Mívám dost živé sny, a když na to dojde, ze spaní i mluvím. V horším případě i křičím a hážu sebou. Tuto vlastnost mám údajně po svém dědečkovi, který měl také neuvěřitelně živé sny a noční můry. U něj by se to však dalo ještě vysvětlit tím, že s babičkou zažili hrůzy druhé světové války v podobě koncentračního a pracovního tábora. Ale já? Nic takhle hrůzného jsem v tomto životě nezažila.

Jedné noci se mi opět zdál sen. Vystoupila jsem ze svého těla a stoupala vzhůru do tmy. Byla jsem přitahována vzhůru jako magnet a všude kolem mě byla neuvěřitelná prázdnota a tma. Byl to prostor, ve kterém nic neexistovalo. Ani nevím proč, první a jediná myšlenka, která mě při mém stoupání napadla byla „Bože, jsi tu?“. Žádná odpověď, jen ticho.

Vznášela jsem se nekonečnou temnotou. Začala jsem panikařit. Cítila jsem najednou neuvěřitelný strach z tohoto neznámého prostoru. Opět jsem ve svém nitru zvolala „Bože, jsi tu? Nenechávej mě takhle. Prosím!“ Opět nic. Cítila jsem se jako malé dítě ztracené na prázdném vlakovém nádraží. Paralyzovaná vlastní neschopností cokoliv udělat a překonat svůj vlastní strach, jsem se dál vznášela neznámo kam.

Probudila jsem se vyděšená a zároveň šťastná, že jsem zpátky v posteli. Můžete volat do samoty a tmy jak chcete – když v ní nikdo není, nikdo vás neuslyší. V tom snu jsem propadla naprostému strachu a pocitu bezmoci. Nejhorší na tom je, že dobrovolně. Nedělo se mi v zásadě nic špatného, jenže to bylo něco zcela neznámého, a to ve mně vyvolalo panickou hrůzu, která mě pak cele ochromila.

Když se bojíme, přirozeně hledáme oporu. V čemkoliv. Voláme o pomoc a přitom si neuvědomujeme, že máme vlastní sílu se zachránit. Jsme to my sami o koho se můžeme opřít, budeme-li mít dost vůle a odvahy. Je v nás mnohem více vnitřní síly, než si dokážeme představit.

Věřím, že kdybych tu hranici strachu překonala, otevřely by se mi nekonečné možnosti, co v tom prostoru dělat. Kdybych více věřila sama v sebe, nikdy bych se nezačala topit ve vlastním strachu. Jenže je mnohem snazší něčemu podlehnout než tomu čelit. Je mnohem snazší si říkat, že to nejde, než se postavit tváří v tvář vlastním obavám, které nás stahují zpátky. Je mnohem jednodušší se schovávat za máminu sukni, než udělat krok dopředu.

Přemýšlím, proč má první reakce na neznámo byla panická hrůza, když jsem stejně tak mohla pocítit nadšení a radost. Například z toho, že jsem letěla a byla ve stavu beztíže. Proč jsem se automaticky přiklonila k tomu horšímu? Dovedlo mě to k jedinému – za dobré věci je prostě potřeba bojovat. Jen tak na zavolanou totiž bohužel nepřichází.