Mnoho z nás se na přelomu roku zabývá novoročními předsevzetími. I já mám své skromné cíle, ale letos je to jiné. Tentokrát to není o (téměř bezhlavém) slibování sobě samé co všechno letos musím stihnout nebo dokázat. Svá letošní předsevzetí chci jednoduše stavět na tom, co mi přinesl rok předchozí, a že byl štědrý! Přinesl mi spoustu nového a krásného, tudíž si zaslouží malé ohlédnutí.
V Čechách jsem nikdy nebyla darovat krev. Důvodem je můj nefalšovaný odpor k areálu Bohunické nemocnice v Brně – místu, kde se dělají odběry. V tomto areálu jsem strávila více času než bych chtěla, a to i kvůli mým opakovaným odběrům krve na alergologii. Alergologie byla hned za ORL mým druhým nejméně oblíbeným místem. Bytostně jsem to nesnášela a nebylo to jen kvůli tomu depresivnímu tichu nemocničních čekáren a zkamenělým tvářím personálu. Je to shodou okolností část mého dětství na kterou opravdu nerada vzpomínám.
Na přelomu srpna došlo v nedalekém městě Harlow k útoku na dva Poláky. Harlow je jedno z nejxenofobnějších měst, kde nejvíce lidí volilo pro Brexit a místo je populární pro své místní, kteří spadají do sociálně slabší skupiny, z níž velká část žije na dávkách. Nejvíce krizová skupina je dle mě vždy ta, která bilancuje na hraně společnosti, ať už pro finanční nebo jiné sociální problémy. Je to neustálý cyklus, v němž jedná skupina neustála obviňuje druhou ze své situace. Vždy je jednodušší na někoho ukazovat prstem než převzít za svůj život zodpovědnost.
Možná jste slyšeli o tom případu, jak v Anglii odsoudili majitele restaurace, která používala namísto mandlového prášku levnější arašídový, což bohužel stálo zákazníka život. Člověka, který vždy velice důrazně informoval obsluhu o své alergii.
Píše se září roku 2013. V Anglii jsem několik měsíců a konečně mám práci. V továrně. Monotónní práce u které jsem cítila, jak se mi pomalu a jistě scvrkává mozek. Na víc momentálně nemám, neznají mě tu a mé dosavadní zkušenost i vzdělání z rodné země tu nic neznamenají. Nelehká doba sebezpytování a nalézání pokory. Na druhou stranu kolektiv, který jsem v továrně poznala, byl jeden z nejmilejších a nikdy na něj nezapomenu. Poznala jsem úžasnou Charlotte, díky níž jsem v továrně přežila. Sama byla čerstvě absolventkou vysoké školy učitelství pro první stupeň. Ani ona, rodilá mluvčí, nemohla sehnat místo. Když totiž žijete na venkově a do Londýna se zrovna nehrnete, uchytit se je náročnější.
Brzy tu v Anglii oslavím tři roky. Jak ten čas neúprosně běží. Posledních několik měsíců jsem sváděla vnitřní boj. I když tu mám dobrý život, dobré bydlení, dobře placenou práci a skvělý vztah, vnitřně jsem cítila nutkání se posunout. Tak jsem začala hledat nové příležitosti, zejména pracovní. Nechybělo málo a málem jsem dokonce odletěla na pohovor do Čech, ale okolnosti nakonec ukázaly, že ještě nenastal čas k mému návratu (pokud někdy nastane).
Dne 10. prosince 2015 jsem podepsala petici usilující o zakáz vstupu Donalda Trumpa na území Spojeného Království. Donald Trump je znám pro své hloupé a xenofobní výroky. Je velice zaujatý vůči Obamovi, černochům, muslimům, Číně a samozřejmě Mexiku. Tvrdí například, že koncept globálního oteplování byl vytvořen na objednávku Číny, aby jí americký výrobní trh nemohl konkurovat. O Mexičanech pak prohlašuje, že přináší do Ameriky jen problémy – násilí, drogy a kriminalitu. Nutno podotknout, že dle nedávného výzkumu je procento násilníků latinského původu mizivé oproti ostatním národnostem. O lidech černé pleti pak Donald tvrdí, že lenost je jejich přirozená vlastnost. A tak se jednoho krásného dne stalo, že se pár lidí zdravě naštvalo a založilo petici.
Lidé v Anglii rádi chodí do restaurací po celý rok a o Vánocích to platí dvojnásob. U nás doma se vždy vařilo a jíst ven jsme chodili jen při zvláštních příležitostech jako byly něčí narozeniny, promoce a tak podobně. S Ondrou také chodíme jíst ven jen příležitostně a jedna taková nastala, když jsme dostali nabídku zajít si na vánoční večeři do nedalekého městečka Broxbourne spolu s jeho kolegy a kolegyněmi z práce. Hromadné vánoční večeře jsou tu velkým trendem, proto je potřeba zarezervovat stůl včas. Menu je obvykle tříchodové – předkrm, hlavní chod a dezert. Nápoje v ceně samozřejmě nejsou a cena za pití v anglických hospodách obvykle šplhá do astronomických výšin.
“Tak co, půjdeme do toho?” zeptal se mě Ondra. “To si piš, letos nám ten pochod neunikne”. Bavili jsme se o Londýnském nočním pochodu proti rakovině. Jedná se o velice populární kampaň. Peníze z této kampaně putují na výzkum této zákeřné nemoci. Lístky na tuto akci bývají velice rychle vyprodané. Letos se na svou pouť vydalo přes 17 000 odvážlivců, kteří se rozhodli překonat něco málo přes 42 kilometrů křížem krážem centrem Londýna. Moc jsme na tento pochod netrénovali, ale byli jsme odhodlaní to zvládnout. Koneckonců miluji procházky, co na tom, že pro jednou půjdu celou noc.
Je úterý 7. dubna 2015, 6:45 ráno. Normálně vstávám v 5, ale Ali si potřebovala prohodit směnu. Sama mi kdysi pomohla, tak jsem jí vyšla vstříc, i když jsem z toho nebyla zrovna nadšená. Znamenalo to pro mě vzdát se společné jizdy s Niky a já s ní jezdím ráda. Nakonec jsem ráda, že jsem se mohla trochu prospat, doslova do růžova. Venku je nádherně. Zacvičím si, trochu doma poklidím a vyrážím. V autě si pouštím pomalé balady ve stylu Simon & Garfunkel, okolní zeleň je doslova pastva pro mé oči.
