V minulém článku jsem stačila letmo nakousnout můj příšerný běžecký styl. Běh sice není o tom jak u toho člověk vypadá, ale momentálně jsem průkopnicí názoru, že pokud něco dělám s radostí, měla by být aspoň trochu radost i na to pohledět.

Samozřejmě tohle nechci nechat jen tak. Hned po závodě jsem četla štosy Škorpilových článků o správném běhu, studovala běžeckou abecedu a shlédla několik zahraničních odborných videí. S mozkem větším jak myš Koumák jsem následujícího dne o svých patáliích vykládala své kolegyni, která se tomu jen smála. Prý podle mého popisu běhám jako Phoebe z přátel. No, nebyla daleko od pravdy. (Ostatně Phoebe byla vždy jedna z mých nejoblíbenějších postav). Od té chvíle mě chytla horečka v boji s nemocí zvanou Phoebe styl. Pokud nevíte co to je tak:

Můj boj s mým příšerným stylem dosáhl maniakální úrovně. Udělala jsem si dokonce otisk mé mokré nohy na kusu staré papírové krabice, abych se ujistila, že nemám náhodou ploché nebo nějak divně vychýlené chodidlo. Otisk byl perfektní, takže na blbé nohy se vymluvit rozhodně nemůžu. Vzala jsem to velice seriózně a začala trénovat běžeckou abecedu. Nejdříve ze všeho jsem ale potřebovala vyměnit boty.

Pro začátek jsem tedy zašla do obchodu, kde jsem koupila své nové boty. Zamířila jsem tam s úmyslem vyměnit je za větší a poradit se ohledně mého běžeckého stylu. Začala jsem tedy prodavačovi (spíše mladíkovi s atletickou postavou za pokladnou) líčit srdceryvný kačeří příběh nesprávného odrazu i došlapu. Ten příběh jsem ze sebe spíše nějak vykoktala, protože jsem si nemohla zaboha vzpomenout na všechny ty nastudované výrazy.

Mladík mi v naváznosi na můj přednes přikázal ať se obuji do reklamovaných bot a proběhnu se před ním tam a zpátky, aby si mohl udělat nějaký reálný obrázek. Najednou jsem byla neskutečně nervózní z toho, že mám zrovna před ním běhat jako nějaký cvičený pudl. Možná na to nevypadám, ale trému z vystupování před jakýmkoliv publikem mám odjakživa.

Samou nervozitou jsem stáhla půlky, zpevnila břicho, nadmula prsa a soustředěně běžela skrze prodejnu tam a zpátky. Mělo to háček. V té nervozitě jsem běžela tak dokonale jako nikdy a tento běh neměl lautr nic společného s mým normálním během ve stylu kulhavého Napoleona při epileptickém záchvatu. Prodavač nechápal s čím mám problém. Proletěla jsem kolem něj lehce jako nějaká gazela, sama jsem se nepoznávala. Dal mi větší boty a poslal dom.

Z nepovedené návštěvy i konzultace viním prachprosté zákony přírody. Když Vás totiž upřeně sleduje pěkný chlap, je to právě příroda, kdo za Vás zařídí, abyste před ním vypadali pokud možno atraktivně nikoliv debilně. Ondra mi oznámil, že mě v životě neviděl tak krásně běžet, prý Škorpil hadr.

Řešení pro vylepšení mého běžeckého stylu tedy existuje – bude k tomu stačit sbor polonahých chlapů atletické postavy, kteří mě budou u běhu upřeně sledovat a já se tak pokaždé proměním v atraktivní gazelu bez ohledu na postavu i věk.

Návštěva obchodu mi tedy velice pomohla. Uvědomila jsem si, jaký rozdíl může postavení těla udělat. Pokud v běžném životě chodím shrbená a s povoleným břichem, nemůžu očekávat, že při běhu to bude jiné. Takže prsa ven, břicho zatáhnout, zadek zpevnit a kupředu hleď!