Jak jsme pokořili dvě nejvyšší hory ve Walesu a nejsme jen o chlebu a soli

Protože jsem minule slíbila pokračování o tom, jak jsme se s mým věrným druhem drápali po horách a jak se to má s mou prací, tak přináším pokračování již po týdnu (a taky tak trochu doufám, že někteří z vás netrpělivě čekali a těšili se na další čtení). Tož jedno po druhém. Vratíme se proto ještě na malý moment k mým letním, fantastickým zážitkům a pak k tomu, jak tu bojuji s realitou spojenou s naplňováním mého pracovního potenciálu.

Vzhůru na Snowdon

Ano, Wales je plný ovcí. Ondra si dělal srandu, že je to tu samej kebab. Kebab nás věrně provázel při výstupu na vybrané cíle. No, už nikdy se nebudu smát místním hřebenům, že si nezadají s Krkonoši. Byl to fakt záhul. Den před výstupem na nejvyšší horu jsme si udělali menší procházku do Harlechu a na skály, ze kterých jsme měli impozantní výhled na místní travnaté kopce. Půda je tu hodně vlhká, takže začínám chápat, proč se tu gumáky těší obrovské popularitě. Daří se tu nejen ovcím, ale i kapradinám a vřesům. A gumákům.

Už na první pohled je znát, že tohle je drsnější země, kam nedosáhly pařáty světa konzumu a korporací. V průběhu cesty jsme nenarazili na jediný pořádný hypermarket ani fastfood. Kebab tu evidentně vede na plné čáře. V celé Snowdonii není jediný McDonald (ověřeno online kontrolou sítí McDonaldů v UK).

Místo hypermarketů tu mají pravidelné farmářské trhy, kde si každý sežene co potřebuje. Pro ty, co jsou zvyklí mít za rohem několik supermarketů je to příjemný nezvyk a připomínka starých dobrých časů. Koneckonců zajít si na trh dává nakupování úplně jiný rozměr než uspěchané vláčení obchoďákem s uřvanou reklamou na pozadí. Na úkor svého vlastního pohodlí se dost často dobrovolně vzdáváme okamžiků, které stojí za to prožít. Často také bohužel jen proto, abychom dostali více prostoru na to, co bývá v našem životě více ztrátou času než přínosem.

Domky jsou tu kamenné stejně jako nespočet zídek vedoucích přes pastviny. Drží si tu striktně svůj styl stejně jako Angličani u svých staveb.

Co však styl nemělo bylo to, co nás provázelo při výstupu na Snowdon. Angličani tuto horu pojali jako pouťovou atrakci a už před mnoha lety zde vybudovali železniční trať vedoucí k vrcholu, aby si v ní do budoucna mohli vozit své macaté ovčí zadky. No a cestu pro pěší div nevybetonovali. Měla jsem co dělat, abych si při výstupu celou dobu neklepala na čelo.

Někdo jel nahoru a sešel pěšky dolů, někdo jel nahoru i dolů a z těch tisíců, kteří se denně na vrchol podívají, se možná pár desítek vydalo pěšky. Kvanta plnící si své dobře živené pupky před výstupem i po výstupu (u vrcholku byla restaurace stejně jako u depa vláčku). Byl to vlastně smutný pohled zanechávající kdesi uvnitř neodbytný myšlenkový odlesk, že je něco špatně.

Cadir Idris

Druhý den jsme se vydali na Cadir Idris, což je druhá nejvyšší hora. Je to spíše pořádný hřeben a abyste se na ni vyškrábali, nevyhnete se šplhání po pěkné prudkém, skalnatém kopci. Aby toho nebylo málo, musíte se přes valy prodrápat přes všechny špičky několika hřebenů. Teprve pak se dostanete k nejvyššímu bodu, kde na vás možná bude čekat hejno rojících se létajících mravenců, takže se s jekotem a sprostými nadávkami řítíte po druhé straně hřebene dolů, kde vás v závěru čeká brutální sestup. Měla jsem jich plné vlasy, samozřejmě se mi tento zážitek vryl nejvíce pod kůži. A pak to nádherné jezero, které hora obklopovala:

No, při cestě zpět jsem na odpočívadle nebyla s to ani normálně vystoupit z auta a to jsem se naivně domnívala, že už mám nějakou kondici.

Nemohu nevzdat hold Ondrovi, protože si nejen svižně přeběhl hřeben coby tahoun výpravy, ale také dával na mě pozor, abych se případně nerozkutálela s ostatními valy dolů. Na závěr zvládl ještě odřídit několikahodinovou náročnou cestu. Náročné to bylo fyzicky i psychicky, protože na účtě jsme měli posledních deset liber, které jsme obětovali na dotankování, abychom se vůbec dostali v pohodě domů. Byl to tak trochu adrenalin, ale dopadlo to vážně skvěle.

V továrně na sny…

Možná si z vás někteří letmo vybavují, že jsem se kdysi zmínila o tom, jak jsem absolvovala pohovor na Marketing Officera do jedné z velevážených škol. Navzdory vysokému nasazení v přípravě, druhé kolo nedopadlo a tuším proč. Jazyk. Přestože mi nedělá problém se domluvit a zvládnout co je třeba, nemám angličtinu na takové úrovni, abych mohla dělat to, co mě baví. Naivně jsem se domnívala, že by moje úroveň angličtiny mohla stačit. Nestačí. Je to prosté. Abych vůbec mohla konkurovat (a že ta konkurence je sakra vysoká), musím se ostatním svými jazykovými dovednostmi přinejmenším rovnat. Takže jsem začala šetřit na kurzy.

Naštěstí velice rychle po tom, co jsem se musela smiřovat s mým jazykovým nedostatkem, se mi ozvali z agentury, že pro mě mají práci. Jedná se sice o dočasnou záležitost, ale je to lepší než rána do palice a mohu tak pracovat s alternativně vytvořeným plánem – udělat si kurz angličtiny, abych mohla postoupit ze své úrovně dál. Kurz bych chtěla začít dělat od nového roku, záříjové termíny už jsem prošvihla. Pak uvidím co dál, nebráním se dalšímu vzdělávání a ani lepší práci.

Hledání pořádného plného úvazku samozřejmě nevzdávám, jen už to tak nehrotím. Koneckonců, říkala jsem vám, že budu klidně balit sloní porcelánový uši, tak to konečně přišlo, byť ne doslova. Sloní uši nejsou na trhu asi moc žádoucí produkt :-). Teď bych teda klidně nastoupila na něco lepšího a hlavně stabilnějšího, kdyby to šlo. Nemáte vůbec tušení, jaké máte štěstí, pokud si můžete hřát zadek v kancelářské židli a používat mozek na víc než koncentraci pro opakovanou činnost. Já to také netušila, dokud jsem nezvedla svůj zadek a neodletěla sem. Ale hádám, že to bude jedna z nejlepších zkušeností v mém životě a o tom, co vlastně teď dělám a kam mě to dovedlo zase příště.
Howg!