Píše se září roku 2013. V Anglii jsem několik měsíců a konečně mám práci. V továrně. Monotónní práce u které jsem cítila, jak se mi pomalu a jistě scvrkává mozek. Na víc momentálně nemám, neznají mě tu a mé dosavadní zkušenost i vzdělání z rodné země tu nic neznamenají. Nelehká doba sebezpytování a nalézání pokory. Na druhou stranu kolektiv, který jsem v továrně poznala, byl jeden z nejmilejších a nikdy na něj nezapomenu. Poznala jsem úžasnou Charlotte, díky níž jsem v továrně přežila. Sama byla čerstvě absolventkou vysoké školy učitelství pro první stupeň. Ani ona, rodilá mluvčí, nemohla sehnat místo. Když totiž žijete na venkově a do Londýna se zrovna nehrnete, uchytit se je náročnější.
Sbohem továrno
Je leden roku 2014. Po několika měsících v továrně mi agentura dává lepší šanci a nastupuji do účetní společnosti, kam nás přesunuli spolu s Charlotte. Charlotte mě však záhy opouští, protože ji vyšlo interview na novou pozici, mám z ní radost. Bude mi ale moc chybět. Sama zkouším své štěstí a životopis zviditelňuji na různých portálech.
V této nové práci je pro změnu ten nejhorší kolektiv, jaký jsem kdy poznala. Kolegyně tu na sebe žalují, pomlouvají se a dělají si naschvály. Připadám si jak v mateřské škole. Mám však velké štěstí, potkávám tu jednu velice milou dívku a ještě ke všemu Češku. Jmenuje se Nikola. Je moc milá a pomáhá mi v práci přežít stejně jako mi pomohla Charlotte v továrně. Naštěstí mě osud vzal celkem rychle na milost. Našli si mě na některém z těch portálů a pozvali spolu s Niky na interview do Bookingu, tak jsme to riskly.
Konec se slepičincem
Je červen roku 2014. Učím se řídit vlevo, protože budu brzy jezdit trasu Hertford – Cambridge a zpět. I když jsem v Čechách moc neřídila, tendenci najíždění do protisměru mám slušnou, naštěstí mám skvělé instruktory – Ondru i Nikču. Nikol bydlela hned ve vedlejším městečku, tak jsme spolu na střídačku hodně často jezdily z práce i do práce. Na ty naše společně jízdy nikdy nezapomenu.
Nakonec i toto dobrodružství jednoho dne muselo skončit. Niky se odstěhovala blíže k práci a samotnou mě pak dojíždění tolik nebavilo. Bylo mi hodně smutno a hlavně v práci mě to pomalu a jistě stále více ubíjelo. Jediné, co mě drželo nad vodou byl naprosto skvělý kolektiv Čechů i Slováků. Vděčím jim za všechen skvělý čas strávený v Bookingu. Obdivuji je za to, jak to zvládají, já jsem už po pravdě nemohla.
Zralá na blázinec
Pro Vaši představu, když pracujete na zákaznickém servisu, musíte být připraveni na všechno. Vy jste totiž něco jako záchodová mísa, na kterou si s oblibou sedá zákazník nebo partner. Musíte být opravdu splachovací a dělat všechno proto, abyste pak nevystřelili tu dávku do klienta zpátky. To je totiž přesně to, co někdy zcela nepokrytě toužíte udělat.
Práce na zákaznickém servisu je podle mě něco jako práce na psychiatrii. Musíte pracovat s bezpočtem lidi se širokým spektrem poruch osobnosti a zároveň být schopní udržet si odstup. Nebrat si to osobně. Dělání hromosvodu však ze mě postupem času dělalo jakousi otupělou existenci.
Na druhou stranu musím říct, že tato práce mi dala bezpochyby nejvíc ze všech, ať už po jazykové stránce, nebo z pohledu komunikačních dovedností. Zcela zásadně mi tato práce pomohla být více sebevědomou a asertivní. Jsem vděčná všem těm nadávajícím klientům za to, že mě naučili nenechat se zastrašit.
Sbohem Bookingu
Na přelomu února a března tohoto roku jsem úplnou náhodou narazila na firmu, která mě velice zaujala. Po tomto objevu následoval velice rychlý sled událostí, který vedl k tomu, že dne 18. dubna 2016 jsem nastoupila do nové práce. Po pravdě jsem se bála, co přijde teď, ale čím déle tu jsem, tím více si uvědomuji, jak velké mám štěstí.
Do práce už nejezdím hodinu, ale 20 minut. Nadávající zákazníky jsem vyměnila za přední evropské dodavatele a můj kolektiv tvoří zkušení senior manažeři. Firma je jednou z předních marketingových společností v Anglii, za svou práci tu sesbírala bezpočet ocenění. Ze všeho nejvíc jsem ovšem momentálně nadšená ze své nové šéfové. Lepší jsem si nemohla přát. Konečně mám pocit, že jsem tu v Anglii našla své místo. Teď ještě zvládnout zkušební lhůtu.
Ahoj nové příležitosti!
Ať už to dopadne jak chce, vnitřně cítím velkou spokojenost. Když jsem totiž odcházela do Anglie, potřebovala jsem sama sobě dokázat, že se dokážu vypracovat. Od začátku jsem na sebe kladla vysoké nároky, které způsobovaly častý pocit selhání i zklamání ze sebe samotné. Jsem velice vnitřně vděčná, že se mi to nakonec v průběhu necelých tří let povedlo dotáhnout na nynější pozici. Jsem šťastná, že jsem si splnila svůj anglický sen a těším se z toho, co mě ještě čeká.
