Za necelé dva týdny jedu do Londýna vyzvednout startovní číslo.
Uběhlo to mnohem rychleji než jsem čekala. Mísí se ve mně hodně pocitů od panické hrůzy k extatickému nadšení, stejně tomu nemohu věřit. Myslím, že ten okamžik uvědomění přijde až ve chvíli, kdy proběhnu startovní čárou a pak cílovou rovinkou.
V neděli jsem dala poslední delší běh, rovných 28km. Nejlepší na tom běhu bylo, že bych byla i schopná běžet dál, ale nechtěla jsem, protože každý kilometr navíc by prodlužoval mou regeneraci. Neviděla jsem důvod se přepínat a riskovat zranění. Koneckonců necelé tři týdny před závodem by mě nespasila ani svěcená voda.
Největší radost mi dělá kotník, který navzdory různě náročným tréninkům znovu nenabobtnal a vaz už mě nebolí. Čas od času mi sice trochu v noze zatrne, ale takhle mě běžně trne i na jiných místech takže tomu nepřikládám žádný význam. Popravdě, je mi mnohem lépe od doby, co jsem byla díky nataženému vazu nucena zvolnit a změnit přístup k tréninku. Oproti loňsku se cítím více ve formě, od konce února nejím žádné sladkosti, velice dbám na regeneraci a jsem na sebe zkrátka mnohem hodnější.
Více teď cvičím jógu, medituji a i díky tomu to mám v hlavě více srovnané. Zpomalila jsem ve všech směrech. Dokonce jsem odvolala jeden den ve škole, protože bylo opravdu náročné kloubit dvě práce, soukromou výuku a trénink, když makáte šest dní v týdnu a volno máte jen v neděli.
O to víc si užívám volné chvíle jako třeba tento týden, protože děti mají prázdniny takže nemusím do školy. Zrovna takhle před závodem mi to jde hodně na ruku. Nemusím se nikam honit, doma si užívám pohodu a taky se tak trochu zbytečně vykrmuji, ale nejsou to naštěstí sladkosti. Beztak to zase vyběhám :-).
Před pár lety mi táta dal knižku Sport a meditace, na kterou se v naší knihovně doteď prášilo, protože jsem dávala přednost jiným knihám. Shodou okolností jsem si na ni po těch letech vzpomněla a pustila se do ní. Knížka mě nadchla dost na to, abych hned vyzkoušela i několik praktických tipů. Z jednoho dechového cvičení v kombinaci s Aum jsem ještě ve dvě ráno měla oči jako tenisáky a tělo rozhicované tak, že jsem jen čekala, kdy se na mně projeví nějaká dosud neodhalená superschopnost.
Je pravda, že jakmile se zabýváte sportem byť jen amatérsky jako já, tak je to prakticky pořád to samé dokola – tréninky, strava (i Strava), strečink a pokud si to můžete dovolit, tak i sem tam nějaké to fyzio a masáže. Tréninky vás nutí, abyste se ve svém výkonu zdokonalovali takže tím i posouváte vlastní hranici. Právě zranění mi pomohlo si uvědomit, že celý ten tréninkový cyklus by vlastně mohl být mnohem zajímavější, kdybych dala větší prostor i tzv. “nemateriální” části tohoto cyklu.
Když jsem měla v únoru naordinovaný klid, leccos se pak koncem zimy uzavřelo a já si tak nějak postupně začala uvědomovat, že jestli na něčem musím zapracovat, tak je to právě ta vnitřní čast mého já ze které čiší síla, schopnost stoprocentní koncentrace a vyrovnanost. I právě proto jsem do svého režimu zavedla více jógy a meditace.
Nezaměřuji se na mechanické provádění cviku, ale snažím se s tělem komunikovat. Prožívat a procítit každou část a vnímat svůj dech. Je to neskutečně uklidňující a zároveň fascinující vnímat vlastní tělo. Je nádherné se zastavit a jen být, byť jen na pár minut (když se to povede).
Má meditace nějaký pozitivní dopad? Určitě ano, jsem přinejmenším mnohem více optimističtější a při běhu se lépe a snáze soustřeďuji. Jestli to má vliv i na můj výkon se podle mě teprve ukáže, ale je pravda, že i těch 28km byl letos jeden z mých nejlepších výkonů a to jsem ani neběžela na plný plyn. Nechám se tedy překvapit, jak to půjde na samotném maratonu. Co však mohu s jistotou říct, že častějši meditace a vnitřní rozjímání mě přinejmenším přivedlo k pocitu větší celistvosti, což v té té dnešní rozhrcané době dělá hodně. Díky za tu knížku, tati!
Tento článek je dostupný i v Angličtině (volný překlad).
