Můj odchod do UK

Tak zítra to bude první týden, co jsem přiletěla do UK. Slíbila jsem rodině, přátelům i známým, že o tom budu tak nějak reportovat, jak si tu vlastně žiju.

Odlet

Nezačalo to úplně šťastně, udělala jsem hned několik zbytečných krp. Například, když jedete někam na delší dobu, vyplatí se připlatit si větší zavazadlo. Hrozně logické, že jo. No pro můj nepraktický mozek ne. U Ryanair jsem si inteligentně zaplatila kufr á 15 kg. Kdybych na chvilku zarotovala mozkovými závity, nebylo by mi líto vyhodit nějakých deset liber navíc, zvláště když se přesouváte na dobu neurčitou. Moje duše umělce se zkrátka nezapře.

S krvácejícím srdcem i kreditkou jsem na letišti za trest vyplázla něco přes pětistovku za nadváhu (to prosím platíte za každé kilíčko nadváhy zvlášť, původně se to pohybovalo někde nad dvěma tisíci). Tak jsem ještě musela volat pohotovost taťounovi, ať si vyzvedne ty moje nadbytečné věci, protože přímo na letišti jsem obrátila kufr vzhůru nohama a hledala co můžu vyhodit, abych pětikilovou nadváhu stáhla na kilovou. Když na to máte asi tak osm minut, než vám zavřou check-in, je to docela adrenalin. (Jen tak na okraj, první co letělo, byly oblíbený kyselý jablečný gumáky z Lídlu. Šest set gramů nefalšovaný zábavy, takový ty ocukrovaný kolečka. Život je tak těžký!)

Před samotným přesunem jsem byla ve fází tupého byť nervního lachtana. Prostě jsem nic nehrotila, pohodička a nakonec jsem neměla daleko od sebevznícení. Taky jsem měla za to že letím o nějakých půl šestý nikoliv deset minut po páté. Ten den všechno hrozně uteklo, takže jsem se ani nenadála a už jsem byla ve vzduchu. Byla jsem na sebe patřičně načunčená, neb to moje nechávání věcí na poslední chvíli mě asi jednou odrovná. Takže pro příště, což samozřejmě zase neudělám:

• Okamžitě po nákupu letenky ji vytisknout, zakroužkovat datum i čas,
• pečlivěji zvážit před odjezdem zavazadlo (ne na lidské váze, která nám doma ubírá kila a přidává na zdravém rodinném sebevědomí) a kolik kil vážně potřebuji, zda není lepší si připlatit.

Přílet

Přistáli jsme snad i o chvilku dřív, zatímco se můj pan božský flákal kdesi v zácpě. Ač varován svými kolegy, vyprd se na to, vyrazil pozdě a pak už mohl jen spílat. Já coby emotivní ženuška jsem svou zadnici i se zavazadly přenesla k sedačkám, vytáhla ksindla a začala si číst Nerudu. V mysli jsem provedla patřičně sebepolitování ala “chudinko malá, činíš taková velká rozhodnutí a nakonec tě tu ani nikdo neuvítá”.

Zaevidovala jsem smrtelně nebezpečnou kombinaci – hladová a mrzutá. Pak byl ON spatřen, objat, políben a vše odpuštěno. Teda částečně. Protože jsem měla TEN hlad přece. A doma mě nic nečekalo kromě jablka. Naštěstí jsem zašátrala v útrobách horní police kuchyně vědouc, že tam mám ještě nějaké ty instantní ovesné kaše do snídaně z minula.

Ta police mi napříští den málem spadla na hlavu, protože držela na třech caplíkách místo čtyř. Nikdo mě samozřejmě na to neupozornil, že se na ní nemám věšet, protože nebyl tento kus nábytku dosud používán.Takže jsem rozbila další talíř.

Myslím, že muž je ze mě občas trochu na mrtvici. Objevuje totiž jednou za čas v koupelně i v kuchyni na zemi takové kousky jídla a pak se ptá proč kladu v koupelně na zemi vejce nebo zvracím do umyvadla. Hrozně blbě se to vysvětluje a na obranu říkám, že když už jako hospodyně za moc nestojím, jsem ještě aspoň pořád relativně pěkná. Zřejmě mě to už nejednou zachránilo.

Aby bylo jasno, máme tu bohatou kuchyňskou výbavu na vaření. Jeden velkej hrnec, jednu velkou pánev a jednu né tak velkou pánev a jeden kus dřeva, který nahradí vařečku, obracečku, odměrku na špagety a i plácačku na muchy. Naštěstí tady žádný nejsou.

První nepovedená návštěva pracovní agentury

Hned na druhý den jsem byla vyprovozena do pracovní agentury. Samozřejmě jsem se cítila nervózní, měla jsem takový ty klasicky šprtózní duševní pochody ala “co když se tam nějak ztrapním”. Byla jsem s patřičnou dávkou cynického humoru svého muže uklidněna, že tam patrně chodí horší dacani než já, čemuž jsme se společně zasmáli a já vlezla dovnitř. Paní agenturová mě hezky uvítala, vrazila do ruky poměrně rozsáhlý čtyřstránkový formulář a já se jala vyplňovat. Pak přišel černoch, taktéž dostal formulář, ale tak nějak bezradně s ním seděl a vybavil si mezitím pár africkejch hovorů. To mě bůhvíproč docela dost uklidnilo.

Pak si mě vzala jiná paní agenturová a zatímco jsem s napůl vyplněným formulářem osvětlovala, co v UK pohledávám, pohotově zjistila, že nemám “national insurance number” bez něhož vlastně nemůžu dělat nic. Ani pracovat, i když dle zákona mám právo si práci hledat, ale nějak na to nehrajou. Všechny paní agenturový vypadaly stejně. Mám pocit, že britky od určitýho věku vypadají děsivě stejně a přísahala bych, že další paní agenturovou jsem potkala hned na několika pokladnách místního Tesca nebo Sainsbury (mám radši Sainsbury).

Tak či onak, hodná paní z agentury mě poslala do job centre plus, což je něco jako úřad práce a sociálka v jednom. Tam mi dali telefonní číslo. Já si následně přes toto číslo domluvila schůzku, kterou jsem měla dnes absolvovat, ale nevyšlo to.  Nějak mi totiž unikl malý detail – ta schůzka nemělá být v Hertfordu, ale v Hatfieldu, což je asi půl hodiny vzdálené město. Takže trapas mě stejně neminul. Navíc další paní agenturová u pultíku, co mně osvětlila, že jsem na blbé adrese, mi ještě ke všemu dala blbej telefon. Takže jsem prošla hned několika operátorama a kutálela se na telefonní lince jak horkej brambor. Nakonec jsem dostala správný číslo a domluvila novej termín.

A teď k pozitivní pointě, tady když se něco podělá, tak se na vás nezlobí, neukazují prstem a snaží se pomoci. Nevysmívají se vám a nikdo nedělá chytrýho. Mám z toho stále ještě takové pozitivní trauma. Kdybych u nás dolítla blbě na úřad práce při domluvené schůzce, nejspíš by mě bez okolků vykopli a kdybych se o tom vybrečela někde na internetu, tak bych byla bezpochyby ukamenována za svou vlastní hloupost a nezodpovědného příživníka. Zde mě chlapík na telefonu uklidnil, že se nic neděje a hned mi najde další nejbližší nový termín. Hezký, postupně se tu asi zbavím své naturálně české schízy z chybování. Za týden mám zase schůzku kvůli tomu číslu. Tak mi držte pěsti, ať se mi to konečně zas o kousek posune.

Sportem ku záhubě

Hertford je pohádkové městečko a má fakt krásné okolí. Doporučuji mrknout na obrázky. A semtam něco prsknu i na svém Instagramu. Je to prostě luxusní venkov. Tak jsem neodolala a začala běhat. Zatím jsem byla všehovšady dvakrát po půl hodině. Víc nevydržím ani kdybych si píchla do žil adrenalin a i tak mě pěkně pálí stehniska, nohy jak z betonu… Jó holka, kdybys za poslední rok nepřibrala sedm kilo… Travička, rovinka, pobíhající králíčci jak v teletubbies a kraví hovínka. Mám svou trasu, vede podél vody i lesíka. Dýchá se mi tu královsky. Nejhorší je ale přinutit se.

A dál?

Byli jsme v kině jsme na Iron Manovi 3 a jako dobrý, doporučuji. Taky jsem si koupila parádní boty za pouhých sedm liber. Takže tři roky starý Pumy konečně udělaly pápá. Tuto značku prý v UK nosí hlavně poláci, kteří tu nejsou moc oblíbení (překvapivě). Teď už si mě nikdo s nima nebude plést. Myslím, že jsem na správně cestě :).