Černochovy patálie

Tak jsem tuhle běžela nahoru pro vysušené prádlo. Bylo jedenáct hodin v noci. Beru schody po dvou a kde se vzal tu se vzal, u hlavního vchodu stoji černoch. V obličeji zoufalý výraz a hned na mě spustil, že si zabouchl klíče. Byl od vedle, poznala jsem jej. Tak se mu evidentně ulevilo. Sousedi mu to asi předtím moc nevěřili, že tu bydlí.

Nutno podotknout, že rozhodně vzhledově nevypadá jako potomek dalajlámy. Má propíchaný obličej piercingem, dva metry a ruce mu zdobí takové ty amatérské vězeňské kérky. Jako potkat ho na ulici, hádat se s ním asi nebudu. Člověk má přirozenou tendenci jednat s předsudky. Bydlí s takovou peroxidovou blondýnkou, která má pořádné kejty a musím se o ní zmínit, neb jí nemám vůbec ráda, protože její inteligence nejspíš dosahuje maximálně na schopnost vytahovat naše mokré prádlo, ideálně z rozjeté sušičky, jen proto, aby tam mohla strčit to svoje. Taková náramně ohleduplná sousedka. Ptám se, kde tu svou prdelatou krasavici nechal. Prý je ve Španělsku. Sám je z Portugalska. Úplně jsem viděla, jak se plavil po voru z Afriky.

Povídám mu, ať zkusí zavolat zámečníka. Vypadne z něj, že si zabouchl i telefon a poslední peníze vysolil za nákup v Tescu. Prosí mě, zda bych ho mohla založit. Naivně se domníváme, že zámečník by mohl vyjít tak na padesát liber maximálně. Tak snad nějaký zbytek na účtě kvůli němu vyškrábnu, což o to. Hledám zámečnickou pohotovost na netu v telefonu, jenže zámečníci v Anglii, co údajně fungují 24/7, v sobotu večer nefungují. Nakonec se jejich plesnivost ukáže jako štěstí. Černoch se dušuje, že by se na to vykašlal, ale jede mu tam televize a přímo za ní na plný kule topení, takže jedna jiskra a budem tu hořet jak Hus na hranici.

Pak černocha napadne konkrétní člověk z realitky, co by měl být údajně domovník a bydlet v domě. Jestli na něj nemám náhodou číslo. Jdu za Ondrou, že tu mám černocha a nevím co s ním. A jestli nemá číslo na toho realiťáka. Nemá. A ať rozhodně nevoláme zámečníka, je to prý drahé jak cyp.

Chci do toho Ondru vtáhnout, ale nemá se k tomu, radši honí ikonky na iPadu, tak jsem já chuděrka malinkatá na toho dvoumetrového vozemboucha sama. Vracím se k němu, má pro mě dobrou zprávu – našel telefon v hloubi útrob svého batohu, ale nemá v něm kredit nebo co. Upřímně jsem se na chvíli zarazila, co to plácá za nesmysly, protože sama platím měsíčně asi deset liber a mám minut, smsek i dat, že to neprojedu ani za kvartál. Zkoušel obvolat své kamarády, ale v sobotu v noci byli všichni evidentně někde na tahu, tak mu nezvedali telefon.

Projdem se po domě a hledáme někde nějakou vývěsku, kde by bylo pohotovostní číslo. Ani prd. Ptám se, jestli zkusil ostatní nájemníky a odpověděl, že se s ním nikdo nechtěl moc bavit. Kdesi uvnitř jsem cítila zlost na ostatní nájemníky, ale zároveň jistý druh pochopení. Když by vám na dveře zaťukal dvoumetrový propíchaný a pokérovaný soused, asi byste spíš raději viděli za dveřmi Jehovisty. Ale tak bylo mi ho líto, ne že ne. Choval se velmi slušně a mile po celou dobu.

Zkoušíme zavolat do agentury byť je sobota v noci. Černoch volá, ale záhy zavěšuje. Evidentně chová k namluveným záznamníkům s číselnou volbou stejně tak velký odpor jako já, což se později ukáže jako osudová chyba. Ondra mi píše mezitím sms, ať zkusíme benga. Tak voláme na policii, černoch svěřuje své trápení a přepojí ho na nějakou společnost specializovanou na případy, co si v sobotu v noci zabouchnou klíče a zjistí to až při návratu z obchodu, z hospody nebo venčení. Jedou si zjevně slušný byznys, protože chtějí za otevření dveří na ruku asi dvě stě liber. Protáčí se nám panenky. Tohle je černochova týdenní výplata a koneckonců moje vlastně taky. Přemýšlíme co dál. Rozbíjet okno je hovadina. Dveře jsou sice částečně prosklené, jenže oba tak nějak pesimisticky tušíme, že tohle by nakonec vyšlo na několik týdenních výplat.

Nabízím mu horké nápoje a přespání. Dopředu se ale omlouvám za naše nuzné prostory, fakt nevím, jak by se tam chudák naskládal. S díky odmítá. Radím mu ať to riskne na gauči na chodbě a když bude cokoliv potřebovat, stačí zaklepat. Děkuje na tisíckrát a prý až budem potřebovat, tak nám to milerád oplatí. Přejeme si dobrou noc.

Druhý den dopoledne nám skutečně zaklepe na dveře s prosíkem o nabíječku na telefon. Naštěstí potřebuje tu s micro usb, takže mu ji půjčuji. Nemám sebemenší důvod se bát, je to normální člověk a né cvičená kousavá doga. Ondra ji černochovi ochotně podává a bere situaci do svých rukou. Hurá. Však je taky na řadě.

Zmizí s černochem za dveřmi a já si jdu dát horkou sprchu. Za chvíli se vrací zpátky, dovolali se prý do agentury, tak si má černoch přijít pro klíče. Je to naštěstí kousek. Ptám se, jak se jim v neděli podařilo sehnat agenturu. Ondra jakožto trpělivý muž vyčkal, až mu hlasový záznamník vyblekotá všechny volby a na samém konci se pak ozvalo, že v případě nějakého průšvihu si mají nájemci zavolat tam a tam. Hm, ono asi něco bude na tom, že trpělivost klíče přináší. Černoch byl šťastný jak blecha a já jen litovala, že jsme to tak neudělali už den předtím – nevydrželi.

Odpoledne jsme se vraceli z nákupu a zpoza sousedských dveří se linula ta známá vůně čerstvě vybafané trávy. Černoch evidentně doháněl sobotní program, Ondra to uzavřel hláškou “no co, tak oslavuje, má co”. Dělá si ze mě od té doby srandu, s čím hodlám o víkendové noci domů přijít příště. Prý to určitě horší jak dvoumetrový černoch být nemůže.

O týden později

Zrovna odcházím s vypraným prádlem a na chodbě nové sousedka, věci napůl nastěhovaný a… zabouchla si klíče…