AnnaLogy

Between the worlds, real and unreal.

Život v UK

Sedmý týden v UK

Konečně se dostávám k dalšímu článku. Bída, bída vážení, mám dojem, že s přicházejícím koncem měsíce mě vždycky chytne nějaký druh deprese. Navíc se mě přirozeně chytají takové ty standardní trudomyslné myšlenky spojené se steskem po domovině, domácí péči, přátelích i rodině. Myslím, že nic nestandardního.

Hlavně se neztotožňuji s tím, jak čas utíká. Ano, absolutně nic nestíhám. Také vás asi zklamu, ten týden tehdá bylo v Anglii hrozivé vedro. Vlastně nejen ten. Trvalo to týdny dva, ne-li více. A to znamená co? Že o co víc se teplota dostávala do plusových hodnot, produktivita padala do minusových, a s vedrem se mi nějak odpařily ty nejzásadnější detaily mého místního bytí.

Mimochodem anglický trávník je jako namalovaná bloncka bez kondičky. Vypadá hezky, ale prd vydrží. Je sice po většinu času náramně zelený, ale pak jednou udeří tropy a do tří dnů z něj máte pouštní step. Tuším, že údržbáři si užívali parádní placené volno, jelikož nebylo co sekat. A že se jinak nasekají! Prý takové vedro tu nepamatují víc jak 70 let.

Ale víte co, každý rok se stane něco, co tu lidi nepamatovali přes generace, i když… vlastně jsem si vybrala na příjezd dobrý rok. Alespoň co se událostí týče. Po mnoha letech tu panovalo nejen pořádné léto, ale Murray prolomil britské tenisové prokletí ve Wimbledonu, táhnoucí se z minulého století. No a Kate s Williamem se dočkali toho jejich Royal Baby, což musíte uznat, že takové královské děti se dennodenně nerodí. Ale s tím humbukem kolem toho se osobně neztotožňuji, i když Angličané to tu vážně dost prožívají, což je ostatně milý. Pořád je to lepší než proslulá mediální pozornost na novorozeňata typu Quentin Kokta.

Anička gurmán

Momentálně můj život lze shrnout do pár opakujících se sekvencí. Práce z domu, čtení anglických užitečných článků (to mi jde a baví), občas poslech angličtiny (to mně tak moc nejde a nebaví), čtení neužitečných českých článků na téma Iveta Bartošová (vtip), hledání zajímavých pracovních míst, kokina a spánek.

Mezitím proběhne spousta takových těch maličkostí, na mnohé jsem úplně zapomněla, ale naštěstí něco málo mi tu uvízlo. Takže například jsem v sedmém týdnu (to zní jako těhotenství, že?) poprvé vařila žampiónovou omáčku. Našla jsem hned na první pokus naprosto báječný recept pro majdu. Aby to náhodou nebylo košér, namrskala jsem do ní krůtí maso.

Víte, na kariéru vegetariána jaksi nejsme doma připraveni (občas mívám vnitřní morální pohnutky, které zmizí s prvním zahlédnutým plátkem růžovoučkého plátku šunky). A co víc, objevili jsme luxusní belgickou i kuřecí paštiku a nepomohlo nám ani shlédnutí skvělého filmu Home – to je taková příjemná ekoagitka, vedle Samsary a Baraky vskutku fajn počin, doplněný o nějaké ty faktické komentáře, jak plundrujeme matičku zemi. A aby lidi nebyli za úplné grázly, zaslechnete i zajímavé informace o tom, jaké změny již činíme, aby si lidstvo o pár desítek let protáhlo naději na svou bídnou existenci.

Každopádně omáčka se povedla, navíc by mohla dostat nálepku „pokus o zdravou stravu“. Nechtěla jsem totiž být úplnej tatar, tak jsem bílou mouku nahradila špaldovou a těstoviny jsem nahradila žluté za takové ty organické hnědé. A prostě ňam. Mateřskou asi jednou zvládnu.

Jedno depresso…

Když už jsem u toho jistého druhu veřejného moralizování. Nevím jestli je to mnou nebo dobou, ale už jen při otevření emailové pošty či při pohledu do regálu na zboží v akci si říkám, do čeho jsem se to narodila. Přitom právo nadávat mají děti v Indii, když si tu tak kvákám s plným pupkem, internetem a dobrou vodou z kohoutku.

Přesto mě tento typ jistého nechutenství chytá se železnou pravidelností. Tuhle jsem usilovně přemýšlela nad tím, co není zmonetizované. Předem vám doporučuji, abyste se do takového uvažování nepouštěli, pokud si chcete zachovat zbytky duševního zdraví, které vás udržuje při pokojném životě tohoto nepokojného světa. Je to prostě poměrně dobrodružná, ztrátová stezka a není tzv. monetizovatelná.

Znáte to, procházíte se po Tescu, slyšíte nesynchronizované pípání z pokladen, čas se zpomalí, vidíte unavené oči hezké slečny pokladní, nacvičený úsměv a zatímco si dáváte věci do tašky, říkáte si, kolik lidí má takhle unavené nebo vyhaslé oči. A proto si raději uhýbáme pohledem. Inu ve středověku taky trpěli syndromem vyhoření, ale za ten mohla inkvizice.

Světlo na konci tunelu… nebuď protijedoucí vlak!

Přiznám se, mnou zadané úkoly se mi nedaří plnit, jak bych chtěla. Asi jsem se jich nakladla moc a nechce se mi život dávat do pravidelných linek činností, když chaos je tak nějak přirozenou součástí našeho životního běhu a evidentně vládne světu. Občas mé kreativní éterické já dokonce kdesi uvnitř řve něco jako „smrt GTD„.

Jistě bych mohla bych sobě i tomuto světu přispět daleko lépe. Pravidelně vstávat, cvičit angličtinu, více pracovat, vzdělávat se… a stejně dělám věci, které nejsou na mém seznamu úkolů. Přirozeně vyvinutý smysl pro vyhýbání se činnostem typu „měla bych“ patří evidentně mezi mé nejvyspělejší vlastnosti. Proč, když nás Pánbu stvořil, tak nám nedaroval disciplinovanost jako vrozenou vlastnost? Vedle té spousty svinských vlastností, co nám do vínku dány byly, by to určitě bylo mnohem lepší a určitě by to vyřešilo spoustu problémů. A když už lidi umí být svině, tak aspoň disciplinovaný!

O vlastní vnitřní anarchistické povaze jsem dosud neměla potuchy. Navíc mám takový dojem, že čím více člověk pracuje na svých kladných vlastnostech, tím více má jistý cit i pro ty vlastnosti nekladné. A že ta hranice mezi dobrým a špatným je vskutku velmi tenká, dokonce se to vzájemně hodně prolíná, anebo je to na sobě přímo závislé. Spolu s kladnými návyky si pěstujete přirozeně i vědomí toho, jak by to mohlo být přesně naopak. Čím víc jdete na vrchol, tím více je špičatý. A tím snáze se spustíte po jedné z jeho stran dolů do pekel.

Ale když on není čas nazbyt, takže neustále vnitřně cítím potřebu se drát někam nahoru, ani nevím kam. Nevím jestli je to všechno tak hrozně uspěchané a já jsem pak taky uspěchaná. Nebo chci být. Každopádně mně to čas od času děsí. Pak snadno vyvstane člověku pocit, že mu život proklouzává mezi prsty. Ze spaní se kvůli tomu sice nepočůrávám, ale stejně. Asi se bojím, aby můj mozek neskončíl s hlavou v dlaních a brekem „že já se víc nesnažil“!

Ne, že by za mnou nestála nějaká ta práce a výsledky, ale pokud by se měla má stávající produktivita shrnout do koláčového grafu, tak snad třetina z toho bude jakžtakž produktivně strávený čas, další třetina pohltí požitkářství spojené s biologickými potřebami, no a zbytek je takovéto NEVÍM (nebo se tomu říká vysedávání na sociálních sítích?). Asi mám nějakou skrytou, silnou touhu být „superwoman“.

Za svého dosavadního pobytu jsem se naučila překvapivě hodně věcí. A také jsem poznala, jak je těžké rozeznat, kdy má člověk projevit trpělivost, a kdy má být naopak pánem svého osudu (nebo jednoduše mužem/ženou činu).

Každý z nás má svůj vnitřní bohatý fond a potenciál. A teď nevíte kam svůj potenciál narvat. Důležité však je, že vždycky je nějaká cesta, která nevede ke spaní pod mostem. Každopádně kdyby se teď zjevil třeba nějaký duhový medvídek s kouzelným rohem a docela přesně mi řekl, na co bych se měla zaměřit, aby to vedlo k zaručené vnitřní spokojenosti a blahobytu, udělalo by mi to radost.

Šampiňónovým omáčkám zdar!

Leave A Comment

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..