Kazetová nostalgie

“Co posloucháš za hudbu?” je otázka, kterou nemám moc v lásce, protože obvykle patří k otřepaným frázím nucené konverzace. Když už na nucenou společenskou konveraci dojde, je podle mě mnohem zajímavější otázka typu “Jaká byla první deska tvého mládí?” Podle mě je ideální takovou otázku položit lidem, kteří překročili třicátý rok svého života.

Patřím ke generaci, jež hrdě chodila s takovou obří hrající krabičkou u pasu. Sama jsem walkmana ke své smůle nikdy nedostala, mohla jsem si ho ale půjčovat od ostatních členů rodiny. Během své puberty jsem byla majitelkou tří originálních kazet a bezpočtu neoriginálních, vlastních nahrávek. Se svou nejlepší kamarádkou jsme si i dokonce založily vlastní rádio Lentilky a nahrávaly se. Tajně doufám, že v důchodu někde ty naše nahrávky objevím a společně si je pustíme.

Má úplně první hudební kolekce byla série kazet “Písničky z Rosy”, kterou jsem dostala jako dítě. To však jako své první album nepočítám. Váže se k mému dětství, nikoliv pubertálnímu věku. Přesto tuto sérii musím zmínit, protože studio Rosa byl můj oblíbený pořad stejně jako Vega a Magion. Navíc tato série pohádkových písniček byla noční můrou pro mou sestřičku, protože kamkoliv jsme jeli na dovolenou, v naší Škodovce zvaný “hnědák” duněly pohádkové hity.

Moje historicky první kazeta mého mládí (sladkých 12 let) byla vytoužená kazeta od Aerosmith – album Nine lives. Podle mě je to dodnes nejlepší album od této kapely. Dostala jsem jí (jak jinak) od své sestry, tento radikální posun od písniček z Rosy se jí podle mě celkem zamlouval. Druhá kazeta byla moje dlouholetá srdcovka od Robbieho Williamse – album Life thru a Lens. Tyto kazety moji rodiče již zcela odmítali veřejně pouštět, Stephena Taylora považovali za uřvaného paviána a Robbieho Williamse za ožralého budižkničemu, co neumí zpívat. Mou třetí kazetou ve sbírce byla kapela Savage Garden, protože jsem milovala Truly, madly, deeply a hlavně I want you. U této kazety jsem také poprvé poznala ten strašlivě frustrující pocit, kdy zjistíte, že dvě nebo tři písničky celkovou kvalitu a poslouchatelnost alba nezachrání.

Úplně nejlepší byly vlastnoručně nahrané kazety s oblíbenými písničkami z rádia. Za těmito kazetami byly hodiny trpělivého čekání na tu správnou písničku. Toto čekání zahrnovalo zásadní schopnost zmáčknout na magneťáku tlačítko REC a PLAY v jediném a přitom správném okamžiku. Měli jsme doma starý stříbrný kazeťák ještě z doby mládí mého táty, který uměl nahrávat pouze za těchto podmínek. Nejtěžší bylo vychytat konec skladby, kdy do ní začal mluvit moderátor. Člověk pak musel tento konec přemazat. Téměř každá píseň nahraná z rádia měla více či méně useknutý konec. Poté se nahrála tichá pauza jako přechod, který trval přibližně pět sekund, po němž následovalo čekání na další vhodnou píseň v rádiu. Občas se stalo, že člověk omylem nějakou písničku přehrál, zapomněl na pauzu, a nebo v první půlce písničky došla páska. To jsem pak raději měla dvě minuty hluchý konec na kazetě, který jsem pravidelně přetáčela. Časově mi to prakticky nikdy nevyšlo, takže hluché konce kazet byly nedílnou součástí každé nahrávky.

Pak jsem samozřejmě vlastnila nějaké kopie originálních nahrávek. Sama jsem nemohla tuto oblíbenou pirátskou techniku kopírování praktikovat, protože k tomu byly zapotřebí dva kazetové vstupy na magneťáku. Navíc přehrát jednu kazetu na druhou byla na dnešní poměry docela fuška. Znamenalo to trpělivě čekat až se přehraje jedna strana a pak druhá.

Dnes je to všechno jednodušší. Alba jednotlivých umělců lze snadno poslouchat online, a když se Vám nějaká skladba nelíbí, jednoduše jí namísto pracného přetáčení přeskočíte. Můžete dokonce takovou písničku označit, takže už znova v přehrávači nezazní. Když už něco máte příliš oposlouchaného, jednoduše album vymažete a nahradíte jej novým, případně nějakým vlastním play-listem. Za směšný měsíční poplatek máte dnes přístup k nepřebernému množství hudby i videoklipů (kdepak nahrávání oblíbených filmů na videokazetu a dávání pauz na reklamy).

Přesto bych tento komfort nevyměnila za své zážitky s magnetofonovou páskou, která mi bezpochyby zpestřila život. Na dobu, ve které se snadno poslouchá a nahrává hudba vzpomínat nikdo nebude, ale tuctově si vzpomenete na to, jak jste si svou kazetu opravovali pomocí obyčejné tužky.

V životě totiž nikdy nevzpomínáme na věci, jež považujeme za samozřejmost nebo na ty, které šly příliš snadno.