Před závodem nás provázely těžkosti. Ondra měl problémy s řetězem a já jsem nebyla s to si zvyknout na své nové boty s klipsy. Nohu jsem zapomínala vyšlapávat z pedálů včas takže jsem po našich cyklistických vyjížďkách vypadala jako oběť domácího násilí. Dva dny před závodem mi navíc praskl výplet na předním kole. Vyděsila jsem se tak, že jsem zapomněla nohu vytáhnout z pedálu a překulila jsem se na bok jako když náhle omdlí slon. Tentokrát jsem spadla dost nešikovně, nejvíce to odneslo pravé koleno.

Ondra musel sjet zpátky domů pro auto a nabrat mě. Čekala jsem na něj u silnice, kolo opřené o plot. Z domu vyšel zvědavý starší pán. Nebyl zjevně zvyklý, že by mu před ním postávala blondýna v cyklistickém dresu. Zdvořile pozdravil a zeptal se mě jestli je vše v pořádku. Takhle v této zemi běžně začínají konverzaci za jakékoliv situace i počasí. Takže i kdybych například nouzově přistála na jeho dvorku před domem s práškovacím letadlem zatímco by explodoval pravý motor, jeho první věta, kterou bych uslyšela by byla jestli je všechno v pořádku. Když spatřil mé zranění a prasklý výplet na kole, okamžitě se vžil do role zachránce. Nabízel mi posezení, dezinfekci a vodu. Nakonec se starostlivě ptal kde bydlím a jestli nepotřebuji odvoz. Tohle prostě na Anglii miluji. Vše jsem s vřelým díky odmítla. Svého zachránce už naštěstí mám.

Koleno se do druhého dne uzdravilo, horší to bylo s kolem. Jelikož mám poměrně neobvyklý starý model, neměli nikde potřebný náhradní díl k dispozici. Musel se objednat. Naštěstí mě v tomto zachránil náš oblíbený rodinný cyklo-servis, kde mi dali fantastické závodní přední kolo jako dočasnou náhradu. Doporučili mi také, abych závod jela s normálními pedály, protože by to pro mě jako začátečníka byla sebevražda. Později se to ukázalo jako velice moudrá rada.

Den před závodem jsme si přichystali vše co bylo potřeba – v jakém oblečení pojedeme, proteinové tyčinky, lahve na vodu a hotovost. V tomhle musím připsat zásluhy Ondrovi, protože díky němu jsem se stala velmi organizovaným člověkem.Vstávali jsme velice brzy ráno, dali jsme si rychlou sprchu a vyrazili do útrob Londýna. Je neděle sedm hodin ráno. I když Londýn nikdy nespí, takhle brzy ráno působí velice klidně. V neděli se navíc dá v Londýně parkovat prakticky kdekoliv takže jsme auto nechali v jedné rezidenční čtvrti asi kilometr od startu.

Startovali jsme z Clapham Common, což je další z mnoha úchvatných Londýnských parků. Parky jsou zkrátka v tomto městě jednou z největších dominant a nepřestanou mě okouzlovat. Na závod jsme se dostali včas takže jsme odstartovali v pohodě. První čtvrtina závodu byla největší divočina, protože se musíte spolu s dalšími závodníky (jsou jich tu tisíce) a za plného provozu vymotat ven z Londýna. Chvílemi jsem byla doslova vmáčknutá mezi koly nebo mezi auty. Mluvím tu nikoliv o centimetrech, ale milimetrech. Musíte se opravdu dobře soustředit nejen na provoz, ale i na cyklisty, kteří mnohdy dělají nečekané manévry. Už chápu, proč mnoho lidí nemá rádo jízdu v pelotonu.

Zvláště při jízdě do kopce se mi stávalo, že jsem zůstala uvízlá mezi jinými spolujezdci. Snad v životě jsem tolik nepoužívala břišní svaly jako při této jízdě. Udržovala jsem díky břichu rovnováhu i v extrémně pomalém tempu. Nemohla jsem si dovolit spadnout, protože by to doslova spustilo dominový efekt. Po cestě jsme viděli i několik nehod. Upřímně jsem měla z jízdy velký respekt, zvláště když vidíte na vlastní oči jak moc si můžete ublížit jedným zbytečným pádem.

Jakmile jsem se vymotali z nejhoršího, cesta vedla přes venkov. A já venkov miluji. Tady v Anglii je plný pastvin na kterých můžete spatřit nejčastěji ovce, krávy, koně nebo unavené cyklisty. Kromě typických udržovaných anglických domů tradičně nechyběli ani fanoušci a pěkná odpočívadla s občerstvením pro závodníky, která disponovala skvělým výběrem jídla i pití. S Ondrou jsme sice měli dobrou vlastní zásobu, ale čerstvým banánům zkrátka nešlo odolat. Občerstvení nám pokaždé pěkně vyšlo jako posilnění před kopcem.

Obloha bez jediného mráčku slibovala pořádný pařák. Doma jsem si stačila namazat obličej krémem  s ochranným faktorem UV50, protože jsem nechtěla vypadat druhý den jako humr. Nedovedu ovšem racionálně vysvětlit, proč jsem si neaplikovala opalovací krém na nohy a zejména ruce, které jsem pak měla jako v jednom ohni, au au. Jet v tom horku nebyl žádný med, místní však zachraňovali situacii. Kromě obvyklého skandování místní pravidelně kropili jezdce studenou vodou, což bylo to nejlepší, co mohli nejen pro mě udělat. Mnozí pro tyto účely použili zahradní hadice nebo kropící systémy na trávník. Jiní (obzvláště děti) si vystačili s vodními pistolemi. Bylo to zkrátka super.

Před posledním nejhorším kopcem se závod zastavil. Zase nehoda, tentokrát vážnější. Jsem z toho trochu nervózní, čím déle čekáme, tím více se bojím ztuhnutí svalů na nohou. Čeká mě totiž ten nejhorší závěrečný kopec – Ditchling Beacon. Beacon je tu opravdu proslulý. Spousta lidí ho jednoduše jde po svých zatímco vedle sebe táhnou kolo. Po chvíli konečně znovu otevřeli cestu. Ondrovi jsem jasně dala najevo, že si nepřeji, aby v této fázi závodu se mnou jakkoliv komunikoval.  V nohách už jsem měla 70km a veškerou energii jsem vložila do toho, abych zvládla tento náročný úsek. K mé velké radosti jsem ho opravdu dala na jeden zátah. Nohy mě tentokrát nezradily, i když to bolelo a hodně. A pak jsem se najednou vítězoslavně ocitla nahoře. Odměnou mi byl opravdu impozantní výhled po okolí. Dolů se pak jelo doslova samo a brzy jsme se ocitli v cíli.

Přestože bylo ten den vedro k padnutí a lidí tu bylo jako much, byl to pro mě jeden z nejhezčích závodů a jsem ráda, že proběhl bez komplikací. Naše kola v závodu obstála bezvadně. Jen co jsme dorazili do cíle, vzali jsme kola na ramena a zamířili jsme blíže k moři, které bylo od nás pár desítek metrů. Konečně jsem mohla zužitkovat plavky, které jsem měla na sobě. Voda ale byla studená jako led a příznám se – neměla jsem odvahu na to ponořit se do vody celá. Nakonec jsem se postupně zvládla dostat do vody alespoň pod zadek. Ledová voda příjemně chladila unavené nohy a její efekt byl k nezaplacení. Nohy mě pak prakticky nebolely. Spíše mě bolela chodidla z chození po oblázkové pláži. Chodit po rozpálených kamenech není nic úžasného.

Po chvíli povalovaní u vody jsme se shodli, že je čas vyrazit směr domů a vyrazili jsme po promenádě směrem k transferu. Na cestu jsme dostali od organizátorů nějaké pomeranče a koupili si točenou zmrzlinu. Nejvíce jsme se ale stejně těšili na naše tradiční nedělení špagety se sýrem a kečupem. A hlavně na sprchu. Jeli jsme ulepení, zpocení a smradlaví  nekonečně dlouho cestu v autobuse z Brightonu do Londýna a pak autem z Londýna do Hertfordu. Cesta zpátky trvala více jak 4.5 hodiny. Nutno podotknout, že provoz byl v neděli na večer  v Londýně naprosto šílený a cesta domů tak zabrala dvakrát více času než cesta ráno. Navíc jsem v životě neviděla tak šílené a agresivní řidiče jako v Londýně. I na sedadle spolujezdce se mi několikrát z těch jejich šílených manévrů orosila záda. Ulice byly oproti ránu plné života a hluku. Upřímně – nedokázala v tomto městě žít, zbláznila bych se z toho. Čím jsem starší, tím více mě děsí přelidněná místa. Nicméně jednou do roka se to přežít dá. Za ten závod to rozhodně stálo a moc se těším na další rok.

PS: Je lepší mít problémy před závodem než v průběhu. Jinak tento závod je samozřejmě charitativní jako většina závodů v Anglii. Tento se jezdí za British Heart Foundation a těší se velké oblibě.

Anglická verze tohoto článku je dostupná zde.