Remembrance Sunday

Přiznám se, že jsem nikdy neměla pozitivní vztah k charitativním akcím a dobrovolným příspěvkům. Jen si vzpomenu na ta zvláštní individua vnucující plyšová magnetická zvířátka v podchodech a už se mi dělá mdlo. A nebo fundraisery, na něž hnutí dělají permanentní nábor a zavalují spamem internetové  portály zaměřené na brigády i práce, takže si je pak spojíte spíše s jejich zoufalým náborem než smysluplnou činností.

U nás jsem párkrát příspěla na nějaký to Kuře, na Český den proti rakovině a Bílou Pastelku. Bavíme se v řádech drobných. Pak jsem odletěla a během svého půlročního pobytu se mi nějakým způsobem podařilo utratit na charity více, než jsem stačila přispět v Čechách za celý život. A kdyby nebyl vyprodaný parádní celonoční londýnský pochod proti rakovině, za jehož vstupné byste si mohli užít luxusní víkend pro dva, bylo by to ještě horší. Shledala jsem, že problém mého mizivého přispívání v Čechách nebyl ani tak ve mně, ale ve způsobu, jak to celé u nás funguje. A to jsem ještě netušila, jak mě zválcuje oslava Dne válečných veteránů.

Odkaz na zdroj obrázku zde.

Vlčí máky u srdce

Anglie Den válečných veteránů neuvěřitelně prožívala. Už týdny dopředu se pořádala masivní sbírka na všech možných veřejných místech. Peníze jdou na pomoc přeživši vojákům z druhé světové války i Afghánistánu. Další část peněz je investována do škol a vzdělávacích programů, které mají budoucím generacím připomínat významnost tohoto dne a hrdinství lidí, kteří bojovali za svou vlast. Vzpomínkové akce napříč celou Británii dávaly vědět, že tato země nikdy nezapomene na těžké časy, kterými si prošla.

Drtivá většina lidí po celý týden nosila papírový vlčí mák připevněný na klopě kabátu, čímž veřejně dávala najevo svou podporu. Nejen během kampaně si můžete kupovat různé předměty. Výtěžek jde do kasičky britské Královské legie, jíž je akce zaštítěna, a která se mj. snaží zajistit důstojnější život vojákům nebo pozůstalým rodinám.

Všechny tyto předměty jsou udělané tak, aby symbolizovaly charakter celé akce. Například malé dřevěné křížky, jež lze uložit na viditelná veřejná pietní místa tomu určená. Na drobných křížcích pak visely až srdceryvné vzkazy od dětí i dospělých, až jsem chvílemi měla dojem, že válka skončila teprve včera. Atmosféra, která z toho sálala byla neuvěřitelná a vyvrcholila nedělním setkáním (Remembrance Sunday) na náměstích a pietních místech.

Odkaz na zdroj obrázku zde.

Ať už jsem byla v Londýně nebo v Hertfordu, oběma místům dominovalo enormní množství lidí, kteří přišli na náměstí za jediným účelem – vzdát hold. Neváhali obětovat své nedělní dopoledne trpělivým stáním a nasloucháním věčné připomínce obětí válek bojujících za svobodu, kterou si sami vzájemně bereme.

Marně jsem pak ještě dlouho lovila v paměti ve snaze najít něco, co by mě tolik strhlo u nás. Kromě vysokoškolského studentského lampiónového průvodu (což byla v porovnání s tímhle decentní akcička) jsem nikdy nezažila takovou masivně sdílenou kolektivní atmosféru. Existuje vůbec něco, co by i náš národ takhle stmelovalo?

Od té doby si opravdu upřímně a zřejmě utopisticky přeji, abychom i my našli společně jediný den nebo i autoritu, která nás dokáže opět stmelit a dát najevo vzájemný respekt, který mi v naší zemi tak strašně chybí. O to víc mě potěšilo, že moderátoři ČT měli vlčí máky na klopě také (jaktože jsem si jich doteď nevšimla?).

Trapas trapasů

V pondělí 11.11. jsem pak nastoupila do práce jako každý jiný den. Přesně v 11 hodin se přístroje zastavily a hrající rádio začalo náhle šumět. Všichni byli zticha. A já jak největší dacan, nevěda která bije, zeptala jsem se v prvních vteřinách minuty ticha Sandry, proč má tak komický výraz, pročež si vložila ukazováček na rty. Ztuhla jsem, rozhlédla se kolem sebe a zrudla víc jak všechny vlčí máky dohromady. Tiše jsem truchlila s ostatními. Cítila jsem se trapně. Za sebe i za to, že o takové sounáležitosti si v Čechách mohu leda nechat zdát. Alespoň prozatím.

PS: Pokud nijak moc netušíte, která bije a o Dni válečných veteránů nevíte skoro nic, doporučuji zajímavé faktické informace tohoto článku. Budete přinejmenším zase o něco chytřejší a nebude vám hrozit, že v celonárodní minutě ticha začnete kvákat cosi o srandovních ksichtech.

(Ano, tuto malou osvětu beru jako zadostiučinění za ten můj pondělní trapas).