AnnaLogy

Anna Filkuková alias @friendlyAnna

?>
Sport

Jesenický půlmaraton 2020

Tak mám za sebou svůj první trailový běh, který jsem dostala od mého milého Ondry jako dárek k svátku. Díky karanténě jsem od května běhala skoro každý týden půlmaraton, a tak se tento závod stal pro mě zátěžovým testem toho, jak na tom vlastně jsem.

Ambice

Mou hlavní ambicí bylo, abych se se na závod dobře vyspala, protože jsem za půlkou užasné knížky „Proč Spíme“ od Matthew Walkera a uvědomila jsem si, jak důležitý spánek je. Tato jednoduchá ambice mi bohužel nevyšla, protože jsem nemohla usnout a převalovala jsem se v posteli z jedné strany na druhou.

Vyrazili jsme před osmou hodinou ranní. I zombie to ráno vypadala svěžeji jak já takže jsem na poslední chvíli aspoň chvilkami doháněla můj deficit. Tímto děkuji silničářům za všechny nerovnosti povrchu, které mě spolehlivě ukolébaly:

Záběr na spící Aničku v autě
Sleeping Beauty :-D

Do areálu jsme dorazili kolem desáté. Připravili jsme si věci a vyrazili od parkoviště vzdáleného cca 4 minuty pěšky na start, kde jsme si šli vyzvednout startovní čísla a také moc pěkná trička. Pánové dostali zelené trička a dámy bílé.

Selfie v tričku 7 pohoří
Reklamní tričko

Šli jsme dát trička do auta, a když jsme se vrátili, zrovna vysvětlovali pořadatelé naši trasu. Začali trochu s předstihem, což se nám vymstilo. Ondru totiž na poslední chvíli odvolala příroda a než se moje maličkost doploužila k pódiu, tak akorát dokončili povídání ohledně této trati. Nevadí, máme s Ondrou nahranou trasu v hodinkách. Pamatuji si jen, že mám běžet podle bílejch fáborků a sledovat modrou značku.

Start půlmaratonu

Je jedenáct dopoledne a zoncna rumpluje (po moravsky slunce pálí). Řadím se dozadu jako největší plebs, protože nehodlám v tomhle vedru spěchat, natož závodit. Po rozběhu se ode mě Ondra pomalu a jistě vzdaluje.

Vedle mě chvilku běží sympatický mladý muž s úsměvem od ucha k uchu a pronese “to bude paráda”. Já na to “no to bude, pokud někde v půlce neumřu”, pročež se tento milý muž rychle ode mě vzdálí. Chápu ho, ufuněnou polomrtvou bloncku bych na triku taky nechtěla :).

Po startu je cesta chvíli z kopce, ale opravdu jen na chvilku. Pak začne to pravé peklo spolu se stoupáním po kamenité cestě vzhůru. Je to vůbec poprvé v životě, co běžím kilometrové převýšení ve zrychleném tempu.

Po nějaké době se dostáváme na krásně širokou cestu do lesa. Užívám si pohled na vysoké jehličnany, protože přesně tohle v Anglii nemáme a chybí mi to. V lese je moc příjemně a jak se kochám, tak pravidelně zakopávám.

Vyběhnu ze zatáčky na krátkou rovinku a hned za ní je příkrá odbočka doleva po stráni vedle sjezdovky. Mám chuť padnout na všechny čtyři a lézt, ale důstojnost mi to nedovolí. Je půl dvanácté, a zoncna rumpluje stále více zatímco se drápu nahoru.

Vyškrábu se přes sjezdovku a po dalším, už nevím kolikátém stoupání, se konečně vynoří! První občerstvovací stanice! Občerstvení na stanicích bylo jednoduché. Nějaké to ovoce, pití a sůl. Moc jsem akorát nepochopila, proč jsou banány nakrájené na malá rozblemcaná, a v mé přítomnosti už poněkud nahnědlá, kolečka. Myslela jsem, že doba nedostatku banánů už dávno pominula!

Dosud jsem na cestě “závodila” s takovým sympatickým párem a ještě jednou slečnu. Bohužel byli na kratší trase takže jsem brzy pokračovala sama. Vůbec mi to nevadilo, naopak! A to jsem se původně samoty bála!

Nejvíce jsem měla strach z toho, že někde zabloudím. Naštěstí byl strach úplně zbytečný, protože značení stezky bylo v pohodě a pomocí hodinek jsem se mohla snadno ujistit, že běžím správně.

Cesta k vodní nádrži nebyla nic než další, neustálé stoupání. Potkala jsem opravdu mnoho turistů všemi směry. Krásné počasí spolu s půvabnou jesenickou krajinou bylo dostačujícím lákadlem vyrazit do přírody. Aby ne, ty výhledy cestou nahoru taky za to stály:

Na vrcholu

Snažila jsem se i při tom svém sípění nahoru kolemjdoucí hezky zdravit, usmívala jsem se a děkovala jsem, když mi uvolnili cestu. I když mi na úsměv a pozdravy lidé tak často neodpovídali, moc oceňuji, že uvolňovali cestu, když to šlo. V některých zúžených úsecích to bylo opravdu nápomocné.

Cesta nahoru mi zabrala dvě a půl hodiny. Nikam jsem nespěchala, uživala jsem si to. Před vodní nádrží jsem stanula přesně o půl jedné. Něco jsem pojedla, popila, vyfotila si nádrž a zase vyrazila. Kupodivu jsem přece jen dohnala jednoho závodníka s trekovými holemi a dařilo se mi za ním držet až na druhou občerstvovací stanici.

Má úroveň závodění byla opravdu mizerná. Málem jsem jednu chvilku skočila do borůvčí, ale bylo to už naštěští všechno vyjedené, což bylo dobře. Jinak bych asi sotva doběhla v časovém limitu, zato s fialovou pusou. Už tak jsem kvůli těm výhledům hodně zastavovala:

Přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé stráně neboli Horní Nádrž

Druhá občerstvovačka

Od vodní nádrže cesta začínala klesat. Když jsem dorazila na druhou občerstvovací stanici, byla jsem jen kousek za závodníkem s trekovými holemi. Dobrovolník, který měl občerstvovačku na starost se mě zeptal jestli se jmenuji Kafka, protože to má být poslední závodník. (Později jsem zjistila, že Kafka byl nějaký muž).

Sice jsem ten běh brala hodně na pohodu, ale nečekala jsem, že jsem na tom takhle špatně.  Zatímco jsem do sebe lila pití, omluvně a zároveň nadšeně jsem odvětila, že je to můj první trail. A pán mi na férovku opáčil “no jo, na takový běhy se musí trénovat”. Slušnost mi nedovolila, abych otočila oči v sloup. Z té reakce jsem byla zaskočená, a tak jsem vysvětlila, jak se nad Londýnem těžko trénuje 1000 metrů převýšení. Sice už celkem běžně běhám půlmaratony, ale ne takovou trasu.

Po chvíli mě předjely nějaké dvě vysmáté dámy na elektrokolech a zase – prý jestli jsem poslední. Ještě nikdy se mi na nějakém běhu nestalo, aby se mě někdo opakovaně ptal jestli jsem poslední. Tyto opakované dotazy mě donutily rozhýbat mé hýždě. Brzy jsem předběhla závodníka s trekovými holemi a na posledních třech kilometrech další tři závodníky včetně jedné moc milé slečny, která mě na závěr stihla doběhnout.

Cíl

Se slečnou jsme pak spolu na závěrečné rovince sprintovaly a byl to boží závěr, ještě jednou díky, Ester! Doběhly jsme prakticky stejně. Jo, a ten poslední přibližně kilometrový seběh byl pro mě šílený. Bála jsem se to pustit, protože to bylo prudké. Já se totiž nechtěla zbytečně na závěr natáhnout a testovat kvalitu horské služby.

Obdivuji Aničku, která to loni na celé cestě zpátky parádně „rozhulila“ a stanula tak i na bedně. Já bych si z toho klesání v rychlejším tempu pustila leda tak do gatí. Pravda je, že u mě o nějaké běžecké technice nemohla být řeč, spíše jsem se modlila ať dokončím celá a bez modřin.

Můj výsledek byl tři hodiny, čtrnáct minut a dvacet šest vteřin. Vím, že kdybych se pořád tak nekochala, tak bych se nejspíš dostala v pohodě i pod tři hodiny, ale já si vážně užívala českou přírodu a uvědomila si, jak mi chybí.

Chvíli po nás doběhli dva pánové, které jsme já i slečna předběhly a moderátor, o jehož existenci jsem dosud neměla potuchy, najednou nadšeně skandoval, jací jsou ti dva borci. Bylo to hrozně matoucí, protože k našemu finálnímu sprintu neřekl ani slovo, natož třeba “gratulujeme”.

Medaili jsme si vzali ze stoličky sami a já pak do sebe klopila jeden kelímek s pitím za druhým. V kelímku servírovali rozředěný nápoj bez chuti, který byl tak hrozný, že mi stojí za zmínku. Prý to byl ionťak, což byl ale teda ten nejhnusnější ionťák, jaký jsem kdy měla. V tu chvíli mi to ale bylo jedno, protože jsem měla žízeň a vypila bych klidně i močůvku, kdyby na to došlo

Na závěr jsme si zašli na dršťkovou polévku s pečivem. Bylo sice na polévku šílené vedro, protože zoncna stále neúprosně rumplovala, ale na doplnění energie na cestu zpátky to bylo skvělé. Za odměnu jsme si také dali velkou točenou zmrzlinu a vyrazili zpět do Brna. Bylo mi to líto, že musíme odjet. Bylo tam totiž opravdu krásně a já bych si dovedla na tomto místě strávit prodloužený víkend.

Celkový dojem

Uvědomila jsem si, jak jsem z Anglie rozmazlená. Lidé v Anglii závodníky neskutečně povzbuzují, ať už jsou to kolemjdoucí nebo dobrovolníci na občerstvovačkách. Nikdo by si netroufl třeba jen říct, že musíte na takový závod vice trénovat. Každý, kdo tu závod dokončí je vítěz.

V Anglii by to vypadalo na občerstvovačce a v cíli nějak takhle:

Dobíhám ke stánku a pán mi podává pití. Říká mi, jak skvěle si vedu. Když se svěřuji, že běžím poprvé tak by mi patrně odpověděl, že to je fantastické a ať si to užiju a dávám na sebe pozor. V cíli by cizí lidé nadšeně skandovali a medaili by Vám předal s upřímnou gratulací místní dobrovolník bez ohledu na Vaše pohlaví.

Celkově to hodnotím kladně, protože bylo nádherně a bylo to v přírodě. Značení cesty a zázemí bylo také v pohodě. Ten zbytek je pro mě nepodstatný. A moje nohy? Tak ty jsem cítila ještě několik dalších dní, protože na takovou formu zátěže nejsou vůbec přizpůsobeny.

Díky za ten zážitek.

2 Comments Jesenický půlmaraton 2020

Leave A Comment

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..