Nepochybuji, že si jistě užíváte léta jak se sluší a patří. V Anglii naneštěstí (nebo bohudík?) vedro prakticky není. Zažila jsem tu pár opravdu letních dní, ale jinak nám tu střídavé mořské proudy v kombinaci s občasnými dešťovými přívaly parné letní dny rychle rozeženou. Aby mi to nebylo líto, že si tepla moc neužiju, přišel Ondra s nápadem letět do Dubaje.

Proč zrovna Dubaj?

Původně jsme hledali nějakou levnou dovolenou třeba do Španělska, jenže v létě jsou drahé letenky kamkoliv kromě Dubaje, protože tam je sezóna přibližně od října do května. V červenci je tam nesnesitelné horko. Jelikož jsme měli k dobru jen čtyři dny od čtvrtka do neděle, tahle destinace se jevila jako ideální, a to navzdory osmihodinové vzdálenosti letadlem. Naštěstí jsme letěli přes noc a vraceli se opět v noci. Navíc už od loňského roku pro Dubaj odpadla vízová povinnost, takže nemusíte ztrácet čas papírováním.

Pokud se chystáte někdy do Dubaje, tak je určitě lepší letět mimo léto. A leťte tam tak za deset let. Dubaj je totiž momentálně jedno velké rozpálené staveniště, které přes den připomíná město duchů. Přes den se totiž v tom horku venku nikdo nepohybuje a jestli na někoho výjimečně narazíte, tak jsou to dělníci, kteří na mrakodrapech pracují ve dne i v noci. Je až obdivuhodné, jak uprostřed takové nehostinné pouště někdo vybudoval moderní město s nejvyšším mrakodrapem v čele.

Veřejná doprava

Přistáváme na letišti. Je zčásti uzavřené a probíhají na něm rekonstrukce. Samotné letiště je tak trochu předzvěstí toho, jak vypadá celé město. S Ondrou se rozhodneme vyzkoušet metro. Veřejná doprava je tu nejlevnější způsob, jak se dostat z místa A do místa B.

K našemu velkému překvapení je vlaková souprava oddělená na dámskou a pánskou část. Toho si zpočátku s Ondrou nevšimneme, a když spolu usedáme na podlouhlou postranní lavici, dochází nám, že je něco špatně. Kolem postávají a posedávají samé ženy. Nade mnou je obrázek panáčka v sukni jak drží za ruku malého panáčka. Pod fialovým obrázkem varování, že tato část je vyhrazena ženám s malými dětmi. Ondra bere kufr a odebírá se za pomyslnou oddělující čáru. Zvědavě sledují nastupující i vystupující. Mísí se tu všechny možné kultury, především z Asie, Malajsie, ale i Indie.

Valná většina žen si hraje s nejnovějším modelem chytrého telefonu. Málokterá z nich má na hlavě šátek. V mých volných capri kalhotech a tričku s anglickým popiskem tu vyčnívám jak luční kvítí v květinářství s exotickými květinami. Podobně je na tom i Ondra. Stojí tu i jedna Američanka se svým dospělým synem, který se vmísil do ženské části. Ta pánská část je totiž podstatně více napěchovaná. Jeden pán se nezdráhá tomuto nesourodému páru vyčinit, protože tam ten dorostenec dle všeho nemá co pohledávat. Kyprá matka jej ale zdatně brání a nedá se. Co na tom, že to její robátko má přes metrosmdesát a v tu chvíli se za ní opravdu krčí jako malé dítě

Dívám se z okna plná očekávání, která se rozplývají v pouštním prachu, jež víří městem. Působí na mě mrtvé, bez života. Vedro zde vytváří dokonalou izolaci. Ulice jsou liduprázdné. Lidé kolem mě mají sice moderní krásné oblečení, nejnovější telefony, ale když se usměji, úsměv mi žádná z těch žen, co si našla chvilku se na mě podívat, neoplatí. Působí na mě prázdně a bez jakýchkoliv emocí jako toto horké pouštní město. Takový začátek mi nedělá moc dobře.

Přestupujeme na tramvajovou zastávku a procházíme vestibulem, který je několik metrů nekrytý. V tu ránu mě do prsou udeří dusno. Přecházím rychle do prosklené, klimatizované zastávky a říkám si, jak tohle vedro přežiju. To samé si říkám, když vystoupíme z tramvaje a hledáme náš hotel. Mrakodrapy tu vypadají jeden jako druhý a v bludišti těchto věžáků se člověk snadno ztratí. Naštěstí jej nacházíme poměrně rychle díky přirozenému orientačnímu smyslu, kterým je Ondra vybaven.

Nedokážu si představit, že by zde někdo dokázal fungovat bez klimatizace. Odkládáme kufry a hlavou už jsem naložená v bazénu, takže k němu obratem zamíříme. Venku mě opět ze všech stran obejme to šílené vedro. Neváhám a lezu do příjemně chladivé vody. Voda se tu vzhledem k vnějším podmínkám musí ochlazovat. Turisté tu mají na hlavách mokré hadříky. Taky po jednom chňapám, moje hlava přpomíná rozžhavenou WOK pánev. Věta „jak já to tady jen přežiju“ se pro mě pomalu ale jistě stává mantrou.

Problém zvaný Ramadán

Již nás nějakou dobu přepadá hlad, tak se rozhodneme doplnit energii v nedalekém obchodním centru  – Dubai Marina Mall. K našemu nemalému údivu jsou všechny restaurace zavřené. Je totiž Ramadán. No to jsme tomu dali. Jedeme do Dubaje v největším vedru a ještě o Ramadánu, takže žádné pití a jídlo na veřejnosti. Mám žízeň, že bych vypila bazén a nikde nic.

Nechce se nám věřit, že by se tu turista nikde nenajedl. Shodneme se na tom, že zkusíme sjet rovnou do největšího obchodního centra – Dubai Mall, kde snad budeme mít větší štěstí. Co se však nestalo, u východu jsme spatřili Angličanku, jak nese zabalené jídlo z McDonaldu. Doslova jsme se za ní rozběhli se zoufalým pokřikem, kde to vzala. Nasměrovala nás do nejvyššího patra. Prý je to jediná restaurace, která je v obchodním centru otevřená. Mají ale jedinou podmínku, jídlo si musíte sníst doma. V životě jsem McDonald neviděla radši, tak byla ta situace zoufalá.

Jakmile jsme jídlo dostali, nastal problém číslo dva, tedy kde to jídlo sníme. Bylo nám srdečně, avšak důrazně místním policistou vysvětleno, že v obchodním domě to nepřichází v úvahu. Navrhuji Ondrovi sníst jídlo na záchodě pro vozíčkáře, což bylo z nějakého nepochopitelného důvodu zamítnuto. Tak jsme své hamburgery spořádali na o něco důstojnějším místě – v podchodu metra.

Dubai Mall

Když přijedete do Dubai Mall metrem, čeká vás ještě tak dobrá půlhodinka pěší chůze. Je to snad nejdelší klimatizovaný podchod, co jsem kdy zažila. Poté se ocitnete v největším obchodním domě na světě. Je tu přes 1200 obchodů, lední kluziště a podvodní svět. Vstup do podvodního světa jsme si předplatili stejně jako na Burj Khalifu a výlet na lodi u největší fontány na světě.

Jestli plánujete někdy do Dubaje vyrazit, určitě se vyplatí si zakoupit lístky na jednotlivé atrakce předem. Vstupenky na fontánu i Burj Khalifu si pak jednoduše v obchodním centru vyzvednete. Obchodní dům na nás po pravdě udělal dojem pro svou velikost a pestrost. Není to jen nudná řada obchodů, dům se skládá z různých částí, které jsou i tematicky zaměřené.

Dubajské fontány

Nejraději bych se po večeři odebrala do peřin, jenže nás ještě čekalo známé fontánové představení. Je situováno hned pod Burj Khalifou a začíná vždy v osm hodin. Představení trvá přibližně pět minut a opakuje se každou půlhodinu. Fontána je známá tím, že vedle impozantních světelných efektů tryská do stometrové výšky, i více.

Je to krásná podívaná, úplně nejlépe si ji vychutnáte přímo z Burj Khalify, kdy se na ní můžete dívat shora a sledovat krásné obrazce, které se vytváří na hladině uměle vybudovaného jezera. První večer jsme si tuto podívanou vychutnali z loďky v přímé blízkosti. Tryskající voda příjemně vlhčila okolní vzduch a jemně nás pokropila. Měla jsem tisíc chutí do vody skočit. I když už bylo po osmé hodině večer, venku bylo stejně nesnesitelně jako přes den.

Atlantis Aquaventure

Na další den jsme měli naplánovaný aquapark, který se nachází v resortu hotelu Atlantis. Hotel Atlantis je vedle Burj-al-Arab (známá plachetnice) jednou z nejznámějších, nejhonosnějších a nejluxusnějších staveb. Do Aquaparku jsme dorazili v tu nejhorší možnou hodinu, tedy kolem poledne. Na vině byl můj těžký spánkový deficit.  Musím poznamenat, že toto místo nabízí obrovské vyžití, užít si tu můžete vedle vodních atrakcí i plavání s lachtany, delfíny, rejnoky a já nevím s čím ještě.

Bohužel se nejedná o levnou záležitost, takže jsme s Ondrou zůstali u základního celodenního vstupné, které mi bohatě stačilo. Aquapark je tak velký, že za jeden den nemáte šanci stihnout všechny atrakce. Opět jsem zápasila s tím nesnesitelným horkem. Připadala jsem si jako rozpouštějící se hora tuku na pánvi. V životě jsem nezažila, že by ze mě takhle crčel pot. Vedro si na mě vybíralo daň, takže po dvou hodinách jsem měla chuť najít mrazák a zalézt do něj. Ondra byl naopak ve svém živlu, vedro mu zjevně vůbec nevadilo.

Na cestu zpět do hotelu jsme si vzali taxíka. Hojně jsme využívali Uber, protože jsme nemuseli řešit jestli máme u sebe dostatečnou hotovost. Uber a standardní TAXI tu vyjdou přibližně na stejno. Když jsme si objednávali Uber, pokaždé pro nás přijel Lexus ES, což je fakt moc hezké auto. S taxíkem se vám celkem snadno stalo, že jste se svezli i patnáct let starým autem. Tedy ne, že by to nějak vadilo, ale když jste se za tu samou cenu mohli vždy svézt něčím o několik tříd lepším, tak je jasné, čemu jsme dávali přednost. Nutno podotknout, že v Dubaji není levná jen veřejná doprava, ale i taxíky.

Vodní svět v Dubai Mall

Na večer jsme opět vyrazili směrem k Dubai Mall, protože jsme žili v domnění, že dnes večer nás čeká prohlídka Burj Khalify. Když jsme pak vytasili lístky, ukázalo se, že to máme až na další den. Nevadí. Měli jsme naštěstí i koupený vstup do podvodního světa, tak jsme do něj rovnou zamířili. Exhibice se skládá ze dvou částí, v první projdete tunelem akvária, které funguje jako dekorace v obchodu a poté zamíříte o patro výše, kde se můžete podívat, jak vypadá akvárium se shora. Navíc je tu vybudovaná obstojná několikapatrová ZOO, kde si můžete prohlédnout různé druhy vodních i suchozemských živočichů.

Dozvíte se jak, se tu starají o ty stovky a stovky ryb (v samotném akváriu je jen přes tři sta žraloků, které udržují nažrané, aby se nepustili do ostatních ryb). Osobně jsem si oblíbila rejnoky. Působili na mě jako velice hravá zvířata – rádi se bříškem otírali o sklo, takže to vypadalo, že se kloužou.

Mají zde také jednoho pětimetrového krokodýla a jsou na něj patřičně hrdí, přivezli ho teprve nedávno. A úplně vidím znuděné marketingové oddělení, jak si říkají: „Hele, měli bychom to tu nějak oživit. Už to mám! Koupíme velkého krokodýla a uděláme show alá King Croc se vrací.“

V podvodním světě jsme strávili téměř čtyři hodiny a mám za to, že to je i dobrá podívaná pro rodiny s dětmi. Když už tak o těch dětech píšu, v Dubaji jsou evidentně navyklé na jiný režim, protože i v jednu ráno tu malé děti běžně pobíhají jakoby se nechumelilo, takže máte spíše pocit, že je jedna odpoledne. V důsledku vedra tu patrně většina lidí žije v noci.

Burj Al Arab a Burj Khalifa

Čeká nás poslední volný den, tak jsme se rozhodli otestovat moře. V životě jsem se nekoupala v tak teplém moři. Byl to nadmíru zvláštní pocit lézt ve čtyřicetistupňovém vedru do moře, které má v průměru 33 stupňů. Jedinou výhodu spatřuji v tom, že si člověk na tu vodu nemusí zvykat. Když jsme zamířili zpět k hotelu, rychle jsem se nějak omotala do oblečení, aby mi lezly jen kolena. Ondra odvážně kráčel bez trička, což mu vydrželo asi jen pět minut, dokud ho nezastavil zase nějaký místní „blabla oblečte se, blabla“. Pláž je stejně jako hotel vyhraněný veřejný prostor, který vám zaručuje jistou volnost. Ovšem jakmile tento prostor opustíte, vážou se na vás přísná pravidla stejně jako na ostatní. Takže odhalené můžete mít jen ruce (ramena nikoliv) a nohy od kolenou dolů.

 

Není nic lepšího, než když po koupání ve vyhřáté slané vodě vlezete do vychlazeného bazénu. Tento den byl jediný, kdy jsme více relaxovali, a ani to nám dlouho nevydrželo. Rozhodli jsme, že se podíváme na známou ‚plachetnici‘ Burj Al Arab. A tak jsme opět chytli Ubera a nechali se odvézt k pláži, která se nachází poměrně blízko od plachetnice. Čekalo nás ještě dobrých dvacet minut chůze. Bohužel se blíže než na pár set metrů nedá k hotelu dostat. Je to ohrazené a hlídané. Mnohem víc jsem se těšila na Burj Khalifu – nejvyšší mrakodrap na světě.

Měli jsme zakoupené vstupenky a byla jsem docela zvědavá, jaké to bude. Koupili jsme si exhibici s výhledem ze 124. patra. Protože je Dubaj poměrně prašné město, které se přes den halí do oparu, trvala jsem na návštěvě po západu slunce. A vyplatilo se.

Toto město přes noc ožívá a dostává zcela jiný rozměr. Výhled byl impozantní, navíc jsme zastihli Fontánové představení, které se mi se shora líbilo ještě více. Musím uznat, že udělané to mají zkrátka moc pěkně a pokud někdy do Dubaje zamíříte, navštívit Burj Khalifu považujte za takovou příjemnou povinnost.

Jak vidíte, ty čtyři dny jsme si docela užili. Po poravdě si nedovedu představit, že bych na takovém místě žila, i kdybych byla obklopená sebevětším luxusem. Českým lesům a anglickým parkům se zkrátka nic nevyrovná.