Pokud jste poctivě pročetli mé předchozí díly o cestě za maratonským snem, patrně vám neuniklo mé časté odkazování na mou sponzorskou stránku, která je však pouze v Angličině. Jelikož vím, že mezi mými milými čtenáři jsou i ‘neangličtináři‘, rozhodla jsem se tento příběh přeložit i do češtiny. Mezitím teda o mně vyšel článek na HateFree, který v podstatě mluví o tom samém, přesto cítím závazek svůj původní příbeh přeložit.
Aničky bežěcká cesta
Ahoj a diky za to, že jste si udělali čas na čtení mého příběhu. Po celoživotním zatajování a tisíce uběhnutých kilometrech jsem se rozhodla, že je na čase přestat dělat s určitými věcmi tajnosti. Mám sensorineurální vadu sluchu na obou uších, nosím sluchadla a od dětství žiju s pocitem selhání a pocitem, že nejsem dost dobrá. Proč?
Když jsem byla malá, mnozí lidé se kterými jsem přišla do styku vnímali mou vadu sluchu jako překážku, která ze mě v jejich očích dělala méně schopného člověka. Jejich předsudky úspěšně živily mou víru o vlastní neschopnosti a selhání.
Být pianistkou se ztrátou sluchu bylo něco jako být olympijským běžcem bez nohy, ale nikdy jsem se nevzdala a absolutorium na konzervatoři považuji za jeden ze svých životních úspěchů. Byl to totiž můj první boj, který jsem vyhrála, a který mi dodal odvahu snít o docela jiné budoucnosti nakolik jsem tímto sama sobě dokázala, že ztráta sluchu není tak zásadní záležitost pokud jde o plnění vlastních snů.
Začala jsem postupně více naslouchat svému srdci a obklopila se dobrými lidmi. Nechtěla jsem nadále žít s pocitem selhání. Všechno, čeho jsem v životě dosáhla, mě patrně stálo více úsilí než normálně slyšícímu člověku, ale nenechala jsem se tím zastrašit a už jsem znovu nedopustila, aby mě moje vada odrazovala od chuti užívat si více života.
Lidé žijící se ztrátou sluchu se za ni mnohdy velice stydí a často jim chybí dostatek sebedůvěry, a to jak v profesionálním, tak v běžném životě. Ani já nejsem výjimka (ač to tak možná mnohdy nevypadá). Když se cítím v pohodě, jsem hodně hlučná a upovídaná, ale jakmile jsem jen trochu nejistá, stáhnu se do sebe.
I z toho důvodu běžím maraton v Londýně pro nadaci Ear Foundation. Vím totiž, jaké to je žít s vadou sluchu byť jen středně těžkou a chci takto pomoci lidem, kteří se často ocitli v podobných nebo dokonce horších situacích než já. Lidem, co si myslí, že nikdy nejsou dost dobří na to, aby mohli žít své sny a dosud nevyhráli svůj klíčový boj.
Nejsem nejlepší běžkyně stejně jako jsem nikdy nebyla nejlepší pianistka, běh je však pro mě v mnohém jako hra na klavír – memento, že bychom nikdy neměli přestat si plnit sny nebo přestat dělat věci, které milujeme jen proto, že se cítíme méně schopní nebo talentovaní.
Vždy se snažte ze sebe vydat to nejlepší, nikdy se nevzdávejte a už vůbec nepovažujte sami sebe za selhání.
Děkuji, že mi pomáháte, abych mohla pomoci ostatním.
