Maraton v Londýně – závod

Část dne před závodem jsem strávila ve škole zkrácenou výukou, což mi hodně pomohlo, a díky tomu jsem neměla moc čas přemýšlet nad následujícím dnem. Do postele jsem šla už kolem deváté večer, protože jsme museli vstávat brzy ráno na vlak do Londýna. Měla jsem trochu nervy jestli se mi podaří usnout. Tyto obavy se ukázaly jako zbytečné, usnula jsem prakticky hned, jak jsem položila hlavu na polštář.

Ráno jsem se vzbudila chvíli po páté hodině. Zacvičila jsem si jógu, zameditovala si a pokračovala obvyklou ranní rutinou, tedy WC, sprcha a snídaně. Mezitím vstal i Ondra a pár minut po sedmé jsme vyrazili autem na vlakové nádraží do Broxbourne.

Nečekala jsem, že bychom na nádraží v neděli ráno někoho potkali, protože Broxbourne je takové spíše venkovské město. O to více jsem byla překvapena, když na peróně stepovalo několik závodníků s jejich blízkými. Když jsme dorazili do Stratfordu na nádraží, běžci se to tu jen hemžilo a DLR směrem na Prince Regent jich byla plná. DLR je zkratka pro nadzemku pokud to náhodou nevíte.

V další nadzemce směrem na Greenwich jsme se už doslova mačkali jako sardinky. Odtud jsme kráčeli necelou čtvrt hodinu k parku Greenwich. Nekonečný proud lidí postupoval hlavní cestou parkem dál a výš, kde byl vstup do červené zóny, což byla moje barva. Tam jsem se s Ondrou musela rozloučit, protože zóna byla určena pouze pro běžce.

Svůj běžecký baťoh s věcmi jsem šla hodit do přistaveného náklaďáku. Ondra se mi ráno smál, že toho mám v baťohu nejvíc ze všech lidí, které jsme dnes potkali, ale přišlo to vhod, většinu věcí jsem využila.

V běžeckém opasku na sobě jsem měla tyčinky i gely, v ruce vitaminovou vodu a na sobě starou mikinu i tepelnou fólii. Tyto dvě zahřívací vrstvy jsem měla v plánu po startu zahodit. Tu stříbrnou fólii jsem vyfasovala loni po pražském maratonu, a i díky ní mi bylo před startem teplo. Mnoho lidí tu mělo jen tílko šortky. Bylo na nich znát, že počasí podcenili, klepali se totiž zimou. Nezáviděla jsem jim, i když věřím, že o hodinu později pak na startovní čáře trhali rychlostní rekordy.

Ještě než jsem se vydala na start, vystála jsem nekonečně dlouhou frontu na záchod. Tohle dlouhé čekání mě vyléčilo z potřeby jít čurat na dalších pět hodin. Naštěstí to stání ve frontě uteklo, dala jsem se totiž do řeči se sympatickou paní, co čekala přede mnou. Byla shodou okolností taky učitelka takže o společné téma nebylo nouze. Popřály jsme si pak hodně štěstí, objaly se a já se vydala do své startovní zóny, kde mě naposledy překontrolovali.

Prodírala jsem se mezi lidmi dopředu, abych se zařadila za vodiče, avšak nikde žádný nebyl. Objevili se až ve chvíli, kdy lidé z naší zóny začali postupovat směrem ke startovní čáře, což bylo na můj vkus dost na poslední chvíli. Byla jsem příliš daleko před nimi a prodírat zpátky se mi nechtělo. Být takhle vepředu se ukázalo jako dobrá volba, protože jsem běžela vlastním tempem a nemusela jsem se za nikým nuceně držet.

Zařadila jsem se vedle mladého kluka, který měl na zádech fotku malého miminka se jménem a krátkým popisem. Běžel pro své dvojče, které zemřelo krátce po porodu. Mladík teď na počest svého zesnulého bratra vybíral peníze pro charitu, jež pomáhá předčasně narozeným dětem. Zvlhly mi oči, když jsem to viděla. Intuitivně jsem za ním šla a popřála jsem mu hodně štěstí, byl to jeho první maraton.

Start

Předchozí závody jsem vždy před startem dojetím brečela. Tentokrát to dojetí nepřicházelo. Byla totiž taková zima, že jsem nemyslela na nic jiného než na to, abych už konečně mohla vyrazit. Litovala jsem všechny tzv. ‘lehkooděnce‘ okolo. Fólii jsem navíc odhodila na stranu zbytečně brzy. Už to vypadalo, že se konečně dáváme do běhu, ale pak jsme se najednou zastavili, což v tu chvíli bylo docela frustrující.

Nebyla jsem jediná, kdo zbytečně brzy odhodil svršek. Naštěstí jsem měla ještě mikinu. Trvalo to dlouho než jsme přišli na řadu. V zóně jsem museli být připraveni 20 minut před oficiálním zahájením závodu a následně trvalo více jak půl hodiny než jsem proběhla startovní čárou. Člověk však s velkou časovou prodlevou musí počítat, zvláště když ten závod běží přes čtyřicet dva tisíc lidí. Pak TO konečně přišlo. Odhodila jsem mikinu a prosvištěla přes start ani nevím jak.

Na nohou jsem měla specialní návleky (pod šortkami), abych neměla sedřená vnitřní stehna jako loni. Naneštěstí se mi z té zimy nohy tak scvrkly, že mi ty nohavičky sjížděly a já si je pořád při běhu vytahovala. V jednu chvíli jsem měla chuť ty návleky vzteky stáhnout a zahodit, ale všude kolem bylo moc lidí takže jsem si na to netroufla. Zpomalit nebo zastavit by byla v tom davu sebevražda, obzvláště chvíli po startu. Všichni jsme totiž potřebovali rozmrznout.

Nohy naštěstí postupem znovu nakynuly, ale trvalo to. Start byl jinak skvělý. Běžela jsem středem silnice až do okamžiku, kdy jsem uviděla, jak malé děti mají natažené ruce směrem do tratě a sbírají plácnutí od závodníků. Prvních deset kilometrů jsem se tak doslova proplácala a bylo to užasné. Nezapomenu na jeden hlouček rozkošných holčiček (odhadem tak 5-7 let). Když viděly, jak k nim běžím, nadšeně skandovaly ‘ANNA, ANNA, ANNA’. Zatlačila jsem první slzu dojetí, které se pomaličku začalo dostavovat byť o dost později než jsem zvyklá. Právě za desátým kilometrem mi začalo konečně pomalu docházet, že běžím TEN vysněný maraton v Londýně.

Fandíš, fandím, fandíme

Představte si, že jste rocková hvězda, co zrovna vylézá z limuzíny, zatímco fanynky za zábranou po vás šílí a hážou kalhotkama. Tak takové to bylo (jen bez těch kalhotek). Celé ty čtyři hodiny a čtyřicet dva minut v kuse vás lidé povzbuzují. Sluchátka na poslouchání hudby mi sloužila hlavně jako odhlučňovací pomůcka. Bylo opravdu jen pár míst, kde vás dav podporoval pouze konzervativním potleskem nebo zde z bezpečnostních důvodů moc lidí nestálo. Naopak mnohem častěji jsem si připadala jako v kotli na nějakém velkém hudebním festivalu. Bylo to něco neskutečného.

Po cestě samozřejmě nechyběla stanoviště s hudbou. Byli tam muzikanti snad ze všech koutů světa, ten den jsem si poslechla všechny možné hudební žánry. Namátkou třeba zazněl živě jazz, rap, folklor včetně tance v krojích, pop, house, hra na bubny, Skoti v kiltech hrající na dudy… zkrátka každý si tu našel to svoje.

Hodně lidí mělo i vlastní rozměrnou aparaturu na balkoně nebo terase a pouštělo povzbuzující hudbu do ulice. Někteří místní měli dokonce i mixážní pult s mikrofonem, a tak ulice připomínala jednu velkou párty. Zábavné bylo i probíhat kolem hospod, kde lidé zjevně hojně připíjeli na zdraví běžců a ač bylo teprve kolem poledne, mnozí už byli ve velmi dobré náladě. Líbila se mi hra na obří africké bubny přímo pod mostem, takže akustika byla o to více zesílená. Kluci do toho bušili tak, že to ve mně dunělo ještě o pár kilometrů později. Připadala jsem si jako v hodně barevném snu.

A ty neutuchající davy lidí, co vás povzbuzují… už jsem vám o nich říkala? Když máte na tričku jméno, křičí na vás jménem a povzbuzují jako kdyby šlo o život. Normálně ještě teď při psaní tohoto článku mi to vhání slzy do očí, takhle silné to bylo. Angličani opět nezklamali, bylo to fenomenální.

Nejspíš jsem to už v minulosti zmiňovala, ale já opravdu na Anglii miluji tu chopnost zdejších lidí podpořit a dodat člověku víru i odvahu, že to všechno zvládne. Myslím, že síla londýnského maratonu tkví právě v lidech samotných a atmosféře, kterou jsem nikde jinde takhle nezažila. Fandící lidé z vás tu dostanou to nejlepší.

Běh za vodičem

Na běhu bylo krásné i to, že jsem úplně zapomněla hlídat čas. Byla jsem jako zhypnotizovaná. Když mě pak vodič s časem 4:15 dohnal někde za patnáctým kilometrem, říkala jsem si, co mu tak dlouho trvalo. Zároveň jsem díky tomu pochopila jak skvěle si vedu. Vodič byl drobného vzrůstu a mezi lidmi zkušeně kličkoval jako myš. Soustředila jsem se na to, abych ho tedy neztratila a uvědomila si, jak náročné je se za ním držet. Do té doby jsem okolní běžce prakticky nevnímala. Pomalejší běžci často vytvářeli neprostupné hradby, zvláště na užších místech. Připadala jsem si jako rodič honící nezbedné dítě.

Mnohdy jsem musela přebíhat z jedné strany silnice na druhou, abych se dostala dál. Na konci běhu mi GPS hodinky ukázaly, že jsem uběhla přes 43 kilometrů čemuž věřím, protože jsem kolikrát lítala po silnici jak pingpongový míček ode zdi ke zdi. Přitom jsem časem přišla na to, že je lepší prostě chvíli počkat až se to samo rozvolní a proběhnout.

Vodič mi někdy kolem 25.kilometru natrvalo zmizel z dohledu. Soustředila jsem se proto zase na sebe a přirozeně zpomalila. Kolem 30.kilometru přišla první krize. Když jsem míjela ceduli 32 km, místo pozitivního ‘už jen deset kilometrů’ se mi poprvé v hlavě ozvalo ‘panebože, to je nekonečný‘. Koneckonců takhle velkou vzdálenost jsem neměla natrénovanou a tělo mi to dávalo najevo.

Sladkosti a hydratace

Naštěstí tu pořád byly ty podpůrné davy, které navíc měly nachystané pro běžce v plastikových krabičkách gumové sladkosti nebo ovoce. Pamatuji si mou první nabranou várku Haribo. Kousek za Tower Bridge (kolem 20.kilometru) byla holčička s nachystanou dózou plnou sladkostí. Byla jsem na tom ještě dobře, ale dostala jsem na ty dobroty velikou chuť.

Rychle jsem se přesunula ke kraji a hrábla po oranžovo-červeném pocukrovaném dudlíku. Bohužel k němu byl přilepen celý hrozen ostatních pocukrovaných dobrot takže jsem najednou měla v ruce plnou hrst dudlíků, třešniček a drobných coca-cola lahviček. Vypadala jsem jako chamtivec, ale nebyl čas oddělit dudlík od lahviček a třešniček, dav mě nesl dál. Na holčičku jsem jen rychle houkla ‘sorry‘ a zmizela z dohledu. Dalších pět kilometrů jsem se zabavila dokrmováním.

Taky jsem si uvědomila, že ty dobrý Haribo držím v té samé ruce, s níž jsem si plácla se stovkami ulepených dětských rukou, které sahaly bůhvíkde. Vzpomněla jsem si na tátu, který nesnáší špinavé ruce před jídlem a uchechtla jsem se, že ten by měl určitě ze mě radost. A víte co? Bylo mi jedno, že se z toho nejspíš za pár hodin po.. Nakonec mi z toho stejně nic nebylo. Cukr mě doslova hodil zpět do tempa, ale s dalšími várkami už jsem pak byla opatrnější, protože mi z toho množství bylo i trochu nevolno.

Skoro celou polovinu závodu jsem běžela s vlastní vodou, která vydržela úctyhodně dlouho. Doplňovala jsem tekutiny velice málo, protože jsem nechtěla zastavovat každý pátý kilometr na záchod. Navíc byla zima, foukalo a chvilkami i pršelo. Počasí nebylo nejlepší, ale díky tomu jsem se moc nepotila a žízeň jsem prakticky neměla.

Poslední pětka

Pamatuji si, že ještě než se objevila cedule posledních pěti kilometrů, u silnice stál mladý kluk s velkým, ručně vyrobeným plakátem. Na něm měl napsáno, že moc blahopřeje a ať to nevzdáváme, protože už je to jen pár mil. Také na tom plakátu bylo poděkování, protože díky všem lidem, kteří dnes běží pro dobrou věc tu on může dnes stát a fandit. Rozbrečela jsem se. Kousek dál jsem míjela mladou běžkyni, která nahlas brečela do náručí někoho z blízkých v davu. Vyčerpání bylo na lidech kolem hodně znát, někteří už nahodili tzv. zombie walk (vypadá to jako odevzdané belhání směrem k cíli).

Posledních pár kilometrů před cílem mě minul vodič s časem 4:30. Jelikož jsem do té doby čas nesledovala, bylo to pro mě nakopnutím. Bohužel jsem to ale nevydržela. Mysl sice chtěla, ale tělo stále více trvalo na tom, že už to stačilo. Čím více jsem se blížila k poslednímu kilometru, tím více to bolelo.

Ani jednou jsem sama sobě nedovolila zastavit nebo přejít do chůze. V duchu jsem si vždycky řekla ‘když už jsi zvládla běžet až doteď, tak přece nepřejdeš do chůze na posledních pár kilometrů! ‘ Necelé dva kilometry před cílem jsem viděla sympatického pána, jak se belhá. Chytila jsem ho přátelský za rameno a řekla jsem mu ‘no tak pojď, už jsi skoro v cíli, to zvládneš’. Pán se mile usmál, ale v očích bylo vidět utrpení. K běhu už ho dnes už nic nepřiměje, ani já:

Cílová rovinka

Nakonec se konečně objevila značka posledního kilometru. Zafungovalo to jako kouzelný elixír. Naposledy jsem se do toho opřela. Začala jsem nadšeně mávat a řvát ‘yes, yes, yeeees’, lidé mávání opětovali a skandovali. Užívala jsem si svou cílovou rovinku. Slzy mi tekly proudem. Všechno mi to konečně začínalo docházet. Když jsem spatřila čas v cíli, zrychlila jsem, abych to stihla pod 4:43 a vyšlo to.

Vedle mě doběhl chlap jako hora. Podívali jsme se na sebe, on jen hlesl ‘what a race’ a oba jsme se ve stejnou chvíli objali a rozbrečeli naplno jako malé děti. Trvalo to několik vteřin. Pak jsme se každý beze slova vydali jiným směrem. Když mi dali medaili, dostala jsem od paní ještě jedno objetí, protože jsem měla pořád oči plné slz. Bála jsem se, že vypadám jako panda, ale sportovní makeup naštěstí nezklamal, protože na oficiální fotce nevypadám věru zle.

K maratonu v Londýně mohu říct jedno. Pár závodů jsem už zažila, ale něco takového nikdy. Pro mě to byl jeden z nejlepších a nejsilnějších zážitků o kterém už teď vím, že se mu jiný závod prostě nemůže vyrovnat.