Poslední dobou moc nepíšu, protože žádné téma mi nepřipadá dost dobré. Musí obstát před největším kritikem – přede mnou. Zvlášť v dnešní době to není jednoduché, protože kolem kolují miliardy všelijakých článků a já si říkám jestli to má vůbec smysl, přispívat do té velké černé díry neprobádaných dat. Jenže když Vám nic nepřijde dost dobré, nedáváte ničemu vzniknout. Někdy zkrátka nelze jen čekat na dokonalý okamžik, protože věci jsou už perfektní tak jak jsou. Život je přece jenom tady a teď bez ohledu na to, co k nám přichází a jak fádní nebo dobrodružné to je.

Například běhání. Kdybych byla od začátku příliš kritická, nikdy bych s tím nezačala a běh by se tak nikdy nerozvinul do jednoho z mých nejoblíbenějších koníčků. Běhám čtvrtým rokem. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem se bez většího rozmýšlení hned po Vánocích přihlásila na maraton. Trochu mi to přípomnělo nákup jednosměrné letenky do Anglie. Co je nejkrásnější na těchto spontánních rozhodnutích? Že obvykle nepřemýšlíte o případných budoucích nástrahách. Vypořádáte se nimi za pochodu, což bývají ty nejlepší životní lekce.

Moje aktuálně největší nástraha při tréninku bylo běhání v zimě. Věřte mi nebo ne, na něco takového jsem při registraci vůbec nepomyslela. Leden i únor byly velice mrazivé měsíce. Sílu letošní zimy jsem indikovala i díky tomu, jak často jsem škrábala auto po ránu, což bylo několik týdnů prakticky nepřetržitě. Nemůžu si pomoci, ale připadalo mi to jako naschvál. Běžecký pás je pro mě nepřijatelnou alternativou, takže nezbývalo nic jiného než se s tím poprat.

V mém případě boj vypadá tak, že dvakrát v týdnu vyběhnu brzy ráno před prací a pak jednou o víkendu. Běhy v průběhu pracovního týdne jsou dlouhé 45 minut. Ukázalo se, že tato doba stačí na to, aby se mi ve vlasech udělala regulérní jinovatka. Víkendový běh je vždy dlouhý, vzdálenost se každým týdnem o jednu míli nebo dvě zvyšuje, aktuálně se pohybuje kolem devatenácti kilometrů.

O to více jsem byla šťastná, když jsem jej jednoho rána na chvíli ucítila. Bylo to jako jemné teplé pohlazení na zmrzlé tváři. Jaro. Už to nejsou jen rozkvetlé sněženky a pár nahodilých teplých dní. V tu chvíli se neubráníte blaženému úsměvu, byť je stále začátek března a lítý boj se zimou ještě neskončil.

Nejhorší běh byl pro mě v mínus čtyřech stupních, což tady odpovídá mínus osmi. Díky proslulému vlhkému ovzduší si tu musíte v zimě odečíst další čtyři stupně. Co to znamená? Můžete se obléknout jak chcete, od dotěrné anglické vlhkosti vás NIC nezachrání. Zimní období v Anglii zkrátka stojí za prd a to nemluvím o nedostatku slunce i denního světla. Jakmile tu teplota jde pod nulu, je to nemalé utrpení. Má to samozřejmě i své výhody. Díky běhaní venku jsem se otužila, omezila počet vrstev oblečení a navíc mě zima nutí držet zvýšené tempo. Jinak bych se totiž zlomila v zatáčce jak eskymáčí pes.

Moje příprava na zimní běhy začala a skončila nákupem čelovky, kterou jsem nikdy nepoužila. Vystačila jsem si totiž s pomocí přírody a znalostí terénu. Jedno velice mrazivé ráno mi nad hlavou hvězdy zářily obzvláště jasně. Akorát tak na to, abych udělala jedno dlouhé táhlé „ách“ . A tak se to zkrátka stalo. Zima mě naučila milovat ranní běh. Běžela jsem za svitu hvězd, za pichlavého mrholení i v mlze husté jako mléko. Mou poslední odměnou byl velkolepý ohnivý východ slunce v zádech. Jeho oranž zbarvovala prašnou cestu zatímco se špičky mých bot marně snažily dohonit můj dlouhý stín a na větvích keřů již opatrně vykukovaly první drobné lístky.

Ranní běh mi dovoluje prožít příchod dalšího ročního období zcela novým způsobem. Ráno mě vždy potěší svým kouzelným prchavým okamžikem, ať už je to nebe plné hvězd či zářící měsíc vykukující zpoza oblak, dechberoucí východ slunce, pasoucí se stádo krásných koní, labutí pár na zrcadlově klidné hladině řeky, hejno divokých hus i racků, které mi proletí nad hlavou nebo divocí králíci, kteří se prohání trávou podél cesty jako malí delfíni.

Nikdy by mě nenapadlo, že běhání bude přinášet tolik okamžiků prosté blaženosti prostřednictvím štědrých výjevů matky přírody. To je na životě to nejlepší. Když už se odvážíte vydat na jakoukoliv cestu, vždy se budete těšit z něčeho zcela nového co může Váš život někdy méně a někdy více okořenit. Záleží jen na Vás, jaká bude výsledná chuť. Proto je dobré dát někdy prostor věcem, jež na první pohled nemusí být dost dobré, dokonalost dříve nebo později přijde byť v jiné podobě než byste si mohli myslet. Stačí vydržet.