Je hodně těžké zpětně vytahovat něco, co už se stalo poměrně dávno. Alespoň mně to tak přijde. Tak schválně, vzpomenete si zcela přesně co jste dělali před měsícem? Nebo před dvěma týdny? Nebo před týdnem? Já si pamatuji pouhé útržky, které si těžko spojím s konkrétním datem. A v tento okamžik mohu blahořečit sociálním sítím. Díky nim se člověk může poměrně snadno vrátit v čase. Pokud byl v tu dobu sdílný. Já naštěstí ukecánek docela jsem a tímto definitivně shledávám, že se hodí psát na sociální sítě tak, abychom zpětně mohli udělat takové to „jéééé“ nebo “blééééé” a nechat se chvíli unášet vzpomínkama. Praktické denní snění. Úplně nejlepší jsou samozřejmě fotografie. Vzpomínky totiž dříve nebo později tak nějak zůstanou archivovány kdesi hluboko v šedé kúře mozkové. A s každou malou obrázkovou připomínkou minulého času se vám podaří vylovit alespoň malou složku obsahující vzdálené zážitky.
V mém případě je touto složkou aktuálně nejvíce dailymile.com. Zde si totiž eviduji všechny své sportovní pokusy, které mě vedou za mou vysněnou postavou (což se mi při mé spotřebe zmrzliny a gumáků povede možná tak v příštím životě, ale naděje přibírá kila jako poslední!). Vlastně se mi onehdá zdálo o tátovi, jak nastupuje do výtahu a ještě než se zavřou dveře, křičím na něj něco ve stylu – co mám dělat, abych dosáhla poklidného života a blahobytu. Usmál se a odvětil: „Zdravě jez a běhej!“. Tomu říkám rada do života! A tak běhám, zdravě jím jak se dá. Občas se to nedá, ale muž mě stále utěšuje, že se stále krmím lépe než většina britské populace.
Zdar zdravému životnímu stylu!
Jak je směšné to konzumní perpétuum mobile, kdy utratíte nekřesťanské peníze ze pohansky dobré a nezdravé jídlo, abyste jej následně šli vylítat na záchod nebo do fitka. Někdo se dostane do stavu perpétuum imobile, což logicky značí, že pouze spořádáte pohanské jídlo, ale chybí konečná fáze pohybu a cyklus se tak uzavře smrtí na infarkt nebo amputací končetiny v důsledku cukrovky. Tudíž je nanejvýš vhodná doba zmínit, že jsme se s Ondrou rozhodli celý červenec nejíst sladké. Tedy žádná čoko, zmrzka, haribo, sušenky, muffiny, NIC!
Pojmenovala jsem to pak přiznačně „dacanská dieta“. Z prostého důvodu. Nezakázali jsme si třeba takové chipsy nebo oříšky. Oříšky jsou sice supr na omega kyseliny, proteiny a podobné srandy, ale jsou asi dvakrát tak víc kalorický než gumáky, a když je máte ve zvyku sešňupnout do sebe jak starej feťák koks, moc si popravdě nepomůžete. Zpočátku, než jsme si uvykli být bez sladkého, jsme sjížděli i čtyři balíčky týdně. Což je zhruba třičtvrtě kila oříšků do týdne. Domnívám se, že každý kdo se léčí ze závislosti, má potřebu přejít na závislost jinou. Oříšky jsou tu naštěstí drahé, ale i tak.
Naštěstí se nám podařilo expedování slaných pokrmů do našich žaludků udržet na uzdě. Ondra coby muž to nesl statečněji než já, ploužíc se mezi regály s tiky v ústech a očích, pohlížeje na ty dobroty… A? Vydržela jsem to, i když hned při první příležitosti jsem pak spásala enormní množství toho malého gumového potěšení. A k velkému překvapení, očekávaný pocit blaženosti se jaksi nedostavil.
Pět let s Facebookem
Tuhle jsem otevřela Facebook a objevila na svém profilu takovou kouzelnou lištu na pravé straně. Můžete tam kliknout na rok a otevře se vám před očima váš příběh před několika lety. V listopadu to bude pět let, co jsem se zaregistrovala. V hlavě se mi udělal úplný fičák z toho, kam jsem se za tu dobu posunula. Ale objevila jsem tam zajímavé výplody, ač mám jinak ze sebe dojem, že jsem celého bakaláře strávila šprtáním a pařbami, což je vlastně docela v pořádku. No každopádně jsem tu nahmátkou objevila tuto větu:
Co nestihnete zařídit vy, udělá za vás osud.
Docela hezké, že? Na takové to spokojené pochrochtnutí, že jsem před pěti lety nebyla úplně marná, jeden nevymydlený status bohatě stačí. Každopádně s pomocí té kouzelné lišty zjistíte příjemné i znepokojivé věci. Pokud máte Facebook a můžete nahlédnout okénkem v čase zpět. Koukat se na to s nynějším odstupem je však pro mě momentálně příliš nostalgické, zvláště když překračujete vlastní komfortní zónu tisíce kilometrů od domova.
Upřímně jsem vděčná za nástup Facebookové éry v době, kdy už mi bylo přes dvacet. Tudíž se nikdy neprokáže, jaká jsem byla mladá, hormonálně zmítaná pipina. Holky jsou prostě pořád stejné, akorát všechny ty internety jim umožňují se tak nějak veřejně s tím svým rozumem nerozumem obnažovat, z čehož si pak jednou budou rvát vlasy z hlavy a trávit zbytek života mazáním dementních statusů.
První englišová papírová kniha
S blížícím se koncem července nadešel čas pravého anglického papírového čtení. Tuhle jsem se courala po centru a venku stoleček, na něm knížky a pastelkou na papundeklu napsané “každá za jednu libru”. Óch, knihy za třicet korun. Ano nechyběl brak typu Danielle Steel a Rosamunde Pilcher, ale mezi nimi se skvostně vyjímal Mario Puzo. Omerta. Unvitř byly sice intelektuální čárance červenou pastelkou (tipuji tak na věk tři až čtyři roky), ale na čtenosti materiálu to nikterak neubíralo. Naopak jsem si sentimentálně vzpomněla, jak jsem jako malá vymalovala mamince památníček impresionistickými čárancemi se svou zcela oblíbenou fialovou pastelkou. Byly mi taky nějaké ty tři, čtyři roky.
Ještě týž den jsem donutila svého muže vybrakovat naší erární peněženku s drobnými na parkování a vláčela jej ke krámku s knihami. Však bylo na čase, už zavírali! Kniha mi mohla začít říkat Pane. Nebo Kmotro? Každopádně jsem se do ní nadšeně pustila, tempo mám pomalé, ale anglický mafiánský slovník bohatý. Puzo se vyžívá ve velmi detailních popisech. Je to psáno v takovém klasickém stylu a fakt je to báječně čtení. Trochu jsem se louskání bála, ale dá se to. Třetinu už mám za sebou a to nečtu denně.
Rekapitulace
Ještě na závěr malé resumé toho, jak se mi dařilo plnit zadaných deset bodů z předchozího měsíce:
- pokračovat v hledání práce,
Ano, pořád intenzivně hledám. Vytvořila jsem si dokonce list na co jsem odpověděla, na co chci odpovědět a pravidelně si to aktualizuji.
- chodit dříve spát, ideálně v pravidelnou dobu,
Dobrá zpráva – naučila jsem se spát méně, aniž by to mělo negativní dopad na mé duševní zdraví. Vstávám v průměru dříve, přitom spát chodím zhruba stejně pozdě.
- dodělat práci pro klienty, plánovat práci pro následující den,
Práci jsem skutečně dodělala, zvládla jsem to i bez většího plánování. Ale pravda je, že jsem spoustu věcí přehlédla. Proto se snažím lépe a ihned evidovat, co je potřeba udělat, většinou do svého oblíbeného papírového bločku. Byste nevěřili, jak může být člověk línej pro několikasekundovou záležitost!
- zrealizovat v průběhu čtrnácti dnů jeden projekt, co mi už dlouho leží v hlavě
To nevyšlo. Sufrkufr.
- poslouchat opravdu denně angličtinu, alespoň The English we speak,
To taky nevyšlo. Raději jsem nakonec dala přednost TEDu. Nicméně denně se mi to nedaří.
- pravidelněji a více doma uklízet,
Není to pravidelně, ale rozhodně lepší jak v předchozím měsíci.
- více se kontaktovat s přáteli v Čechách,
Jsem mizerná kamarádka, odpusťte mi to. Vy víte kdo.
- mrknout na (dotované) kurzy a vzdělávání, které UK nabízí,
Ano, ale zatím jsem neobjevila žádnou srdeční záležitost.
- více číst a možná i více psát sem na blog nejen ze života v UK…
Hehehe. Nene. Nedaří se. Ale píšu si poznámky do sešitu. Díky nim vznikají mé blogové příspěvky snáze.
- neklesat na mysli!
Takovéto úkoly si dávat je blbost. Pro příště. Protože je přirozené se cítit občas blbě. Jinak nikdy nebudem vědět, jak dobře se vlastně máme.
Tolik k osmému týdnu. Užívejte babí léto, kva kva!
PS: A pokud chcete nasát trochu britské atmosféry nejen přes můj blog, ale i nějaké ty obrázky, tak mě můžete okouknout na Instagramu, kam si nahrávám své oblíbené záběry telefonem.
