Ještě den před odletem zpátky do Čech jsem zjistila, že na svém anglickém čísle mám nějaké vzkazy ve své hlasové schránce. Aby bylo jasno, celý tři týdny jsem udržovala druhý telefon při životě. To kdyby se náhodou objevila nabídka, která se neodmítá. Nu a den před odletem na to hodím bobek a hned se stanu žádoucí. Neuvěřitelné.

A tak jsem se upřímně nemohla dočkat až přistanu v království nebeském a vyberu si hlasovou poštu, ježto u nás by to bylo zbytečně drahé a já neměla dobitý kredit. Volali mi z pracovní agentury. Třikrát, což je co říct. Nutno podotknout, že jsem jim psala dva dny před odletem mail s informací o mém velkolepém návratu a touze začít co nejdříve pracovat. Tak bleskovou odezvu jsem po poslední zkušenosti upřímně nečekala (posledně jim trvalo tři měsíce než mi něco nabídli, teď ani ne tři dny).

Agentúra

Hned druhý den po příletu jsem nacupitala do jejich kanclu, kde mě už paní agenturová vítala, posadila do křesla a začaly jsme zběžný hovor (po vánoční dieta a tak).

Když si vzpomenu, jak se ke mně chovali poprvé a teď, je to vskutku hodně velký rozdíl. Znají mě a snad i vidí, že se snažím. Tak zpět k paní agenturové. Prý mě v mé původní práci moc rádi zase přijmou, ale má něco lepšího. Tohle mě upřímně hodně povzneslo, protože jestli jsem něco nechtěla, tak zpátky do továrny. Sice jsem byla smířená s lecjakým osudem, ale mé přání bylo evidentně vyslyšeno. Takže práce v kanclu pro nadnárodní společnost (ach ty korporace). Co ale budu přesně dělat, to říct nedokázala. Prý nějaké hodně základní úkony v administrativě ve stylu vezmi papír, sundej sponku, založ papír.

V duchu jsem si představila ty šílené pláty, ze kterých jsem trpělivě dloubala odličovací tampóny do krabice a také mé rozežrané ruce z dezinfekce se zničenými nehty. To bohatě stačilo k přesvědčení, že horší to určitě být nemůže.

Nástup byl naplánován na čtvrtek, jenže nějak jim onemocněl personál, co mě měl trénovat, tak jsem nastoupila v úterý. Aspoň jsem si užila trochu více volna a mohla se tak věnovat jednomu projektu, do nějž vkládám své naděje i nadšení ve volném čase. Ale o tom někdy jindy.

První den v práci…

V úterý jsem tedy přišla do práce. Vedoucí si mě přísným okem změřila a zeptala se mě, jak jsem na tom s fakturami. Tak jsem vyblekotala, že vím, co to je a k čemu slouží. Posadili mě k počítači s Tsungai a trénink začal. Tedy, dá-li se to nazvat tréninkem.

Slečna ze Zimbabwe v mém věku mě zasypávala informacemi. Nicméně jsem rozuměla co říká a plnila jsem úkoly. Respektive jsem se o to snažila, ale bylo to něco úplně nového, takže jsem přirozeně připomínala dítě, co se učí chodit. A zapisovala jsem si. A byla jsem zticha. A měla jsem oči jak tenisáky, protože přede mnou ležely v poště stovky mailů s fakturami, bankovními detaily a mým úkolem je tohle vše připravovat k dalšímu procesu.

Nejenže jsem dostala administrativní práci na starost, ale navíc dávku zodpovědnosti. Celá práce vypadá na první pohled docela jednoduše, ale je extrémně snadné udělat chybu, protože musíte pracovat tak rychle, jak jen to jde (zkuste si přes den vyřídit tisícovku faktur), jelikož na vyřízeni papírů máte vymezený čas, tak jako faktury mají omezenou splatnost. Byla jsem z toho docela vyplašená. Hlavně ze začátku.

Nikola

Nevím čím to, ale pak si po pár hodinách asi na oddělení uvědomili, že když tam mají ještě jednu Češku, tak bude rychlejší, když mě zaškolí ona. Když to tak vezmu zpětně, je to taky dobrá náhoda. Za prvé mi drželi místo na oddělení účetnictví, což je patrně to nejlepší, co se mi mohlo stát. Mají tam pořád dost práce a až mě zacvičí na stávajícím fleku, půjdu nejspíš ještě na další dva další, což znamená, že mi není odsouzen úplný stereotyp. Mohla jsem totiž například ze sešitých kancelářských dokumentů sundávat svorky nebo skládat papír. Nebo vkládat data do počítače. Má práce zdá se býti nejvíce proměnlivá.

Za druhé opět je tam převážně britský personál a teď už dvě Češky :). Já a Nikola. Je to ke všemu neuvěřitelně milá a příjemná slečna s andělskou trpělivostí i obličejem a křivkami slovanské bohyně. Má krásné dlouhé blond vlasy až po pás, zelené oči a hezké rysy v obličeji. (Ano, já být muž, tak jí pěji milostné balady po oknem). Tohle mi tuším do začátku ušetřilo spoustu stresu (její povaha, nikoliv vzhled, byť jsem přesvědčena, že půlka mužského personálu ji tam tajně miluje). Těch nervů jsem si užila i tak ažaž, protože jsem si připadala jako retardovaný tvor, co nezvládá základní úkony. První dva dny mi mozek tekl ušima. Nekecám. Poprvé jsem si přiznala, že mám nejspíš vážnou poruchu pozornosti, když tak často přehlédnu další tabulky, přílohy, zapsat počet dokumentů, nastavit tiskárnu…

Rozšlápnout to jako nový boty

Naštěstí, ve čtvrtek už jsem se tak nějak začala v tom orientovat a v pátek jsem už ve většině případů dělala věci tak, jak se ode mě očekávalo. První dva dny jsem se ale upřímně bála, že mě na férovku vykopnou. Ale já jsem v tomto směru magor a na sebe velmi náročná. Naštěstí se tak nestalo. Je to skvělá zkušenost a změna.

Včera to byl týden, co tam pracuji, od pondělí samostatně. Zatím se nestal žádný průšvih, za což jsem ráda a jsem sama zvědavá, jak se to bude dále vyvíjet. Věřím, že k mému posunu do kanceláře pomohla i zřejmě skvělá reference z minulé práce – pravda, byla to jen brigáda na plný úvazek, kde jsem připravovala odličovací tampóny, ale pracovala jsem s plným nasazením, chodila včas a vždy se snažila usnadnit i práci mému okolí. Nu, vyplatilo se. Vybudovala jsem si důvěru agentury natolik, aby mě posunuli o stupínek výš. A já upřímně doufám, že to není stupínek poslední.