Dnes jsem běžela svůj první trailový závod – 5 Rivers challenge. Byl to běh podle mapy a hlavně podle instrukcí, které jsme dostali vytištěné na papíře. Asi to trošku připomínalo orientační běh, jen v jednodušší verzi. Já jsem s Ondrovou pomocí nahrála trasu v gpx formátu do Stravy a odtud pak s pomocí aplikace Strava Routes do mých Garmin hodinek.
Běh čistě podle trasy v hodinkách jsem už stačila otestovat v pátek. Není to klasická mapa jako v navigaci telefonu, ale pouze celkový obrys trasy, který ukazuje, kde právě jste. Sice to není detailní, ale na základní orientaci to stačí, i když to může být někdy dost matoucí.
Vystartovala jsem dnes s ambicí dát osobní rekord, jenže člověk míní a osud mění. Když jsem vyběhla, měla jsem slušně našlápnuto. Bylo sice dost horko, což jsem s těmi více vrstvami v horní části těla neodhadla, ale jelikož jsem se často ocitala ve stínu stromů, tak mi to ani nevadilo.
Spokojeně si běžím, když můj běh zničehonic přechází do podivného para-kotoulu. Cítím při tom, jak se moje levá noha v kotníku nepřirozeně vymyká zatímco uvízla v dosud neviditelně díře, která se skrývala pod snůškou podzimního listí. Zatočila se mi z toho hlava, ale hned vstávám a snažím se pokračovat. Chce se mi blinkat nicméně to nechci vzdát, i když jsem s pichlavou bolestí v levé noze pochopila, že se v tento okamžik všechny vidiny veškerých možných osobních rekordů rozplynuly.
Snažím se to rozběhnout a dohání mě mladá slečna. Ptá se mě jestli jsem v pořádku, protože viděla ten můj cirkusový přemet. Říkám, že to bolí, ale můžu běžet takže dobrý. Běžíme spolu. Ukazuje se, že se dosud statečně držela za mnou, protože nemá ani mapu a ani navigaci. Brzy dorazíme na stanoviště v půlce.
V klidu se občerstvuji, mají tam na stolečku strašně moc dobrot. Mezitím nás dohání další sympatická paní. Lidé na stanovišti se nás ptají, jak zatím zvládáme cestu, protože žádná z nás netřímá v ruce papír s instrukcemi. Ukazuji na obrys trasy v hodinkách a slečna 1 se bezelstně přiznává, že se drží za mnou pročež sympatická paní dodává, že se pro změnu drží za slečnou 1.
Jelikož už nemůžu běžet rychle a ani mi to nevadí, přizpůsobují tempo mým novým členkám samovolně vzniklého týmu pro něž jsem se stala oficiálním navigátorem. Běžíme a chvilkami kecáme. Někdy jedna nebo druhá zpomalí do kroku a já automaticky zpomaluji taky. Vím, že bych jim mohla v pohodě utéct, ale široko daleko nikdo není a ta jedna sympatická paní má obzvlášť mizerný smysl pro orientaci takže na ní kolikrát musím volat, když trošku přidá a zamíří přesně opačným směrem než je určená trasa :D.
Ta druhá slečna má lepší orientaci, ale pro změnu špatně snáší dnešní vedro takže se trochu o ní trochu bojím, aby to s ní neseklo. Vzájemně si ve skupině pomáháme. Když třeba dojde na přeskakování přes potok, slečna 1 pomáhá slečně 2 a podává jí ruku zatímco kontroluju trasu.
Doběhly jsme nakonec společnými silami do cíle, já si jdu rychle pro Goody bag (taštička s dobrotami) a leju do sebe plechovku Coca Coly, v životě nechutnala lépe. Mezitím mě ta milá paní s mizernou orientací představuje manželovi a opakovaně děkuje dnes za pomoc, protože by to bez mého navigování prý nezvládla (nebo spíše jo, ale asi by uběhla podstatně větší vzdálenost) a objímá mě. S druhou slečnou jsme se také objaly.
Nakonec měl ten můj akrobatický pád smysl. Běžela jsem díky němu v týmu se sympatickými holkami a zvládly jsme to aniž bychom se ztratily a já poprvé neběžela závod čistě za sebe a na čas, zato s úmyslem nenechat dvě cizí holky v bryndě. Byla to bezpochyby nejlepší trailová desítka, kterou jsem kdy běžela,. Ačkoliv nepadl žádný rekord, měla jsem stejně příjemný pocit zadostiučinění. Jen doufám, že ten nateklý zmodralý kotník se brzy zahojí.
