Tak a je to tady. Počínaje dneškem jsem zahájila třetí týden pobytu za hranicemi naší země. Samozřejmě jsem prožila týden doslova horkých, humorných, milostných a dobrodružných chvilek, za něž nesu plnou zodpovědnost a užívám si to.

Desátého července se tu pořádá veřejný běh „Run for their lives„. Je to na podporu dětí se svalovou dystrofií. Bude to v okolí té krásné soukromé školy Haileybury, kde školné vašeho děťátka vyjde na pouhých cca 30 000 liber ročně. A protože si nechci sama svalovou dystrofii z této akce způsobit, rozhodla jsem se trénovat. Zatím mi to docela jde, i když nejhorší je fáze donutit se a pak vydržet.

Žer nebo neber

Jak jsem v posledním příspěvku zmínila, za poslední rok jsem přibrala úctyhodných sedm kilo a zahájila jsem tak boj proti transformaci v bachyni. Jde to ztuha, zvláště když vám milý tahá domů oblíbené Haribo bombony, které tu vychází v různých edicích, co prostě MUSÍME otestovat (ale na kyselý jablečný kolečka z Lídlu to stejně nemá!).

Onehdy domů dotáhl velký tác čerstvých mini dortíčků. Mají totiž opravdu skvělé kuchaře (aby ne, při takovým školným, pche!). Povídám vám, tohle připravoval snad sám Pánbu, jak to bylo dobrý! Stejně jsme to ale museli vyhodit, protože to bylo ukrutně sladké a bylo toho ukrutně moc. A já jsem samozřejmě štkala, že takhle nikdy nezhubnu, takže o pár dní později mi bylo doneseno čerstvé ovoce :).

Vlastně opravdu dobrý sladkosti tu seženete snadno a poměrně levně. Všichni přistěhovalci v Anglii vám mohou potvrdit, že se tu přibírá velmi snadno. Těší mě alespoň fakt, že nejsem ani z poloviny taková macatice samice jako většina angličanek.

Panika v lučním kvítí

Počátkem minulého týdne jsem opět vyběhla na svou oblíbenou trasu po lukách a cestičkách podél říčky Rib. Oteplilo se a tak nebylo třeba mé běhací bundy, proto jsem si vzala lehkou běhací mikinu, neb tu občas přece jen pěkně zafučí a já si bohužel již od dětství pamatuji ta hnusná hesla týkající se ledvin i vaječníků.

Mikča však nedisponovala odpovídajícími výhodami – kapsami na zip. Se zlou jsem pak potázala a bylo to naposledy, kdy jsem táhla tu těžkou volací kraksnu zvanou chytrej telefon. Chtěla jsem totiž měřit uběhnutou vzdálenost pomocí nově instalované aplikace, ale můj mobilní šmejd ani GPS signál nechytal.

S mobilem v jedné ruce a klíčema od bytu v druhé ruce jsem započala běh. Byla to hrozná otrava. Klíče jsem pak šoupla do rukávu, takže jsem při běhu cinkala jak Ježíšek o Vánocích, ale aspoň se mi nepotila dlaň. No a telefon jsem se rozhodla na poslední úsek šoupnout do mělké kapsy s tím, že to na závěr „rozbalím“. Říkala jsem si, že to přece ucítím, když mi vypadne. Zjevně jsem adept na Darwinovu cenu.

Šťastná jako právě propuštěnej vězeň jsem vyvinula akceleraci a spustila se přes pláň jak splašená laň. Nadšeně jsem hopkala, najednou mi bylo tak lehce (to byl patrně ten moment, kdy mi ten těžkej telefon vypadl) a v závěru spokojeně sípala do okamžiku, kdy jsem zjistila, že mi NĚCO chybí a patřičně jsem zkoprněla.

Máte před sebou obrovskou louku, která má po obvodu nějakých 1,6 km, luxus. S nadávkami jsem se vydala  na hledací túru, při níž jsem svolávala všechny andělíčky a svatý chocholatý. Odhadem jsem procházela místy, kde jsem před chvíli proletěla jak raketa. Nic.

Už jsem se loučila s tou obludou, když jsem se instinktivně otočila a vydala na ještě jednu, poslední obchůzku. A skutečně, intuice spolu se svatými nezklamala. Našla jsem ho a spadl mi kámen ze srdce. Takže jsem děkovala nebesům a slíbila, že na toho šmejda už nebudu tak hnusná!

Jiný den se mi pro změnu podařilo nahánět mladý bejčky. To jsem si tak běžela oblíbenou cestou k vodárně a podél se pásly rozkošné mladé kravičky, když jsem si najednou všimla, že jim chybí vemínka a na kravičky se to chovalo nějak moc akčně. Bylo TO naštěstí za ohradou, ale z bůhvíjakého důvodu se ty kopytnatý potvory rozhodly mě následovat.

A tak jsem běžela a za mnou celý stádo mladých bejčků. Připadala jsem si skoro jako zaříkávač koní. Jen jsem musela jeden úsek absolvovat mezi něma, abych se dostala jinou, rychlejší cestou zpátky. Zpomalila jsem a oni taky. Přelezla ohradu a v naprostém klidu jsem se pochodem vydala na druhou stranu paseky. Chvilku šli za mnou, ale to je nebavilo neb už jsem neutíkala. Akorát zablokovali východ, takže protijdoucí pár se neměl jak dostat z ohrady ven. Pardon!

Hoří horní heršpická hospoda Hrbatý hrozen… 1/2

Dalším zážitkem bylo testování požárního poplachu v domě, kde bydlím. Jednoho krásného dne jsem doma pracovala a najednou slyším drnčení typické pro staré telefony nebo zvonky. První co mě napadlo je, že si pro mě snad jdou z imigračního neb ve stupnici hlučnosti mezi konzervativníma angličanama jsem asi na čísle jedenáct z deseti.

Zvonili opakovaně a já zaujala postoj alá nejsem doma. Oblíbená strategie typu „neslyším“ v tomto případě nemohla fungovat neb zvonek by přiměl vstát i mrtvýho z hrobu. Ještě jsem si říkala, jaký příšerný zvuk zvonků tu instalují. Když už v různě intenzivních intervalech zvonilo asi deset minut, vydala jsem se ke vchodu, co to jako má bejt.

Namyslela jsem si inteligentně plán typu „Půjdu se podívat do sušárny, jak pere pračka a vrátím se zpět, přičemž po cestě zcela nenápadně zjistím, proč tu nějakej blbec furt drnčí, jak na lesy“. Po cestě jsem málem vlítla do chlápka s takovým divným pidi megafónem. Oznámil mi, ať se nelekám, protože po celém domě testuje poplašné zařízení na detekci požáru. Aha, díky!

Přesto jsem neodolala a zkontrolovala pračku, jak pere cizí prádlo. Přece jen už jsem tím směrem měla namířeno. Vydala jsem se pak zpátky podzemní chodbou, když mi to zadrnčelo přímo nad hlavou a ja si leknutím málem ucvrkla do kalhotek. Naproti mě ten týpek s tím jeho megafonem. Ladně jsem nakráčela ke vchodu do naší hobití nory a on gentlemansky čekal až zalezu vidouc, že jeho poslední testování mi téměř způsobilo srdeční záchvat. Výmluvně jsem se usmála, poděkovala a zapadla… rrrrrrrRRRR!

Hostinský Hrubeš hýká hrůzou…. 2/2

Mezi mou další veselou pyromanskou příhodu patřila snaha udělat si jídlo. Každý den si tu vařím poměrně nechutně zdravé obědy ala dušená mrkev s rýží, tuňák, vajička a tak. Máme tu málo kusů nádobí a tudíž vzniká omezená možnost něco velkého vařit i kazit. Nicméně ta poslední věta není vůbec pravda.

Trpím problémem stoprocentní koncentrace a stavem „mimo“. Tzn. jsem schopná se soustředit na jedinou věc a vypnout ostatní smysly a části lidského těla kromě těch, které v daný moment opravdu potřebuji. Na jednu stranu je to určitá výhoda, nicméně ne v okamžiku, kdy dáte vařit rýži a mezitím se meditativně zaberete do nějaké činnosti na počítači. Probere vás totiž až životu ohrožující situace nebo neskutečný smrad.

Voda se dávno z rýže odpařila a elektrický sporák jel naplno. Jediné co jsem si v tu chvíli přála je, ať nezačne drnčet požární detektor nad mou hlavou. Smrad v bytě byl ještě celý odpoledne a já byla upřímně ráda, že muž měl ten den dvanáctku. Navíc si toho všiml díky hrnci až o víkendu, kdy při pohledu na oškrábané dno decentně poznamenal „ty jsi něco trošku připálila, viď?“

Boj o NIN a hledání práce

V pondělí jsem konečně dorazila na interview kvůli tomu National Insurance Number (NIN). Rozhovor byl v pohodě a přihlášení proběhlo úspěšně. Druhý den jsem s oficiálním papírem o přihlášení NIN naklusala natěšená do pracovní agentury. A zas mě odmítli, že mám přijít až to číslo fakt budu mít (tedy až dojde poštou, které tu osobně moc nevěřím). Co na tom, že bych si mohla práci hledat už teď, když mi má NIN dorazit za tři týdny a zaměstnavatel mi může přidělit dočasný… Paní si akorát zkopírovala mou přihlášku (nevím proč) a poslala mě pryč.

Rozhodla jsem se tedy, že prozatím zkusím pátrání na vlastní pěst, což nebude tady na tom venkově a s mou specializací patrně až tak snadné. Tak uvidíme kam to nakonec dospěje. Naštěstí mám zatím své práce dost, minimálně do doby než NIN dorazí.

Další volnočasové aktivity

Chodíme hrát pravidelně badminton. Při té příležitosti jsme koupili pro mě novou raketu. V drtivé většině her samozřejmě můj soupeř vyhrává, na druhou stranu je to muž a fyzicky zdatnější, ač mě to prohrávání občas pěkně rozčiluje.

Taky chodíme na procházky, občas si zajdeme na drink nebo jsme si tuhle koupili domů Gin (Beefeater, jak jinak!) a tonic, udělali si malou koktejl párty, přičemž já měla koktejl naředěn 1:6 a on asi tak 1:1, aby se to trochu vyrovnalo, ježto NIC nevydržím, jak s oblibou říkává (což není samozřejmě pravda!).

V neděli jsme byli pěškobusem ve Ware, kde jsme si dali za odměnu jídlo. V místní dobré pizzerii dokonce měli mou oblíbenou Hawai! A k večeři byly naše oblíbené špagety, které mi uvařil. Tak dobře se tu mám!

Rádi také spolu koukáme na seriály a filmy. Tuhle jsme koukali na pohádku „Jack a obři„. Pěkně udělané, akorát se nám nelíbili hlavní představitelé – Jack a princezna. Když si dávali pusu, tak Ondra uštěpačně prohlásil „beztak zjistí, že ho má malýho a uteče od něj!“ a já jen „ale miláčku, je to pohádka, v těch malý péra neexistují!“. Jinak pokud nevíte na co do kina a máte rádi akční fantasy, pak novej Superman vás bezpochyby potěší. Nás doslova nadchnul.

Takže to bychom měli shrnutí druhého týdne. Na závěr ještě posílám  anglické ujetosti, co mi hlava nebere:

• holky tu nosí chlupaté sněhule i v létě,
• holky tu nosí letní balerínky, mini a šortky v zimě,
• kde není dvojitá žlutá čára, angličani parkují jak moroni, což je k jejich celkové ohleduplnosti dost hrozivej paradox.

Tak zase někdy v příštím týdnu!