondělní ráno. Málokdo takové ráno oplývá optimismem. Ve snaze rozehnat rozmrzelost jsem si zacvičila jógu, meditovala a hádejte co. Někdy to zkrátka nezabírá, protože pondělí. Když jsem vyjela do práce, v návalu zkratu jsem to vzala přímo do epicentra klasické ranní dopravní zácpy. Zatraceně, proč jsem neodbočila a nevzala to oklikou, když jsem mohla?
