AnnaLogy

Between the worlds, real and unreal.

Sport / Život v UK

Můj první triatlon

Stalo se to první lednovou sobotu letošního roku, kdy jsme s příchodem nového roku s Ondrou přemítali, co zajímavého bychom mohli letos podniknout. Triatlon nás lákal už dlouho, a když jsme objevili upoutávku na sérii hradních triatlonů, zaujalo nás to dost na to, abychom to chtěli zkusit. Zaregistrovali jsme se na Hever Castle na konec září, protože byl z celé série akcí nejblíže a moc se nám líbila lokalita. Bylo pátého ledna kolem deváté večer a my si slíbili, že do závodu budeme ve fantastické formě, štíhlí, vyrýsovaní a tak. Ha ha.

Někdy koncem srpna jsem si zběžně vzpomněla na triatlon v následujícím měsící. Dívám se na detaily. Uplavat 800 metrů zvládnu, 40 km na kole ujedu a 8 km uběhnu, ale ne v jednom dni, natož během jednoho dopoledne. Píšu na zákaznickou podporu a nechávám se ze Sprint Plus přeřadit na obyčejný Sprint, tedy 750 metrů plavání, 20 km kolo, 5 km běh. Ondra zůstává u původního plánu, obdivuji ho.

O devět měsíců později…

Uběhlo více jak devět měsíců od naší registrace na tento závod. Zbývá poslední týden před závodem. Oba vážíme víc jak v lednu. Já mám oteklý kotník kvůli ošklivému pádu z předchozího běhu a Ondru bolí kyčel. Na trénink jsme se vykašlali pokud nepočítám naše vesměs rekreační sportování, které s přípravou na triatlon nemělo nic společného. Zjišťujeme navíc, že bude povinný neoprén na plavání, protože teplota vody se pohybuje okolo patnácti stupňů. Dosud jsem žila v představě, že to mělké jezero v Anglii v září bude v lepším případě připomínat školní bazén, kam jsem chodila přes léto nepravidelně trénovat, v horším případě pak brněnskou přehradu v parných dnech. Kdybych věděla, co mě ve vodě doopravdy čeká, patrně bych se na tento triatlon nikdy nepřihlásila.

Výbava a ceny

Kvalitní neoprenový oblek na triatlon stojí minimálně sto liber. Objednávám proto levnou soupravu s krátkým rukávem vhodnou na paddle board, která stojí pětkrát méně. Nemá smysl investovat hned na úvod do skvělého plaveckého obleku pokud nevíme jestli nás to vůbec chytne. S Ondrou jsme se pak v předvečer závodu zkoušeli neoprén obléknout i svléknout. Jelikož je to laciná verze, jde to dolů překvapivě snadno. Ondrovi navíc plandají rukávy, tak si dělam srandu, že se těmi dírami ve vodě při plavání nafoukne jak balón a půjde jako balvan ke dnu.

Vedle neoprénu také potřebuji nějaký triatlonový dres, který přežije vodu, kolo a běh zároveň. Beru zavděk levný trikot z Amazonu, má naštěstí dobré hodnocení. Dostávám se tak na padesát liber i s neoprénem. Ostatní výbavu (kolo, helma, boty) naštěstí už mám. Vstupné byla nejdražší položka (kolem sedmdesáti liber). Jak jsem později zjistila, je to vyšší částka než je průměrná cena, ale patrně to bylo kvůli své exkluzivní lokalitě.

Ukázka Plavání, kolo, běh low budget módy. Boty na běh vpravo nemám, protože jsou na koberec moc špinavý.

Panika před startem

Mám nutkání závod zrušit zvláště ve chvíli kdy zjišťuji, že budeme muset vstávat ve čtyři hodiny ráno. Nesnáším brzké vstávání jenže Ondra startuje už v osm, já až v devět. Na registraci musíme být minimálně hodinu a půl před závodem. Cesta tam trvá přes hodinu a odtud je to další patnáct minut pěšky na start. Vyrážíme o půl páté ráno. Dávám si k snídani ovesnou kaši s banánem a trochou Nutelly. Ondra si dává chleba s Nutellou. V ledničce máme navíc dobrou sladkou buchtu na cestu, kterou samozřejmě zapomeneme, což neseme velice nelibě.

Na místo přijíždíme za tmy a parkujeme kdesi uprostřed blátivého pole. Z auta vytahujeme kola a několik popsaných tašek, které mám rozdělené podle typu aktivit (plavání, kolo, běh). Tohle jsme nedomysleli, protože se s těmi taškami pak vláčíme polem, loukami i křovinami směrem k hradu. Příště to chce jednu velkou tašku nebo baťoh na záda. Následujeme jinou skupinku, která si čas od času na cestu svítí telefonem. Značení je tu mizerné, člověk si připadá jako na stezce odvahy.

Na závěr procházíme opravdu krásnou zámeckou zahradou s výhledem na jezero. Až na naše plahočení je tu klid a co chvíli čekám, že některá z těch antických zámeckých soch se otočí a mrkne na mě. Kvůli plným rukou tašek včetně kola si bohužel nemohu vyfotit klidnou hladinu jezera. Musíte se tedy spokojit s pouhou představou mnoha kvákajících žab, které náš pochod na start doprovázelo.

Fotky za tmy z hradního areálu pořídit nešlo, tak alespoň dodávám pár za denního světla.

Brzy se ocitneme na další louce, kde jsou registrační stany. Přícházíme včas, ale organizátoři ještě nejsou připraveni. Na nohou mám tenisky a jelikož dávno padla ranní rosa, čvachtá mi v nich. Jsem unavená, hladová a je mi zima od nohou. V autě jsem si navíc zapomněla láhev s pitím, ale než abych se plahočila ten šílený kus cesty zpět, raději umřu žízní. Jak se později ukáže, zachrání mě voda z jezera (to myslím samozřejmě sarkasticky). Po chvíli se konečně otevírá registrační fronta pro Ondru. Já ve své řadě pořád čekám. Má to jednu výhodu. Jsem ve frontě úplně první takže z dnešního závodu budu odcházet jako vítěz bez ohledu na pozdější výsledek.

Ondra si jde mezitím nachystat věci a mně se začíná zmocňovat panika, co tu vlastně dělám. Když konečně vyfasuji závodní číslo, tak jen odkoukávám, jak to dělají lidi kolem mě a opakuji to po nich. Připnu na ruku pásek, na nohu čip a na kolo nálepku atp. Ondra ještě stihne za mnou přijít a ukázat mi, kde a jak nechat věci, abych to měla co nejjednodušší při přechodu z jedné aktivity na druhou. Sám dostal užitečné rady od jiného zkušenějšího sportovce.

Ondrův “setup” před závodem.

Byla jsem popravdě trochu v šoku ze zázemí. Po vstupu do vyhrazeného areálu, kde jsme si měli nachystat kolo a věci na běh, už nebyly žádné záchody a vůbec nikde nebyla možnost si třeba koupit nebo doplnit pitnou vodu. Jako úschovna osobních věcí sloužila zablácená země a jako šatna posloužil starý armádní stan, kde si člověk ani neměl kde sednout. Jelikož ten den foukalo a stan coby šatna byl postaven poněkud ledabyle (neměl přikolíkované stěny), dostala jsem při převlékání do závodního úboru několikrát našleháno na holý zadek z toho, jak stěna lítala sem a tam.

Fáze 1 – plavání

Čekám frontu na věci do “úschovny” a slyším, jak na mě někdo volá. Ondra před chvíli vylezl z vody a tak hned jak mi uloží tašky s civilním oblečením a telefony, běžím za ním. Zrovna bere kolo a chystá se na startovní čáru. Ptám se jaká byla voda. Prý je studená. Nechce se mi tomu věřit. Také mi radí ať si nezapomenu dát na sebe pás s číslem až půjdu na kolo.

Ondra ve svém “supermanovském” obleku před odchodem na start.

Jdu se připravit na start. I přes Ondrovu poznámku o pekelně studené vodě jsem plná optimismu, protože moderátoři zpovídali některé triatlonisty za pochodu, a ti odpovídali, že je voda překvapivě teplá. Když jsme pak seskákali z mola do vody, abychom se připravili na startovní čáru, málem jsem dostala infarkt. Takový šok jsem snad v životě nezažila. Měla jsem na pocit, že mi na chvíli přestalo tlouct srdce. Ondra měl pravdu. Patnáct stupňů rozhodně není teplá a příjemná koupel. Alespoň ne koncem září a v letním neoprénu určeném primárně na paddle board. Bože já jsem takový debil, proč jsem si aspoň nepřiplatila pár liber navíc za ten dlouhý rukáv.

Pohyblivost v tom obleku byla mizerná od okamžiku, kdy oblek nasákl vodou. Připadala jsem si jako kosmonaut. Rychle jsem pochopila, proč má drtivá většina lidí kvalitní drahý oblek do vody. Ondra ten náš neoprén pojmenoval „svetr“ a trefil to. Skutečně to bylo jako plavat v mokrém svetru. Neoprén ovšem nebyl to nejhorší. Samotná voda byla kalná, mělká a v náporu větru i plavců se hodně čeřila. Kdepak krásná ranní hladina. Tyhle malé vrtošivé vlnky nesnáším a několikrát jsem si díky nim při nádechu lokla tolikrát, že jsem dostala žízeň až před poslední disciplínou – během. Byla jsem později dotázána, jestli jsem z té vody neměla průjem. Překvapivě ne.

Při samotném plavání se co chvíli moje nohy o něco otíraly. Schválně jsem jako začátečník byla co nejvíc vzadu, protože jsem nestála o kopanec do hlavy. Brzy jsem však navzdory mému svetru začala pomalu a jistě dohánět dav. Jeden pán, kterého jsem přeplavala asi nelibě nesl, že i kosmonaut plave rychleji než on a začal se mnou začal závodit. Mně by to nevadilo, kdyby se nerozhodl být co nejblíže u mě, i když dav byl už dávno rozmělněný a pán tak měl pro sebe šíři celého jezera. Párkrát mě účinně kopnul do žeber, což mě leda naštvalo a já tak ještě více zrychlila takže jsem mu záhy uplavala.

Ve vodě byla navíc taková zima, že jsem se při plavání pak nesoustředila na nic jiného než na to, abych se co nejrychleji dostala na břeh. Holé části paží jsem měla úplně červené. Jakmile jsem vylezla z vody, uvědomila jsem si jak je venku nádherně teploučko. V životě mi těch venkovních jedenáct stupňů nebylo tak příjemných. Nastala fáze svlékání za běhu. Z této fáze neexistuje žádná foto dokumentace, díky Bohu. Byla by šílená. Od břehu po bahenité cestě zpátky ke kolu je to dobrý kilometr a navíc do kopce. Bosé nohy mi podkluzují, cítím jak mi mazlavé bláto zajíždí mezi prsty u nohou. Cestička je po předchozích závodnících poněkud rozrytá. U kola rychle stahuji nohavice, zahazuji overal na plavání, utírám nohy, obouvám se a beru kolo na start.

Fáze 2 – Kolo

Mířím na startovní čáru se svým silničním drakem (ve skutečnosti mu říkám Mandarinka pro svou zářivě oranžovou barvu). Startovní fáze pro kolo je dost adrenalin, protože část úseku je samý štěrk a další je pak staré známé bláto. V Anglii je totiž obvykle v tuto roční dobu hodně bláta, což jsem jaksi opomenula. Jelikož se nechci hned na úvod vybourat, nohy raději do pedálů zaklapávám až ve chvíli, kdy jsou obě kola bezpečně na asfaltu.

Krátce po startu mě čeká kilometrové stoupání. Nohy mám znecitlivělé ze studené vody takže mi kopec nijak nevadí. Cesta ubíhá rychle a já někdy v půlce jízdy začínám mít trochu žízeň. Nemám odvahu pít za jízdy takže se rozhoduji vydržet a šlápnu na to. Dvacet kilometrů dám pod hodinu, z čehož mám radost. Na kole jsem si navíc značně vylepšila svou pozici, jak jsem později zjistila. Snad jediné, co kazilo celý dojem byl provoz na silnicích, poněvadž projíždějících aut nebylo zrovna málo. Silnice nebyly kvůli závodu uzavřené, bohužel.

Na kole to bylo prima.

Fáze 3 – Běh a cíl

Přezouvám boty a konečně doplňuji tekutiny. Do rukou beru proteinovou kouli a vyrážím. Nohy mám po kole ztuhlé, ale není to tak hrozné. Opět hned na úvod běžím do kopce, což velmi dobře zabírá na ty moje zatuhlé nohy. Mám výhodu, že mě vytrvalostní běhání naučilo držet stabilní tempo a nikdy to tak s rychlostí nepřeháním.

Opět se mi podaří mou pozici o něco vytáhnout. Na přechodech totiž ztrácím hodně času, protože jsem na přezouvání, převlékání a podobné věci šnek od přírody. Ač je to můj první triatlon, který absolvuji bez většího tréninku, cítím se překvapivě dobře. Můj bolavý kotník se ani jednou neozval. Mám na něm bandáž se kterou jsem i plavala a celou dobu mě tak příjemně chladí. Do cíle dobíhám usměvavá, za dvě hodiny a tři minuty.

Tohle je kousek před cílem, proto ten blažený výraz 😀

Dostávám malou ošklivou medaili a mířím k pultům plným občerstvení. Dávám si jako první kolu, protože nic nechutná po závodě lépe než kola. Pak se láduji ovocem a za chviličku vidím, jak se o kousek dál láduje Ondra. Zrovna taky dorazil, jen chviličku po mně. Tím jak startoval o hodinu dříve to pak vyšlo hezky tak, že jsme se v cíli sešli. Jeho Sprint Plus (800 metrů plavání, 40 km kolo a 8 km běh) zabral 3 hodiny a 6 minut, zatímco můj Sprint zabral 2 hodiny a 3 minuty. Podle mě jsme oba podali fajn výkon, Ondra obzvlášť, když zohledním fakt, že vůbec netrénoval. Plavat a běhat chodil opravdu jen sporadicky (uběhl do dnešního dne něco málo přes 150 km za celý rok). Každopádně nás to oba velice nadchlo a chceme do toho jít zas.

Přemýšlím, proč nás tak Triatlon okouzlil. Je to patrně dynamikou závodu. Když totiž běžím maraton, je to svým způsobem jednotvárné. Při triatlon musíte překonat minimálně tři různé disciplíny a samotnou mě překvapilo, jak rychle ten čas utíká. Sekvence tří kratších a různých aktivit má zkrátka něco do sebe. Samostatný běh, plávání i jízda na kole má také své kouzlo, triatlon to však tím střídáním podle mě posouvá na úplně jinou úroveň. Jdu napsat Ježíškovi, ať mi letos nadělí pod stromeček nějaký pořádný neoprén na Triatlon.

Štastná závodnice v cíli :)

Leave A Comment

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..