Čím jsem starší, tím raději mám podzim a všechny jeho stránky. Slunečné dny, které se odráží od barevného listí stromů stejně jako dny ponořené do oparu mlhy. Přistihla jsem se, že se vyžívám v dušičkovém počasí, zvláště od doby, co žiji v Anglii. Mám ráda podzim, protože je pro mě symbolem zpomalení. Vidíte, jak se příroda pomalu odebírá k zimnímu spánku, země brzy utichne.
Tu neděli bylo obzvláště mlhavé ráno. Zvažovala jsem, zda jít trénovat do posilovny nebo vyběhnout. Dala jsem na slova svého muže a vyběhla do dušičkového počasí. Tempo mi držela aplikace Spotify Run. Musím říct, že je to fantastická věc, protože jsem díky tomu neměla velké výkyvy ve výkonu (mám k tomu sklon).
Když jsem dříve trénovala, vždy jsem si pevně určila čas, za který uběhnu danou vzdálenost. Dnes jsem si řekla, že poběžím tak dlouho a rychle, jak jen budu opravdu chtít. Nenastavila jsem si žádný konkrétní cíl a limit. Zkrátka jsem na sebe nevyvíjela žádný nátlak. A ejhle, byl to jeden z nejlepších běhů letošního roku. Spokojeně jsem poklusávala po mokrém spadeném listí a mlha se přede mnou pomalu rozestupovala. Ani ne po půl hodině se začalo rozjasňovat a země vykreslovala dlouhé stíny barevných stromů. Soustředila jsem se na své tělo a dýchání, vnímaje každý sval zapojený do běhu. Bylo mi tak dobře, jak už dlouho ne. Když jsem se pak vrátila, cítila jsem se plná energie, nikoliv vyřízená. Po delší pauze jsem dala hned devět kilometrů, aniž bych měla jazyk na vestě a neupadla do okamžitého stavu hybernace. Navíc jsem splnila svůj obvyklý cíl aniž bych si ho stanovila.
Často v dnešní době posloucháme, že bychom měli mít nějaké cíle, problém je, že už jen tím na sebe vyvíjíme nátlak. Určitě to není nic špatného, ale bohužel si to dost často necháváme přerůst přes hlavu. Nebo aspoň já. Přistihla jsem se, jak si minimálně jednou denně říkám “Měla bych…”. No a čím víc si to říkám, tím větší odpor k tomu mám. Přitom to tak skutečně cítím, že bych měla danou věc udělat, je to pro mé vlastní dobro.
Jsem samé “Měla bych běhat, měla bych více psát, měla bych věnovat více času tomu a tomu projektu…”. Můj život je plný “měla bych”. Řídím se přitom jednoduchým pravidlem – náš čas na Zemi je vyměřený a z toho důvodu je třeba využít jej k něčemu užitečnému.
Byla jsem doslova od malička vedena k tomu, abych svůj život trávila děláním užitečných věcí. Jako dítě jsem navštěvovala bezpočet kroužků a na nedostatek vytíženosti jsem si tak nemohla stěžovat. Díky tomu mám dodnes potřebu si nakládat hodně věcí a co z toho často mám? Stres, frustraci a pocit vnitřního zklamání, že jsem nedodělala věci, které jsem dodělat chtěla. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji svou tendenci být jako splašený kůň, který letí napříč životem a touží po tom, aby toho stihl maximum..
Proto mám ráda podzim. Je to naprosto nevytížené roční období, symbol rozpadu a smrti. Dává mi na vědomí, jak se mnohé věci dějí bez mého vlastního přičinění a já to nemohu nijak ovlivnit, protože jsou mimo mou kontrolu. O to je to horší, když jsou to věci, které nechceme, aby se nám staly. Věci, kterých se bojíme. Přesto si nějakým způsobem s touto situací dovedeme poradit. Byla by hloupost vzdát se jen proto, že něco nevychází tak, jak bychom chtěli.
Podzim je pro mě obdobím rezignace a uzavírání. Nechat zkrátka život plynout a užívat se jej tak, jak je. Vycutnávat si to. Je to o tom neklást si pro jednou na sebe ty zatracený nároky a nepoddávat se jim. Nesrovnávat se. O to víc pak můžete být příjemně překvapení, když se ohlédnete zpět a zjistíte, že jste si vůbec nevedli špatně.
.
