AnnaLogy

Between the worlds, real and unreal.

Sport / Život v UK

Nesobecká desítka

Dnes jsem běžela svůj první trailový závod – 5 Rivers challenge. Byl to běh podle mapy a hlavně podle instrukcí, které jsme dostali vytištěné na papíře. Asi to trošku připomínalo orientační běh, jen v jednodušší verzi. Já jsem s Ondrovou pomocí nahrála trasu v gpx formátu do Stravy a odtud pak s pomocí aplikace Strava Routes do mých Garmin hodinek.

Běh čistě podle trasy v hodinkách jsem už stačila otestovat v pátek. Není to klasická mapa jako v navigaci telefonu, ale pouze celkový obrys trasy, který ukazuje, kde právě jste. Sice to není detailní, ale na základní orientaci to stačí, i když to může být někdy dost matoucí.

Vystartovala jsem dnes s ambicí dát osobní rekord, jenže člověk míní a osud mění. Když jsem vyběhla, měla jsem slušně našlápnuto. Bylo sice dost horko, což jsem s těmi více vrstvami v horní části těla neodhadla, ale jelikož jsem se často ocitala ve stínu stromů, tak mi to ani nevadilo.

Spokojeně si běžím, když můj běh zničehonic přechází do podivného para-kotoulu. Cítím při tom, jak se moje levá noha v kotníku nepřirozeně vymyká zatímco uvízla v dosud neviditelně díře, která se skrývala pod snůškou podzimního listí. Zatočila se mi z toho hlava, ale hned vstávám a snažím se pokračovat. Chce se mi blinkat nicméně to nechci vzdát, i když jsem s pichlavou bolestí v levé noze pochopila, že se v tento okamžik všechny vidiny veškerých možných osobních rekordů rozplynuly.

Snažím se to rozběhnout a dohání mě mladá slečna. Ptá se mě jestli jsem v pořádku, protože viděla ten můj cirkusový přemet. Říkám, že to bolí, ale můžu běžet takže dobrý. Běžíme spolu. Ukazuje se, že se dosud statečně držela za mnou, protože nemá ani mapu a ani navigaci. Brzy dorazíme na stanoviště v půlce.

V klidu se občerstvuji, mají tam na stolečku strašně moc dobrot. Mezitím nás dohání další sympatická paní. Lidé na stanovišti se nás ptají, jak zatím zvládáme cestu, protože žádná z nás netřímá v ruce papír s instrukcemi. Ukazuji na obrys trasy v hodinkách a slečna 1 se bezelstně přiznává, že se drží za mnou pročež sympatická paní dodává, že se pro změnu drží za slečnou 1.

Jelikož už nemůžu běžet rychle a ani mi to nevadí, přizpůsobují tempo mým novým členkám samovolně vzniklého týmu pro něž jsem se stala oficiálním navigátorem. Běžíme a chvilkami kecáme. Někdy jedna nebo druhá zpomalí do kroku a já automaticky zpomaluji taky. Vím, že bych jim mohla v pohodě utéct, ale široko daleko nikdo není a ta jedna sympatická paní má obzvlášť mizerný smysl pro orientaci takže na ní kolikrát musím volat, když trošku přidá a zamíří přesně opačným směrem než je určená trasa :D.

Ta druhá slečna má lepší orientaci, ale pro změnu špatně snáší dnešní vedro takže se trochu o ní trochu bojím, aby to s ní neseklo. Vzájemně si ve skupině pomáháme. Když třeba dojde na přeskakování přes potok, slečna 1 pomáhá slečně 2 a podává jí ruku zatímco kontroluju trasu.

Doběhly jsme nakonec společnými silami do cíle, já si jdu rychle pro Goody bag (taštička s dobrotami) a leju do sebe plechovku Coca Coly, v životě nechutnala lépe. Mezitím mě ta milá paní s mizernou orientací představuje manželovi a opakovaně děkuje dnes za pomoc, protože by to bez mého navigování prý nezvládla (nebo spíše jo, ale asi by uběhla podstatně větší vzdálenost) a objímá mě. S druhou slečnou jsme se také objaly.

Nakonec měl ten můj akrobatický pád smysl. Běžela jsem díky němu v týmu se sympatickými holkami a zvládly jsme to aniž bychom se ztratily a já poprvé neběžela závod čistě za sebe a na čas, zato s úmyslem nenechat dvě cizí holky v bryndě. Byla to bezpochyby nejlepší trailová desítka, kterou jsem kdy běžela,. Ačkoliv nepadl žádný rekord, měla jsem stejně příjemný pocit zadostiučinění. Jen doufám, že ten nateklý zmodralý kotník se brzy zahojí.

Leave A Comment

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..