Byla jsem na cestě domů z práce, když se mi rozsvítila na palubě auta červená kontrolka. Auto zlověstně pípalo a já měla málem zástavu srdce. Naštěstí jsem věděla, že za pár set metrů bude odstavné parkoviště, na které jsem obratem sjela. Zvedám telefon a volám Ondrovi. Jako obvykle v práci není na příjmu. Tak volám Niki „Ahoj, poslyš rozsvítila se mi tu kontrolka s vykřičníkem, který je zčásti zanořený do takový zubatý baňky.“ „No to netuším co to je, brožurku nemáš? Jestli je tam vykřičník, tak to bude přece ručka! A nebo mi to pošli a já to zjistím na netu“. „Šmarjá, ručka to není, přece nejsem tak blond a nepojedu celou dobu na ručku. Poslat obrázek nepůjde, mám tu na prd signál“ a hovor se na důkaz této skutečnosti náhle přerušil. Ach jo.

Sedím a dumám. Kolem mě projíždí auta. Jak já nesnáším tyto situace a rozhodování v nich! Volat servis nepřicházelo v úvahu, protože by to znamenalo tvrdnout na krajnici po zbytek dne. V paměti (kdesi v dávných prehistorických dobách autoškoly) jsem dloubala, co které ikonky znamenají. Výsledek byl bídný – znám akorát leda tak ikonku motoru, oleje a ruční brzdy.

V hlavě jsem si vypočítala, že už nejsem více jak deset minut od domova. Stáhla jsem půlky a nastartovala. Motor poklidně předl a kontrolka se s pípnutím opět rozzářila. S pocitem jisté odevzdanosti jsem se rozhodla, že to prostě musím dojet a v duchu jsem pronesla své oblíbené „Co se má stát, stane se a pokud tu mám zhebnout, tak budiž“. Domů jsem jela stylem „vezu křehký porcelán“. Jakmile jsem zacouvala na naše parkovací místo, začala jsem zběsile lovit ve vyhledávači, co znamená ta děsivá ikonka. Ukázalo se, že všechny ty nervy a křeč v půlkách způsobilo podhuštěné zadní kolo. Jak se později ukázalo, měla jsem v něm zapíchnutou jehlu, která způsobovala pomalé, ale jisté ucházení vzduchu.

Ondra později s autem vyrazil do našeho oblíbeného servisu jenže bez objednání mu nemohli pomoci. Následujícího dne vyrazil znovu (tentokrát již objednaný) a tentokrát se dozvěděl, že naše kolo je uzamčeno originálními šrouby. Na ty oni nemají klíč, tudíž musíme sjet do autorizovaného BMW servisu. Za následující dva dny jsme během sobotního dopoledne vyrazili do cca 40 km vzdáleného města, kde sídlí nejbližší autorizovaná opravna. Zde nám pro změnu mechanik řekl, že nemáme žádné originální šrouby a tudíž je to v pohodě vyměnitelné a my se poněkud „přinasraní“ (s prominutím) zase drncali zpět.

A tak jsme se vrátili do původního servisu, kde jsme rovnou manažerovi řekli, která bije. Šel se na auto osobně podívat a s omluvou začal okamžitě situaci řešit. Nejdříve sprdnul jiného mechanika, že nám kolo nespravili ihned při poslední sjednané schůzce a pak nás poprosil, ať jim dáme půl hodiny. Za půl hodiny bylo auto nachystané a s opětovnou upřímnou omluvou nám ten samý manažer podával klíčky od auta. Účet byl samozřejmě na ně. Těší mě skutečnost, že nás oprava nic nestála, byť ten čas, který jsme strávili ježděním sem a tam nám vyžral kus víkendu.

Nyní mám pro všechny případy brožurku v autě nachystanou, takže až se mi příště něco zase na autě rozsvítí, nebudu mít zbytečně zadek v křeči.

A taky si říkám, jaká škoda, že takové kontrolky neexistují i na lidi. Bylo by to fajn, kdybyste jen tak k někomu přišli a najednou by se Vám před očima rozsvítilo výstražné světlo a s pípnutím by blikla informace POZOR: chronický lhář, podvodník, lamač srdcí, patolízal, sobec, zloděj, fanatik, hlupák, agresor a trýznitel. Ale to by se pak asi nedělo nic jiného než, že by nám pořád něco výstražného blikalo před očima. Inu, alespoň bychom neztráceli čas s lidmi, kteří za to nestojí.