Už skoro týden je to více jak jeden měsíc, co jsem přiletěla a nastal čas prvního bilancování a mého duchaplného kvákání, na které se tu těším celou dobu. Mimochodem, i zde dolehlo léto plnou vahou a je opravdu krásně. Jestli jsem si něco zamilovala tak je to anglická zeleň, kterou nelze vytvořit ani v té nejlepší aplikaci na úpravu fotek…
Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že budu touto dobou trávit svůj čas severně od Londýna, asi se mu troufale vysměji a přetáhnu trencle přes hlavu. Ale láska i nekončící touha po poznání zjevně i La Manche přenáší.
Zn. Hledám práci
Posledně jsem psala, že kašlu na webové portály. Nakonec to nebyla tak docela pravda, protože jeden den jsem objevila server CV-library a odpověděla na asi patnáct různých pozic (nejvíce administrativa). Bylo to spíše ze zvědavosti. Žádná z pracovních nabídek se mi nijak zvlášť nezamlouvala. Upřímně, znovu už to neudělám. Měla jsem pak ve výsledku pocit, že jdu proti sobě samé. I když jsem otevřená zkoušet nové věci, se svým kreativním mozkem by administrativní práce byla pomalá mentální sebevražda. I když kdo ví. Třeba taky ne.
Hodně jsem zapojila hledání polovičního úvazku. Pro začátek by mi to bohatě stačilo, protože si chci stále uzmout prostor pro vlastní práci a projekt, který už mi několik let leží a zraje v hlavě jak archivní vínečko, čímž omlouvám vlastní neschopnost ho zrealizovat. Okruh hledání jsem také rozšířila až za kraj Londýna, protože při polovičním úvazku mi nevadí dojíždět párkrát do týdne přes hodinu.
Do agentury jsem donesla reference, které ze mě spolu s životopisem patrně nikdy neudělají vhodnou kandidátku na nějakou jednoduchou pozici. Abych pravdu řekla, cítím se zklamaná, ač jsem tam již zaregistrovaná třetí týden, ani se neozvali. To mi neříkejte, že tam nemají práci na leštění porcelánovejch uší!
Nové rituály
Výhodou pobytu mimo své domácí prostředí v zahraničí je možnost zcela naplno pocítít své osobní kvality stejně jako nedostatky. V tomto směru je to skvělá sebereflexe. Alespoň pro mě. A taky si uvědomíte, jak moc život o práci je. A tím nemyslím práci, kterou denně vykonáváte proto, abyste se uživili a zajistili si své spokojené bytí. Míním tím práci na sobě samé. Pokud navíc do nového začátku započítáte i vztah, na kterém vám upřímně záleží, dostáváte se do zcela nové roviny života, kde řešíte více aspektů najednou. Koneckonců celý život řešíme vztahy nebo práci. A pak děti, když na to dojde.
Od státnic jsem zcela vypadla z jakéhokoliv rituálu,ať už školního nebo pracovního, a tak dávám dohromady kdesi na půli cesty odhozenou discplinovanost. Došlo mi, jak moc lidé žijí různými rituály i zvyklostmi, a jak jsou důležité pro pocit vlastní pohody a bezpečí. Já jsem velkou část z nich zahodila a vytvářím nové. Mým úplně prvním je pravidelné běhání. S hrdostí mohu říct, že mám za sebou úpěšně měsíc běhu, kde své minimum držím na třikrát týdně. Oslavím jej svým prvním závodem tuto neděli. Mým druhým skvělým rituálem jsou čtvrteční obědy s Michelle, angličanka a úžasná ženská. A třetím je badminton a posilovna s Ondrou. Ano, beru to pozvolna a s rezervou, nicméně tento měsíc do toho chci šlápnout. Tím nemyslím zrychlit běh, ale začít s dalšími fajn zvyklostmi přímo na sobě, které mi pomohou s adaptací i pozitivním posunem osobnostních zvyklostí.
Odstup, komfortní zóno!
V okamžiku, kdy se dostanete mimo svou komfortní zónu výraz „pracovat sama na sobě“ už skutečně není prázdná fráze. Já se tu mimo svou komfortní zónu bezpochyby skutečně dostala. Koneckonců, nevím jak u vás, ale mám beztak dojem, že když jsme ve svém pohodlí příliš dlouho, život nás vždycky tak nějak hezky nakopne, abychom se nenudili. To se pak stávají takové ty události, které nás docela semelou.
A vůbec, život mi mnohdy připomíná házení neplavců do vody s tím, že se pak někteří snaží rychle nějak uchytit, jiní se chvíli nechají unášet proudem a pak třeba ukotví na pěkném břehu. No a pak jsou tu případy, které se sem tam zastaví na nějaké té plážičce, jež jim po určité době přestane stačit a plují dál, až se dostanou na to správné místo. Nebo si to aspoň myslí do okamžiku, než je něco vyžene zpátky do plného proudu.
Čím víc však člověk s proudem života tak nějak bojuje, tím víc se mnohdy topí. Takže nechat se unášet, zdá se býti nejlepším řešením. Koneckonců řeka života není poklidná a ať už jste někde na břehu, nebo plujete po proudu, vždy se objeví něco s čím se musíte vypořádat. Málokdo z nás má totiž dokonalé plavecké techniky. A když už je jim blízko, tak zjistí, že nejsou potřeba.
Občas jdou věci snadno a někdy je to horší. V každém případě je to pro mě zkouška trpělivosti a té já nikdy moc neměla. Takže to považuji za takový zatěžkávací test mé osobnosti. Ostatně ruku na srdce, málokdo dnes nemá povahu typu „chci tohle všechno a nejlépe ihned“. A to přitom sami těžko víme, co je pro nás nejlepší, jen si u mnohých věcí přejeme, aby to tak bylo.
Člověk míní…
Život mě definitivně naučil, že plány jsou dost často od toho, aby se neplnily, ale dostaly nás někam, kam bychom se za jiných okolností a bez těchto plánů nikdy nedostali. Jednoduchý příklad – všeho jsem si vzala minimum (však znáte můj příběh s 15 kg kufrem) s nadějí, že brzy najdu práci, přestěhujeme se do většího a koupím si vlastní šatní skříň, kterou budu mít napchanou hadrama a super botama. Takhle jednoduše zněl plán. Chá, chá.
Plány nejsou důležité tím, jak se toužíme někam dostat, ale jak se díky jejich realizaci pohneme z místa, a tak či onak se naučíme něco nového. Tuto věc ovšem u mě kazí obava z vlastního selhání, protože znáte to – věci nejdou podle plánu. Nebo tak jak jsme si představovali. Nebo i tak, jak si to představovali a představují ostatní.
A co teprve pak, když to prostě nejde. Chytnete nerva a modlíte se, aby se to brzy vyřešilo. Nejlepší je ovšem léčba šokem. Stresujete se, aby pak přišlo něco, co vám dá skutečný důvod se vystresovat a vy zjistíte, jak moc věci berete vážně.
Jsem tu sice měsíc, ale po všech svých zážitcích a zkušenostech mám dojem, že mi to snad dalo více než vysoká. Jde o to, že když studujete vysokou školu, máte nějaký cíl, něco co je na konci. Pak najednou nastoupíte do života, v němž vás čeká práce a na konci leda smrt. Otázkou zůstává, jak pak takový život vyplnit. Třeba mezitím, co to řeším, se začne plnit tak nějak sám od sebe. Například tento článek už mám rozepsaný skoro týden a za ten týden se událo tolik věci, že bych jej dnes napsala úplně jinak.
Co chystám v dalších měsících…
- pokračovat v hledání práce,
- chodit dříve spát, ideálně v pravidelnou dobu,
- dodělat práci pro klienty, plánovat práci pro následující den,
- zrealizovat v průběhu čtrnácti dnů ten projekt,
- poslouchat opravdu denně angličtinu, alespoň The English we speak,
- pravidelněji a více doma uklízet,
- více se kontaktovat s přáteli v Čechách,
- mrknout na (dotované) kurzy a vzdělávání, které UK nabízí,
- více číst a možná i více psát sem na blog nejen ze života v UK…
- neklesat na mysli!
Tímto uzavírám svůj první měsíc pobytu a těště se na události dalšího měsíce, první týden už mám skoro za sebou, a že to teda bylo něco! Od příště zas normálně reporty, tak připravte okuláry!
Žabule
