Věděli jste, že Angličani milují fotbal v dešti? A libují si v kopané v zimě i ve sněžení? Ano, podzim už si ráčil překročit jednou nohou práh a fotbalová hřiště na zimní sezónu jsou připravena (v létě se tu moc nehraje). U mě blogu si však můžete ještě párkrát vychutnat odlesk léta. V tomto případě to bude o mém prvním malém hudebním festivalu a také něco o mém kulinářském pečícím umění, tož přeji pěkné počtení.

Rock at the Castle

Tedy nazývat to jednodenním rockovým festivalem je odvážné. Přejmenovala bych to spíše na jednodenní akci pro rodiny s dětmi, mezi nimiž jste mohli legálně popíjet neomezené množství alkoholu. Je tu hodně mladých rodin. Přičíst to lze také tomu, že Anglie je bezpochyby štědrým sociálním státem, který podporuje mladé rodiny s dětmi.

Na tom rockovém festivalu vlastně nic moc rockového podle mě nezaznělo. Nejvíce si vzpomínám na bandu mladých diskofilů, kteří naběhli na pódium se zajímavou choreografií, v níž nechyběl opelichaný vánoční stromeček a santovské paruky. Jejich vystoupení spíše připomínalo skandování polních fotbalových fanoušků nebo spíše hudební anarchistické povstání deváťáků základní školy. Jenže já mám dar pamatovat si to nejhorší.

Samozřejmě tu byla hezká sólová vystoupení mladých slečen i povedené revivaly. Co mě však dostalo, byly rockové balady zahrané na harfu. Konkrétně na dvě harfy a jednu kytaru. Hodně zajímavé složení. Tuším, že kapela měla super název jako „Struny Schrodingerovy kočky“. To nejde nemít rád, uznejte. Jednodenní akce se mi moc líbila a české festivaly by se mohly v lesčem inspirovat. A co se mi konkrétně zalíbilo?

Vstupné dobrovolné aneb charity tu frčí

Pokud jste chtěli něčím přispět, mohli jste vhodit do plechových kotlíků, kolik jste chtěli. A nebyl to obyčejný kotlík, byl to charitativní kotlík! Oni tu ty charity docela prožívají. Hodně mě oslovil systém jejich fungování – mají tu specializované obchody s použitými věcmi, které Angličani nepotřebují. Jsou to prakticky zánovní věci. Lidé nosí prostě veškeré nepotřebné zboží přímo na prodejnu, tam si to personál obchodu přebere a dají vhodné produkty znovu do prodeje. Výtěžek pak putuje například do hospiců se starými lidmi.

Jídlo a pití za normální ceny

Klasika. Spoustu stánků s jídlem od domácích mufinů přes zmrzlinu po hot dogy a hambáče. Ač to byla poměrně velká akce čítající několik set lidí, tak to nutně neznamenalo “zdražíme, ať na tom co nejvíce vyděláme”. Naopak, ceny všech jídel i nápojů byly jako v každém běžném obchodě, ne-li levnější. Paráda.

Konzumace vlastního povolena

Mnohé rodiny to pojaly jako fajn piknik. Donesly si vlastní jídlo, pití a absolutně nikdo s tím neměl problém. Přesto byly fronty na stáncích, ale ne natolik šílené, abyste se připravovali o čas, který můžete využít smysluplněji než čekáním na kelímek s nápojem, co vám o chvíli  později někdo vyrazí z ruky (nebo se sami polejete a začnete zvažovat účast na Miss mokré tričko). Jo, byla tu jediná podmínka – pití, které jste si přinesli nesmělo být ve skle. Z bezpečnostních důvodů.

Průběžný úklid

No to víte, domorodci britského ostrova nejsou zrovna pořádkumilovný národ. I v případě obyčejné víkendové barbecue jsou po sobě schopní zanechat takovou spoušť, po níž byste se mohli domnívat, že park čelil nemilosrdnému divokému nájezdu vikingských prasat. Spousta peněz tu ale proteče do úklidu.

Každý tu platí městu poměrně vysoký poplatek, který odchází zároveň s nájmem na bydlení (čím lepší bydlení máte, tím vyšší daň dáte městu). Ročně to může být až tři tisíce liber, což je v přepočtu skoro sto tisíc. Je to však vidět na stavu a čistotě města i silnic – perfektní.

Dost často se tu stává, že jak Angličan jde, tak odpad odhodí, takže průběžný úklid na větších akcích je více než žádoucí. Mezi lidmi se motal personál s pytli a průběžně sbíral odpadky ze země pomocí nabodávacích tyčí. Sympatické mi bylo zapojení postižených mladých lidí, kteří také pomáhali uklízet. Byli v doprovodu asistentů a ochotně se zapojovali.

Žádné sklo

Musím to zmínit zvlášť, protože mě to nadchlo. Není to osvobuzjící, když se můžete (opilí) volně válet po zemi a nebude vám hrozit pořezání?

Knižní bufet

Tak jsem to tedy nazvala já. Na akci byl stánek obklopený stovkami zánovních i starších knih. Prostě polní knižní antikvariát, cena za knihu v přepočtu nějakých deset korun. A tak se přebíralo, vybíralo a i já šla s pár novými kousky, mezi nimi např. Jane Austenová.

Nafukovací atrakce

Velký skákací hrad se žirafou a pak velké nafukovací mláticí tyče pro poctivý boj na velké nafukovací žíněnce. (Tohle je spíše moje  soukromá zpověď :-)).

Večeře po anglicku

Den na to jsme byli pozvaní na večeři k Michelle. Oficiálně nám již skončil naordinovaný měsíc bez sladkého, takže jsem se jala role hospodyně a upekla skvělý špaldový jogurtový koláč s borůvkama, jehož mise byla posloužit jako zákusek na večeři. V receptu stálo, že se to peče cca 20 minut. Já to pekla cca hodinu a skotačila kolem trouby jak ten domorodec. A protože se nám tu poměrně špatně odvětrává, vůně drobenky, skořice i borůvek tu ulpěla na několik dní. Koneckonců tady dole lze snadno na chodbě detekovat kdo vařil a co vařil.

Měli jsme mrkvovou polívku. Zní to asi děsivě, ale bylo to vážně moc dobré a velmi dobře kořeněné. K tomu byly na stole krekry typu slaných TUC a paštika. Docela originální kombinace, tak jsem omatlala krekr paštikou jako starter a pak jsem do sebe hezky naládovala polívčičku. Jsem hodně polívčičkovej typ a mám tu jedno oblíbené místo, kde dělají vynikající domácí polévky. Nostalgicky si tak připomínám mámino kulinářské umění, protože ona je na polívky naprosto bezkonkurenční mistr.

Jako druhé připutovalo takové kuřecí kung-pao na způsob leča s rýží. Rýže byla z varných sáčků, to rádoby lečo mi s tím kuřetem a houbama moc nešlo dohromady, ale jsem vděčnej strávník, byť ty jídelní kombinace jsou tu docela nezvyklé. A pak jsem měla čokoládovou pěnu s ovocem a na závěr ten svůj koláč. Ondrovi hodně chutnal, mně jakbysmet a hostitelé byli poněkud rezervovaní, i když Colin (manžel Michelle) poctivě vyďobal drobenku. Naše české chuťové buňky zjevně prošly jinou evolucí než jejich. Každopádně jesli si chcete taky slintnout, tak:

Jak to jen slušně říct – cítila jsem se enormně přežraná. Večeře byla super, protože Michelle a Colin jsou báječný pár, který jsem si zamilovala od prvního setkání. Michelle je takovej můj strážný anděl v ženském, pravidelně mi píše textovky, ptá se jak se mi daří, jak vše zvládám a podporuje mě. Má navíc neuvěřitelnej smysl pro humor. Fakt díky za ní i vás milí čtenáři.

Už je to zas nějaký dlouhý, takže budu končit. Tak zase příště!